Detektorář - realita

22. ledna 2018 v 21:09 |  Články
Sorry, zase to bude trošku delší. Posledně se mě moc lidí nepovedlo od tohoto koníčku odradit. Zkusím tedy popsat skutečně standardní stav při hledání. Tak tedy. Pár dní zpět mě kamarád Danny Štěpánek navnadil. "Půjdeme na poslední letošní hledačku, bude to super. Vezmu tě na místo kde jsme našli 6 stříbrňáčků." (jak kdybych mohl zapomenout, když jste mě poslali cca 14 dní zpět fotku, tak jsem se v prvotním záchvatu zakousl do mobilu.) Navíc meterologové hlásí polojasno, sucho a teplo. Fajn, ráno vstávání za tmy (lezl jsem jak z hrobu, všechno bolí, a otázka v hlavě - co a proč to vlastně dělám). Rychlá sprcha, vzbudit psa, rychlé venčení. Cože? Hlásili polojasno, proč je venku mokro a další mokro padá z nebe? To bude dobré. Dostavuje se první vlna optimismu. Je to jen mrholení. Dneska to půjde, tak to nemůže bejt snadný. Psa hodit domů. Zkontrolovat ženu že jsem ji nevzbudil a po špičkách úprk do auta. Dan nastoupí a už brblá. Prší, je sníh. Tam kam jedem určitě budou závěje. Ukazuju na meteoradaru že pršení právě přestává, díky tomu se i u něj rozjíždí optimismus. Na odbočce k louce je benzínka. Prej tam dělaj i polévky. Okamžitý nápad. Dáme gulášovku a zatím přestane pršet. Teplé jídlo je to pravé a optimismus je neochvějný. Jdeme. Mno déšť zase sílí ale to je určitě jen poslední vzepětí. Zastavujeme u louky. Optimismus pádí do dáli. Tak to ne, tady jsem hledal před rokem s manželkou při pokusu, zda jí to bude bavit. Tady není nic. Dan se pousměje a říká, ale jo, támhle na tom plácku byly ty stříbrňáky. Třeštím oči. Tenkrát stačilo kolik, třicet, čtyřicet metrů? Svět není fér. Vůbec. Při popisu cesty jsem pořád doufal že to je někde jinde. No co. Oklepal jsem se. Osud. Silou vůle jsem si přivolal zpět optimismus. Za chvilku přestane pršet a najdu si něco za odměnu dnes.

Vyrážíme. Mlha v kombinaci s deštěm vytváří trošku děsivou kulisu. Ale to mě nerozhodí. Ještě poslední povzbuzující slova od Dana "jo a prvních 30 metrů přejdi. To je jen bordel" … jak bych mohl zapomenout, když díky tomu jsme to tenkrát vzdali. Dobrý, jdeme. Nemohli přeci vysbírat vše. První signál. Plomba! Chválím detík, to půjde. Dan první signál. COŽE? Hele ono to vypadá jako stříbro. Asi nějaká část vyznamenání, nebo něco takového. A je na tom rok 1930. Mumlám mezi zuby "totitakpřeju" a hledám v okolí. Drát, plech, alobal, vakcína. Hmmm, koukám významně na detektor. Pochlap se přece. Drát, alobal, alobal, deseťák! Ano mince, 1963 sice ale kde je jedna, bude jich víc. S novou vervou ignoruji zesilující déšť který přechází v regulérní hnus a s dalším signálem rvu rýč do země. Zajel tam se znepokojujícím mlasknutím. NE NE NE … spodní vodu ne! Rychle vyhazuju drn a obava se naplňuje. Díra se okamžitě zalejvá vodou. Peklo právě zařadilo druhej rychlostní stupeň. Kdo to ješte nezažil. Tak to znamená následující. Modlíte se, aby signál byl ve vykopnutém drnu, protože je to o 4% menší zlo než když zůstane ve vodě. Nicméně i to znamená že když se snažíte vydolovat cíl z drnu, a nadzvednete ho máte rukavice okamžitě promočené a obalené bahnem. Z drnu crčí voda a vy nemáte nejmenší šanci to nějak lépe separovat. Bahno se navíc dostane a nalepí úplně všude. Rychlost vašeho postupu se sníží na třetinu a každý signál je čistokrevný boj. Tento konkrétní boj vyvrcholil nalezením miniaturního kousku plíšku o velikosti 4x6 milimetrů. Tolik sprostých slov zdejší louky slyšeli naposled někdy za úprku skopčáků. Nadávám i detektoru. Nadávám všem a táhnu se dál. Alobal, plech, drát, vakcína. Bunda a kalhoty durch, přiveďte mě meteorologa a umlátim ho rejčem.

Další signál, dostávám se konečně do sušší oblasti (Po vyhození drnu se vodou díra nezaplní do 5 vteřin, ale až do 10.) Signál silný, trhám drn. Přejíždím nad cívkou a nepotřebnou půlku pouštím do díry. Přímo do obličeje mě chrstne půl litru bahnité břečky, jak jsem ohnutej tak většina jde o očí. Prvotní impulz a utírám si rukou ksicht. Ano tou rukou v rukavici která je obalená bahnem ... nevím jestli to co mám v očích jsou víc slzy, déšť nebo bláto. Asi kombinace obojího. Kapesníky, někde tu mám kapesníky, prohrabávám se a vzpomínám že jsem je spotřeboval na poslední hledačce a slíbil si že je doplním. Jiná možnost. Sníh. Je ho tu kolem dost. Kdo si nedřel ksicht od bláta sněhem, nepochopí. Pro ostatní je to na úrovni peklo level 3. Můj optimismus zbaběle zdrhl a odhodlání zdrhá za ním. Nic. Jdu se podívat kvůli čemu tak trpím. Vztekle dohledávám signál. Srdce se zastavuje. V blátě se zaleskne zlatá barva a zase se zaleje bordelem. Lapám po dechu. Nezdálo se mě to? Opatrně přejíždím prstem v oblasti kde jsem viděl záblesk žlutého kovu. Druhou rukou šmátrám po mobilu. Srdce pořád stojí. Znovu se rozeběhne až v okamžiku kdy mě dojde že se koukám na kousek víčka od zavařovací sklenice. Světlo a bláto si zahrálo a výsledný efekt vytvořil dojem hrany mince. Vztekle dokopávám zbytek drnu do díry až voda vystříkne opět vysoko a ohodí mě až k pasu. Seřvu detík, seřvu počasí, seřvu sebe že jsem sem lezl. Jdu dál. Alobal, drát, víčko od mléka, hilzna, plech.

Z neustálého ohýbání a vypětí se mě začíná vracet gulášová polévka. Co to bylo za debilní nápad. Zoufale hledám cokoli co mě zvedne náladu. Třeba neustávající déšť, zima od nohou, bláto za ušima. Cokoli. Padne knoflík. Padne další socialistickej desetník. Proč já? Zaslechnu své jméno, Dan na mě volá z dálky. Stojí u díry a mává. Pomalu jdu k němu. Po cestě jsou signály které jsou jisté a stoprocentní, takže je kopu. Drát a plech. Když znova zvednu oči vidím že Dan stojí pořád u té stejné díry a kope + hledá dohledávačkou. Aby tak depot. Zrychlím a dokonce přejdu jeden signál. Tak co, ptám se s nadějí že to nebude tak slavné. "Ále, dvě přezky s větrníkem, jedna klasika, druhá od mládeže." Koukám na něj jak tele na nový vrata. A to jen tak v jedné díře. "Jooo jasný hele jak jsou pěkný." Jediný co mě běží hlavou je představa jak mu najednou zmizí bota a hned dalším krokem šlápne na kostičku lega. Drtím mezi zuby "totitomocpřejuazlomsinohu" a zkouším rychle projet okolí. Drát, alobal, půlmetrová lišta z traktora. Řvu zase na detektor, poukazuju třeba na to že kolegův je nižší řada, tak ať začne konečně makat. Odpovědí je drát, jesenka, alobal, vakcína. Hlasitě filosofuju o modelařině. Například když modelář chce stříbro, tak si objedná stříbrnou barvu a podobné výhody. Dále třeba že je v teple a suchu.

Lehce se zvedá vítr. Jistě, to tu chybělo. Nedoléčená rýma se hlásí o slovo. Za chvilku mám nudle jak lana na remorkéru. Kapesníky. Fakt si je příště musím vzít. Jak jsem to jen dělal dřív, když jsem jezdil na kole. Jo ucpat jednu dirku, do druhé vší silou fouknout…. Hmmm promiň detíku. Ale trochu si to zasloužíš a navíc si vodotěsnej. Stojim jak zmoklá slepice uprostřed louky. Koukám na dana jak poskakuje tu a tam tahá mincičku, knoflíček a libuje si jak je ta loučka super. Navrhuju ústup do připravených pozic. Aneb nepůjdeme k autu. Dan souhlasí, takže otočím hlavu k nebi a hlasitě opakuju. "Takže my už jdeme k autu joooo!" to proto že prý nejlepší nálezy jsou při tomto úkonu. Plazím se a kopu už jen jasné a čisté signály. Alobal, drát, jesenka, vakcína, další zavařovačka, dvoumetrový plotový sloupek. Je mě do pláče. Dan už postává u auta a já se zastavuju nad posledním signálem. On na mě pořvává takové to nenaštvávací … "Hele taky jsem našel nějakej lísteček … asi to bude odznáček, tipl bych si taky z války … ale neboj, není to stříbrný, to bude asi jen postříbřený." V jedné ruce má inkriminovanou věc a druhou doluje z kapsy kapesníky. Celé balení! Napřahuju ruku s rejčem pro vrhnutí po balistické křivce… vzdávám to. Ani na tohle už nemám sílu. Dolezu k autu a provádíme alespoň pokus o elementární debordelizaci. Po cestě do Liberce zapracuje na lidské psychice teplo které se zdá být doslova životodárné. V půlce již rozebíráme zda na protější louce něco může ještě bejt, a kam se ještě musíme podívat. Dana vyložím u baráku a při vystupování poznamená. "jé hele, všiml si si že přestalo pršet?" Hystericky křečovitě se směju a s tím odjíždím domů. V kapse dva socíky, ožvejkanej knofl a půl kila bláta. Takhle přátelé vypadá standardní hledačka. Pouze sny o stříbrnejch nebo archeo nálezech. Zničení a špína. Duševní porucha není podmínkou, nicméně je velkou výhodou. Takže ještě jednou, opravdu se rozmyslete zda do tohoto chcete nastoupit. Pokud ano, doporučuji nejprve výlet do Kosmonos u Mladé Boleslavy. Je tam takovej malej, ale hezkej blázinec. Stavte se, okoukněte a zhodnoťte jestli se vám líbí okolí. Protože dřív nebo později se tam všichni sejdeme : ) Zdar a sílu v novém roce.


Staženo z FB
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.