2 kolo prezidentských voleb - Jan Sokol

22. ledna 2018 v 20:34 |  Články

Máme za sebou první kolo prezidentské volby, co symbolizují kandidáti Zeman a Drahoš?

Myslíte, že něco symbolizují? Mně se zdá, že vystupují jako figury, lidé, osoby. Zemana znám dlouhá léta, hraje roli lidového strejce - ačkoliv to není jeho pravá přirozenost. Drahoš je člověk z úplně jiného prostředí, není součástí politické hry. Pokud vím, žádné kmotry za sebou nemá. Jestli něco symbolizuje, tak normálního člověka, který do hry vstupuje bez velkých předsudků. Výsledek prvního kola není až tak překvapivý, představuje lepší variantu. Mezi oběma kandidáty je rozdíl a to je důležité. Být tam dva sobě podobní lidé, volba by postrádala smysl.

Na druhou stranu "lidový strejc" má jasně definovanou skupinu občanů, ve kterých může vzbuzovat dojem, že reprezentuje jejich zájmy.

Je to těžké, Zeman oslovuje i vzdělané, i ti mají vztek a čekají bouchnutí do stolu. Je bystrý, inteligentní, poměrně velmi sečtělý. Prvně jsem se s ním setkal ještě za starého režimu a jednali jsme spolu velmi často na půdě parlamentu. To byl ještě upřímný masarykovec. Za tu dobu v politice ale zcyničtěl. Jako premiér musel asi skousnout ledacos, i to, co nechtěl. Nemyslím si, že dnes fakticky vede. Dělá jen to, co vidí lidem na nose. Když se lidé bojí, že přijdou Turci, začne jimi strašit. To není žádné vedení.

Kandidátu Drahošovi je zase vyčítána přílišná nevýraznost, je to největší nedostatek?

Česká politika má charakter takového až hrubého nepřátelství mezi stranami. Společnost rozhodně nepotřebuje konfliktní lidi, těch je tu víc než dost.

Předvolební debaty uchazečů o Hrad byly plné odvolávání na Tomáše Garrigue Masaryka. Není jeho odkaz devalvován, když ho vzývají i politici zastávající zcela odlišné hodnoty a postoje?

V praktické politice máme k Masarykovi daleko. Často se přehlíží, že převzal velmi dobře fungující stát. Administrativa, kterou Československo převzalo, byla kvalitně postavena a nemuselo se na ni sahat. Naopak zahraniční situace byla velmi prekérní a nebezpečná. To je dnes obráceně. Máme špatně fungující státní aparát, nemáme úřednickou třídu, kterou kdysi vybudovalo Rakousko, a naopak v mezinárodní politice jsou poměry velmi příznivé. Žádné konflikty bezprostředně nehrozí a to je značně odlišné.
Problémy dneška se v historii nikdy neobjevily. Za starého Rakouska nikoho ani nenapadlo, co všechno by měl stát zařizovat - že by se měl starat o nezaměstnané nebo staré. To všechno vzniklo až sto let potom. S čím si lámal hlavu Masaryk, z velké části nejsou naše problémy. Jediná podobná potíž je náš vztah k Rusku. Když čtete Světovou revoluci, zjistíte, že když devatenáctým stoletím odchovaný Masaryk vstupoval do odboje na začátku války, kladl velké naděje do Ruska.

Jedním z Masarykových ideálů byla pravda. Jak si se zápasem pravd, nepravd a lží poradil prezident Zeman?

Dnes je situace úplně jiná. Zeman si z pravdy dělá legraci. O Peroutkovi řekne nesmysl a trvá si na něm: "No a co." To se nedá vůbec srovnávat.

O čem to vypovídá?

Že se máme dobře. Necítíme nebezpečí například ve velké lži v politice. Mám rád jeden Čapkův citát. V osmatřicátém roce napsal fejeton: Bože, vrať světu pravdu. Říká, že politická jednání stojí na předpokladu, že se rozlišuje mezi pravdou a lží. Dnes nám nic moc nehrozí a lidé si s pravdou hlavu nelámou. "Co pravda, no. Chyť si ji".

Nedochází v důsledku vyjadřování "liberálních elit" o dvou národech v jednom státě k umělému rozdělení společnosti? A je vize sjednoceného národa nedosažitelnou iluzí?

Jedno velké rozdělení, které vyplyne na povrch při každých volbách, spočívá v rozdílu mezi městem a venkovem. Rozdíl mezi bohatou Prahou a pár městy a chudým zbytkem. To je důležitý rozdíl. Rozdíl je mezi lidmi, kteří pochopili, v čem to vlastně žijeme, a těmi, co dnešek soudí stále ještě očima komunismu - ať jsou pro, či proti němu. Mnoho z opozičníků vám řekne: "Vždyť je to stejný". Ještě nepochopili, v čem se věci změnily. Nikdo nás k ničemu nenutí, máme volné hranice, přístup k informacím, můžeme podnikat či cestovat. Žijeme o deset let déle a máme se nesrovnatelně lépe.
Ale musíme se o sebe starat, dávat si pozor. Dá se říci, že tu jsou dvě skupiny lidí, respektive je jich spousta. Když pak dojde na lámání chleba, jako třeba při prezidentské volbě, tak se lidé přirozeně oddělí. Když se hádají, nechápou, že cílem hádky je její konec. Pokud o nic nejde, můžeme říct "Anything goes, nám je dobře, vlezte nám se vším na záda. Všechno je jedno." Pokud všechno jedno není, cílem hádání je, aby se lidé přestali hádat a zjistili, co je rozumný způsob, jak s věcmi nakládat. Masaryk si ještě dával pozor, ale jeho následovníci upadali do představy, že pojem pravda vítězí znamená, že už zvítězila. A to je safra podezřelá pozice.
Pravda je něco, co se pořád hledá. Společnost nemusí být sjednocená, musí ale najít způsob spolupráce. Není to otázka ideologického zestejnění. Politika se netýká našich hlubokých přesvědčení, ale toho, co teď budeme dělat. A v tom se lidé musejí dohodnout. Vidíte to na konkrétních příkladech - občanští demokraté prosadili důchodovou reformu hlava nehlava. Opozice ji po svém nástupu hned zrušila. To je strašná chyba, která nás poškozuje. Reforma penzí přitom potřebná je. Lidé se nechtějí domluvit, chtějí se porazit.

Vyplývá tedy sílící potřeba volit protestně právě z nespokojenosti těchto lidí?

Je to v módě a média to možná až příliš zdůrazňují. Vede se nám dobře a je poměrně těžké najít téma, které by voliče zvedlo ze židle. Nejen v evropských zemích navíc panuje pocit, že je parlamentní demokracie bezzubá. Že si neumí poradit se složitějšími problémy, kde by bylo potřeba zasáhnout.

Zvýhodňuje to strany blízké extrémním postojům?

Záleží na voličstvu. Skoro to vypadá, že toho vzdělaného ubývá. To je voda na mlýn protestních stran, které si nemusejí lámat hlavu s programem a jen křičí, jak je to špatně. To umí každý.

Sáhne si volič v dnešních předvolebních kampaních alespoň na kus pravdy, jakého charakteru kandidáti či strany skutečně jsou, nebo si vybírá mezi iluzemi?

Volič se nerozhoduje zdaleka jen racionálně. Ve společnosti, kde nám toho moc nechybí, hrají racionální důvody čím dál menší roli. Všimněte si maličkosti: před třiceti lety obsahovala reklama na auta všechny jejich báječné vlastnosti. Dnes tam není nic. Jen jejich krásné obrázky.

Vidíte paralelu s politikou?

Podobu. Všichni úspěšní politici toho dokážou využít. Najdou se ale i opaky. Třeba takový Bohuslav Sobotka. Člověk neemotivní, říká se, že nemá žádné charizma. Přitom vládl docela úspěšně. Je mi záhadou, že po čtyřech letech jedna ze stran tak strašně pohoří a její partner vyhraje na celé čáře. Vidíte, že na tom není racionálního nic. Stále panuje všeobecná naštvanost.

Odkud pramení, když žijeme v tak pohodlné době?

Říká se, že nová doba hodně lidí zklamala. Ve skutečnosti mohla ale zklamat jen ty, kteří od ní očekávali něco, co jim dát nemohla. Dnešek klade na člověka mnohem větší nároky v rozhodování. Dotyční se musejí starat.

Cítíte větší společenskou poptávku po více direktivním státu, který by dělal rozhodnutí za občany?

Ano. Chceme se zbavit odpovědnosti. Hodit to na stát. Člověk vždy, a v moderní době zejména, předává svou zodpovědnost na někoho jiného. Když jdete do zaměstnání, tak říkáte: Já si nebudu vymýšlet, co chci dělat. Ty mi to řekneš a zaplatíš mi za to. To je charakteristický rys dnešní společnosti. Pravděpodobně to není špatně, obrat je ale dost hluboký, vidíme to na mladých lidech. Neumějí si vybrat. Možností je příliš mnoho a všichni by chtěli všechno. Nakonec nemají nic, protože u ničeho nevydrží. Nabijí si čumák.

Může tohle nějak ovlivnit prezident?

Na rozdíl od minulého režimu náš běžný život daleko méně závisí na státu. Ať se děje co se děje, nemusíme se ve spoustě věcí státu ptát. Důležitý je váš šéf a tím to končí. Je možné žít a nevšímat si veřejného života. Mediální i veřejný prostor je velmi roztříštěný. Člověk, který říká radikální slova, tomu nepomáhá. Daleko důležitější je, že skutečné potíže současných společností jsou nadnárodní. Když si vezmete terorismus, životní prostředí, organizovaný zločin a koneckonců i migraci, tak tyto problémy se nedají řešit na úrovni národních států. Jsou to globální problémy. Tohle je prostor pro kreativitu prezidenta.

Má přímá volba v našem ústavním systému smysl?

Nevede k vytváření až příliš silných politických vůdců, kteří mohou trpět dojmem všemohoucnosti? Na tom něco je. Do ústavy byla zakomponována velmi nedbale a není něčím, co bychom nutně potřebovali. Prezident by neměl mít vyšší pravomoci, na spoustě jiných detailů je ale vidět, jak to nefunguje. Hlava státu například není dle ústavy nikomu zodpovědná. To ale také znamená, že nic nerozhoduje. Dnes si tak myslí, že může cokoliv. Zrovna tak je problém, když řekne, že jmenuje vládu v nejpozdějším možném termínu. To přece není normální. Prezident by měl držet s vládou, kterou jmenoval. Vůdce, o kterém mluvíte, je trochu iluze. Nikdo nestojí o žádné vůdcovství v oblastech, kde prezident něco zmůže.

Přímo si občané vybírají hlavu státu od roku 2013, jakou změnu tato forma volby přinesla?

Hodně toho změnila. Já jsem odpůrce přímé volby, dál totiž polarizuje společnost. A ta česká je přitom rozdělená už tak dost. A teď ještě tohle. I kvůli kampani se lidé seskupují do dvou táborů. Přímá volba navíc oslabuje vládu. Prezident je sice pořád součástí výkonné moci, chová se ale jako opozice. Může na sebe upozorňovat tím, že vládě dělá problémy. Když Zeman jmenoval Sobotkovu vládu, hned zkusil udělat jakýsi malý puč v sociální demokracii. Takové kousky později opakoval. Pozitivní možnosti hlavy státu jsou podle ústavy velmi omezené. Hlavní význam má v zahraniční politice. Tuto roli může fušovat, packat, nebo dokonce ignorovat, vždy tam ale bude.

Čeká nás druhé kolo voleb, na jaká témata se mají kandidáti zaměřit?

Důležitá je zahraničněpolitická stránka, o které by spolu měli mluvit. Zemanův příklon k Putinovu Rusku je veřejným tajemstvím, nahlas se o tom ale nemluví. Pokud se pak debata zvrhne v zápas ve volném stylu, důsledkem bude polarizace společnosti. Pozitivní roli může prezident sehrát v dlouhodobých otázkách, jako je například penzijní či daňová reforma.

----------

Prof. Jan Sokol (81), Ph.D., CSc

Vyučil se a pracoval jako zlatník, později jako mechanik či programátor. Od ledna do července 1998 byl ministrem školství, o pět let později koaličním kandidátem na prezidenta republiky. Od roku 1991 přednášel filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je signatářem Charty 77, publikoval též v samizdatu a později v mnoha časopisech. Zabývá se hlavně filozofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Získal mnoho ocenění, mimo jiné v roce 2008 Řád čestné legie. Je ženatý, má tři děti.

http://zpravy.e15.cz/volby/prezidentske-volby-2018/sokol-zeman-hraje-roli-lidoveho-strejce-drahos-je-normalni-clovek-1342339



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.