Cílek o Z. Burianovi

18. září 2015 v 20:44 |  Články



autor: Václav Cílek


Burian Zdeněk (1905-2005) - malíř, kterého zná každý, ale jehož význam si uvědomuje málokdo. Prostřednictvím ilustrací ke 470 knihám a školních obrazů neunikl jeho nenápadnému vlivu žádný muž či chlapec dnes starší čtyřiceti let. Nejbližší jeho tvorbě je Mikuláš Aleš. Dílo obou se měnilo jen málo, bylo v podstatě celý život realistické, linie bravurní a duch lidový. Oba se vší vážností a zodpovědností pracovali pro školní dítka. U Alše to je jednodušší, protože jeho lidovost je na první pohled jasně viditelná, a je-li lidová píseň jedním z vrcholů českého umění, pak jím musí být i Alšova ilustrace ke Špalíčku. Aleš byl historiky umění dlouho přehlížen, Burian je dodnes. Oba byli, každý ve své době, národem milováni. Žádný jiný český malíř dnes nemá tolik obdivovatelů a sběratelů jako Burian. Jenže sběratelé Burianova umění jsou lidé z ulice a od táborových ohňů, i není většího důkazu jeho nejskutečnější lidovosti.

Burian se narodil v Kopřivnici na severní Moravě a celý život v sobě nesl nějakou, snad valašskou přímost, nezáludnost a cit pro přírodu a svobodu. Pro svůj nesporný talent byl pány Hynaisem a Švabinským přijat hned do druhého ročníku malířské akademie v Praze, ale ze školy odešel. Probíjel se těžce, ale záhy začal ilustrovat. Další vnější život je zdánlivě monotónní. Trampoval, kreslil, necestoval do ciziny, žil s jednou ženou, kterou poznal na trampinku, spolupracoval s celou řadou profesorů. Jsem velice vděčen prof. Špinarovi, že nás při hodině paleontologie k panu Burianovi vzal na exkurzi. Pamatuji si tichého dělníka kresby, pověšenou kytaru a téměř fauvistický obraz z jižních moří zcela nepodobný zbytku díla.

Trvalo mi to déle jak třicet let, než jsem nahlédl pod povrch Burianových obrazů a kreseb, a s velkým překvapením jsem zahlédl jiný svět. Především, Burian chodil do zoologické zahrady, takže jeho zvířata včetně těch pravěkých mají jednu určitou povahu, mají vnitřek; nabízí se slovo duše. Jeho rekonstrukce, zejména z vrcholného období přelomu 50. a 60. let, v sobě téměř vždy obsahují napětí a nějaký příběh jako od Curwooda či Setona. Nejedná se mu jenom o to, jak lidé či zvířata vypadají, ale jak žijí a cítí. Zakladatel hlubinné ekologie Arne Naess může přemýšlet o tom, že je zapotřebí se vžít třeba do antilopy, ale Burian to sám od sebe umí. Podívejte se na jeho portréty předků člověka, nejsou to antropologické typy, ale skuteční jedinci, jako by se Burian napojoval na strom lidských předků, ale také tušil, jak přemýšlí dinosaurus. Určitě mu v tomto vyciťování pomohli kolegové paleontologové, kteří byli s pravěkým světem sžiti a měli jej promyšlený.

Teprve když se člověk k stáru trochu naučí pohybovat se časem a cítit minulost jako něco hodně živého a některá zvířata jako posvátná, tak začne rozeznávat intuitivní suverenitu, s jakou se Burian, poutník bezčasím (no-time) pohyboval v cizích krajích a jiných časech. Tohle není nic snadného a kromě přirozené vlohy vyžaduje usilovné studium detailů, které jsou procítěny. Možná mu chlapecká návštěva nedaleké jeskyně Šipky otevřela nějakou časoškvíru. Všimněte si, že pokud Burian kreslí z vlastní vůle, a nikoliv na objednávku, častěji kreslí totemová zvířata, jako jsou mamuti nebo medvědi. Je tu vztah mezi druhy zvířat zobrazovaných paleolitickým umělcem i Burianem. Jedná se o nějakou přirozenou míru splynutí obou.

Dalším podstatným vtiskem musel být trampink, a to v podání zhruba roku 1920. Od Boba Hurikána či Rady a Žáka víme, jak trampové cítili a jak žili. Dnes tomu říkáme romantika, ale jedná se o hlubší a složitější pocit - uvolnění se od tíže doby, osvobození se od města, studená voda po ránu, píseň a závan dobrodružství. Odtud je jen krok ke kresbám kouzelníků a šamanů a později celá série obrazů o mužích tvůrcích vyřezávajících mamuta či formujících Věstonickou Venuši. Zde již volně vane indiánský duch, a dokonce jedna z nejkrásnějších českých kreseb 20. století - kresba šílené Viktorky o magické, hvězdné noci má v sobě něco indiánského. Však také Burianem ilustrovaná "Babička" Boženy Němcové je na antikvárním trhu snad ještě nedostupnější než knihy ilustrované Štýrským či Toyen.

Gustav Klimt ve svých podvědomých kresbách "rybí krve" je pokládán za prvního praktika psychoanalýzy ještě před tím, než ji pro svět naformuloval jeho kolega Sigmund Freud. Ale když se soustředíme na Burianovy obrazy, tak nalezneme nějakou na první pohled nenápadnou, ale hluboce prožitou filosofii přírody a jasného, přímočarého, svobodného vztahu k životu. Tady se Burian stává učitelem, který nechce učit, ale sdílet a sloužit velice hlubokému a dlouho trvajícímu světu zvířat, odvahy a věčných tajemství. Lidé to tuší a sbírají jeho knihy, neboť jim dávají prosté a silné věci. Proto si myslím, že jeho srovnání s Mikulášem Alšem není od věci a umělců jeho spontánní pronikavosti se rodí sotva pár za století.

Velká kolekce Burianových obrazů, hlavně těch týkajících se člověka a zvířat doby ledové, je umístěna v Brně v pavilonu Anthropos, zatímco starší rekonstrukce můžete zhlédnout v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Kdo má rád Burianovy ilustrace, měl by vidět skutečné obrazy, protože reprodukce špatně zobrazují tu tajemnou záležitost, které Adorno říkal "aura".

zdroj
http://www.antropoweb.cz/cs/cesta-k-navahum
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.