Září 2015

Alternativní život, rady, videa

23. září 2015 v 14:32 Alternativní život
http://inner-light.ning.com/forum/topics/nechte-se-inspirovat-napady-vynalezy-a-moderni-technologii-umoznu

Evropa má poslední vteřinu k sebeobraně (Cyril Höschl)

20. září 2015 v 14:55 Články
Dobrý den,
před časem jste napsal na nějakém
serveru, že Evropa má poslední vteřinu k sebeobraně. V tom duchu se nesou i rozhovory, které jsem s Vámi nedávno četla. Co si mám pod tím představit? Myslíte si, že je nějaký důvod obávat se, že pár tisíc přistěhovalců může mnohasetmiliónovou Evropu ohrozit jinak než nepatrnou ekonomickou zátěží? Kde to berete?
Jana B., Pardubice


V současných rozpravách se často argumentuje, že nebezpečí islámu je přeceňované, protože mlčící většina, co se nefilmuje při podřezávání hlav jinověrcům, je mírumilovná. To je argument, který ve světle historické zkušenosti se střety kultur a ideologií bledne. Mlčící většina Němců jistě nechtěla posílat masově do plynu nevinné, mírumilovné a pracovité rodiny i s dětmi, ale ukázalo se, že ta většina byla irelevantní. Mlčící většina velkého ruského národa jistě nechtěla vědomě posílat na Sibiř do lágrů své nejlepší lidi a vyhubit desítky miliónů lidí v gulagu, ale ta většina byla irelevantní. Zrovna tak mlčící většina islamistů jistě nechce vraždit, vyhazovat do povětří vlaky, letadla a kulturní dědictví, ale ta většina je irelevantní, protože zlu z vlastních řad nedokáže zabránit (cit. Brigitte Gabrielová; pozn. red.). Omlouvat vraha tím, že má slušnou sestru, která nikomu neublížila, je irelevantní.
A teď k Vaší otázce: člověk je jedním ze živočišných druhů, i když někteří příslušníci lidského rodu si to neradi připouštějí a cítí se být něčím víc, něčím jako "pány tvorstva", polobohy obdařenými "humanismem". Nicméně i oni mohou těžko popřít fakt, že lidstvo vraždí, souloží a cpe se stejně jako kterýkoli jiný živočišný druh. A ten Kantův "mravní zákon ve mně" mají kdejaké opice, neboť i ony mají zábrany vyvraždit se do mrtě. A pokud kradou a podvádějí, jenom nám připomínají některé naše méně upejpavé spoluobčany. Živá příroda, zejména fauna, funguje na několika principech. Je to pud sebezáchovy, pud obživný, pud teritoriální a pud reprodukční.
Tyto pudy zajišťují přežití a v soutěži s konkurencí i pravděpodobnost, s jakou se ti kteří jedinci prosadí do dalších generací. Z tohoto hlediska je Evropa nyní viditelně zdegenerovaná: ztratila pud sebezáchovy (už žádné zastavení machometánů v bitvě u Vídně, žádná evropská armáda, své náboženství vzdává bez boje, místo toho staví mešity), pud obživný (místo péče o půdu a zemědělství staví na polích skladiště a doma má pracky na klávesnicích), teritoriální (ani pořádně neví, kde má hranice a jak je chránit, cizáci se přes ně valí za lepším) i reprodukční (má sotva 1,6 dítěte na rodinu a místo toho zakládá registrovaná partnerství a homosexuální rodičovství). K tomu si přidejme změkčilost, nesnášenlivost bolesti a politickou korektnost, jež znemožňuje nazývat věci pravými jmény. A teď si vezměte islámskou kulturu: má víru, pud sebezáchovy (ten ji momentálně žene do Německa), je teritoriální (zkuste překročit ilegálně hranice do Saúdské Arábie nebo do Íránu!) a má silný reprodukční pud (3,1 dítěte na jednu ženu; homosexualita je většinou krutě trestána). Pozor - záměrně ničemu z toho, co tu uvádím, nedávám hodnotící znaménka. Nechme stranou, co je pro koho špatně a co je dobře: když si prostě v jakémkoli modelu postavíte tyto skutečnosti proti sobě, už nyní víte jasně, jak to celé s Evropou za pár let dopadne, jestliže se nestane něco nečekaného.

zdroj:
http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/66430/cyril-hoschl-evropa-ma-posledni-vterinu-k-sebeobrane.html

Cílek o Z. Burianovi

18. září 2015 v 20:44 Články



autor: Václav Cílek


Burian Zdeněk (1905-2005) - malíř, kterého zná každý, ale jehož význam si uvědomuje málokdo. Prostřednictvím ilustrací ke 470 knihám a školních obrazů neunikl jeho nenápadnému vlivu žádný muž či chlapec dnes starší čtyřiceti let. Nejbližší jeho tvorbě je Mikuláš Aleš. Dílo obou se měnilo jen málo, bylo v podstatě celý život realistické, linie bravurní a duch lidový. Oba se vší vážností a zodpovědností pracovali pro školní dítka. U Alše to je jednodušší, protože jeho lidovost je na první pohled jasně viditelná, a je-li lidová píseň jedním z vrcholů českého umění, pak jím musí být i Alšova ilustrace ke Špalíčku. Aleš byl historiky umění dlouho přehlížen, Burian je dodnes. Oba byli, každý ve své době, národem milováni. Žádný jiný český malíř dnes nemá tolik obdivovatelů a sběratelů jako Burian. Jenže sběratelé Burianova umění jsou lidé z ulice a od táborových ohňů, i není většího důkazu jeho nejskutečnější lidovosti.

Burian se narodil v Kopřivnici na severní Moravě a celý život v sobě nesl nějakou, snad valašskou přímost, nezáludnost a cit pro přírodu a svobodu. Pro svůj nesporný talent byl pány Hynaisem a Švabinským přijat hned do druhého ročníku malířské akademie v Praze, ale ze školy odešel. Probíjel se těžce, ale záhy začal ilustrovat. Další vnější život je zdánlivě monotónní. Trampoval, kreslil, necestoval do ciziny, žil s jednou ženou, kterou poznal na trampinku, spolupracoval s celou řadou profesorů. Jsem velice vděčen prof. Špinarovi, že nás při hodině paleontologie k panu Burianovi vzal na exkurzi. Pamatuji si tichého dělníka kresby, pověšenou kytaru a téměř fauvistický obraz z jižních moří zcela nepodobný zbytku díla.

Trvalo mi to déle jak třicet let, než jsem nahlédl pod povrch Burianových obrazů a kreseb, a s velkým překvapením jsem zahlédl jiný svět. Především, Burian chodil do zoologické zahrady, takže jeho zvířata včetně těch pravěkých mají jednu určitou povahu, mají vnitřek; nabízí se slovo duše. Jeho rekonstrukce, zejména z vrcholného období přelomu 50. a 60. let, v sobě téměř vždy obsahují napětí a nějaký příběh jako od Curwooda či Setona. Nejedná se mu jenom o to, jak lidé či zvířata vypadají, ale jak žijí a cítí. Zakladatel hlubinné ekologie Arne Naess může přemýšlet o tom, že je zapotřebí se vžít třeba do antilopy, ale Burian to sám od sebe umí. Podívejte se na jeho portréty předků člověka, nejsou to antropologické typy, ale skuteční jedinci, jako by se Burian napojoval na strom lidských předků, ale také tušil, jak přemýšlí dinosaurus. Určitě mu v tomto vyciťování pomohli kolegové paleontologové, kteří byli s pravěkým světem sžiti a měli jej promyšlený.

Teprve když se člověk k stáru trochu naučí pohybovat se časem a cítit minulost jako něco hodně živého a některá zvířata jako posvátná, tak začne rozeznávat intuitivní suverenitu, s jakou se Burian, poutník bezčasím (no-time) pohyboval v cizích krajích a jiných časech. Tohle není nic snadného a kromě přirozené vlohy vyžaduje usilovné studium detailů, které jsou procítěny. Možná mu chlapecká návštěva nedaleké jeskyně Šipky otevřela nějakou časoškvíru. Všimněte si, že pokud Burian kreslí z vlastní vůle, a nikoliv na objednávku, častěji kreslí totemová zvířata, jako jsou mamuti nebo medvědi. Je tu vztah mezi druhy zvířat zobrazovaných paleolitickým umělcem i Burianem. Jedná se o nějakou přirozenou míru splynutí obou.

Dalším podstatným vtiskem musel být trampink, a to v podání zhruba roku 1920. Od Boba Hurikána či Rady a Žáka víme, jak trampové cítili a jak žili. Dnes tomu říkáme romantika, ale jedná se o hlubší a složitější pocit - uvolnění se od tíže doby, osvobození se od města, studená voda po ránu, píseň a závan dobrodružství. Odtud je jen krok ke kresbám kouzelníků a šamanů a později celá série obrazů o mužích tvůrcích vyřezávajících mamuta či formujících Věstonickou Venuši. Zde již volně vane indiánský duch, a dokonce jedna z nejkrásnějších českých kreseb 20. století - kresba šílené Viktorky o magické, hvězdné noci má v sobě něco indiánského. Však také Burianem ilustrovaná "Babička" Boženy Němcové je na antikvárním trhu snad ještě nedostupnější než knihy ilustrované Štýrským či Toyen.

Gustav Klimt ve svých podvědomých kresbách "rybí krve" je pokládán za prvního praktika psychoanalýzy ještě před tím, než ji pro svět naformuloval jeho kolega Sigmund Freud. Ale když se soustředíme na Burianovy obrazy, tak nalezneme nějakou na první pohled nenápadnou, ale hluboce prožitou filosofii přírody a jasného, přímočarého, svobodného vztahu k životu. Tady se Burian stává učitelem, který nechce učit, ale sdílet a sloužit velice hlubokému a dlouho trvajícímu světu zvířat, odvahy a věčných tajemství. Lidé to tuší a sbírají jeho knihy, neboť jim dávají prosté a silné věci. Proto si myslím, že jeho srovnání s Mikulášem Alšem není od věci a umělců jeho spontánní pronikavosti se rodí sotva pár za století.

Velká kolekce Burianových obrazů, hlavně těch týkajících se člověka a zvířat doby ledové, je umístěna v Brně v pavilonu Anthropos, zatímco starší rekonstrukce můžete zhlédnout v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Kdo má rád Burianovy ilustrace, měl by vidět skutečné obrazy, protože reprodukce špatně zobrazují tu tajemnou záležitost, které Adorno říkal "aura".

zdroj
http://www.antropoweb.cz/cs/cesta-k-navahum

O Evropě a imigraci, Ondřej Neff

15. září 2015 v 16:12 Články

O Evropě a imigraci, Ondřej Neff


Měla by Česká republika přistoupit na kvóty pro uprchlíky, které připravuje Evropská komise?
Kvóty jsou především zoufalé zdání nějakého řešení. Začalo stěhování národů a vypadá to, že se agilní část Afriky chystá přestěhovat do Evropy. Ale to je problém tak monumentálního a historického rozměru, že nějaké kvóty jsou s významem této události naprosto marginální záležitostí.

Jak by ale podle vás měla Evropská unie problém s imigranty řešit?
To naprosto netuším. To je, jako by začalo zemětřesení, které by se opakovalo obden, a já bych měl odpovídat na to, jak by to měla Evropská unie řešit. Žijeme v iluzi, že všechno má nějaké řešení, a to řešení je v tom, když Brusel správně rozhodne. Jsou přece věci, které žádné řešení nemají, a já se bojím, že tohle je jedna z nich. Kvóty, dobrá, asi se jim nevyhneme. Přijmeme dejme tomu padesát tisíc lidí, ale co ti lidé tady budou dělat? Čím se budou živit? Jak budou žít? To je něco naprosto nad pomysl všeho. Takže je tady u nás umístíme a dáme je do nějakého lágru. To je věc administrativně, finančně a organizačně policejní, ovšem podstaty se to vůbec netýká.

Občas ale zaznívá mezi lidmi názor, že mnohem důležitější nežli nějaké kvóty je to, zda imigranty budeme umět vracet zpátky domů.
Jak chcete ale vracet desetitisíce lidí? To je máme pochytat a nacpat do nějakých lodí? Uvědomme si, že oni vsadili svůj osud na odchod do končin, o nichž slyšeli, že se jim tam bude dařit dobře a že je tam nikdo nebude vraždit, znásilňovat, že se tam o ně postarají, prostě že se tam slušně žije. A to je teď chcete armádou nechat pochytat - až budou utíkat ze sběrných táborů - a násilím pak ženy a děti rvát do nějakých lodí? To jsou všechno jen plané řeči a mnoho lidí si ani neumí představit, co to v reálu znamená "vrátit někoho někam". Historie takové příklady zná, ona zná všechno. Když se kupříkladu vlasovci pokusili zachránit na Západě, napřed se dostali do amerického zajateckého tábora, jenže pak je Američané vrátili Stalinovi. No a ten je nechal postřílet. Podle všech regulí to totiž byli minimálně dezertéři a vlastizrádci. Imigranti vlastizrádci nejsou, ale kam vysadíme Somálce? Do Libye, někam na břeh? Kam půjdou? Kdo jim dá pak jídlo? Nemyslím si, že je to uskutečnitelné. Toto je masový exodus. Evropa už ho zažila, ale v opačném gardu. Vzpomeňme si na historické období, kdy lidé začali hromadně odcházet do Ameriky. Na začátku 17. století tady byla permanentní válka, kdy jsme se vyvražďovali. Děly se tady hrůzy ne nepodobné řádění Islámského státu. Následkem toho pak odsud odcházeli lidé do divočiny v Americe a tam založili americký národ. Samozřejmě že to zase odnesli ti, kteří tam žili před nimi, tedy indiáni. Tohle stěhování národů, masivní stěhování do Ameriky, přece trvalo ještě ve dvacátém století! Zažil to ještě můj otec, vyprávěl mi, jak u Masarykova nádraží, kde bydlel, vídával lidi, kteří chtěli odjet do Ameriky. Seděli na kufrech a čekali na vlak do Hamburku. To ale byli lidé, jež uměli číst a psát, byli to nejčastěji dělníci nebo uměli nějaké řemeslo a byli připravení na život, který v Americe povedou. Amerika je akceptovala, dala jim zaměstnání, oni tam založili české komunity, které se postupně rozplynuly v americkém národě. Teď to prožíváme z druhé strany v opačném gardu. Je to dějinotvorný proces a nedá se řešit nějakým příkazem z Bruselu. Je docela možné, že příliv imigrantů žádné řešení nemá. Ty kvóty zřejmě nastanou. Ti lidé sem přijedou, ale stejně nakonec budou žít tam, kde budou chtít oni. Třeba dostanou umístěnku do Třebíče do sběrného tábora, ale budou chtít žít v Paříži či v Londýně. Takže z té Třebíče utečou.

V ČR se proti kvótám razantně vyslovila organizace Islám v ČR nechceme, která je vedená Martinem Konvičkou. Toto hnutí kromě jiného sepsalo petici, jejímž cílem je podpořit vládu v odmítavém postoji vůči kvótám. Svůj petiční stánek měla organizace minulý týden rozložený v Olomouci, kde ale údajně na paní ve stánku zaútočila skupina arabských mladíků. Měla je rozzuřit kresba přeškrtnuté mešity a navíc Arabové měli paní říci, že je naší povinností přijmout u nás imigranty a že do pár let budeme všichni stejně jejich otroky. Co si o tom myslíte?
Samozřejmě to vyvolává radikalizaci lidí určitého typu. Společnost bude ze sebe generovat určité politické jevy, které jsou určitě neslučitelné s politickou kulturou, na niž jsme si zvykli. O tomto případu sice nevím, ale dovedu si představit, že k tomu došlo. Musíme počítat s tím, že z komunity, která se sem stěhuje, se budou generovat militantní agresivní skupiny a že vzniknou i na druhé straně agresivní xenofobní reakce a pak dojde ke konfliktům a že mezi těmi dvěma skupinami budou malé občanské války. Bude to zřejmě průvodní jev, který bude koncem naší zlaté staré Evropy, na niž svorně všichni nadáváme. Už za deset, patnáct či dvacet let budeme mít absolutně jiné existenciální starosti nežli dnes. Vznikne možná společnost, která bude velmi drsná. Je směšné si myslet, že nějaké kvóty to vyřeší nebo že petice něčemu zamezí. Nedovedu si do detailu představit, co bude. Možná budeme chodit nějak ozbrojeni, budeme žít v pevnostech... Jsem spisovatel science fiction a snažím se postihnout i společenský vývoj. O islámském radikalismu jsem psal poprvé v roce 1985 v románu Měsíc mého života a arabisté se mi tehdy přitom smáli, že tomu vůbec nerozumím a že oni toho schopní nejsou. A vidíte, uplynulo třicet let a je z toho největší problém současné doby. A to je jen začátek, bude to akcelerovat.

Můžete jako spisovatel science fiction tak trochu předpovědět, co se stane s Evropou za sto let? Bude to podle vás geopoliticky úplně jiná Evropa?
Nevím, jaká, jiná bude určitě. Nejenom ona. Nutně se musí změnit Afrika, kde musí dojít k zásadním přesunům státnosti. Když se podíváte na politickou mapu Afriky, uvidíte tam hranice mezi umělými státy podle pravítka namalované. Tohle rozdělení už brzy nebude zřejmě udržitelné. V budoucnu tam zřejmě vzniknou nové státy a mapa tam bude daleko pestřejší. Podle mě tam k určité konsolidaci časem dojde, ovšem po vzájemných strašných válkách. Vše se tam zřejmě bude odehrávat za cenu neslýchaných krutostí a velkých krveprolití. Vždyť i všechny evropské státy jsou založeny na obrovských krveprolitích a krutostech! Na náš koncept lidských práv můžeme v této souvislosti zapomenout. Co ale bude za sto let v Evropě, to si nedokážu představit. Následujících deset, dvacet či třicet let bude ale určitě hodně dramatických.

Hnutí Islám v ČR nechceme hovoří o tom, že je nutné vyvolat referendum v otázce nuceného přijímání imigrantů. Souhlasíte s tím?
Co pan Konvička k tomu vykládá, jsou populistické floskule bez obsahu a významu. Každý tady hned hovoří o referendu anebo píše otevřený dopis nebo podává trestní oznámení. To jsou všechno obrovské blbosti. Ti, kteří takto hovoří, jsou podle mě lidé, jež si leští své ego na věcech, kterým stejně nezabrání a na žádné smysluplné řešení stejně nepřijdou. Jsou to ideoví parazité.

Také se hodně hovoří o tom, že by se měl vyřešit ten nejlogičtější problém, tedy to, z jakého důvodu imigranti ze svých domovů převážně prchají. Jde o to vyřešit jejich vnitropolitickou situaci...
To je opravdu výborný nápad, vyřešit jejich vnitropolitickou situaci. To je stejně planý žvást, jako když se Cyril Svoboda s vážným obličejem přimlouvá za společný postup. Jak vyřešit situaci v Somálsku nebo v Kongu, kde vraždění pokračuje od padesátých let? Kam dovést ten společný postup? Čí postup? Ten chaos tam se možná časem vyřeší, ovšem za cenu velkého násilí, které nelze zvenčí ovlivnit nebo dokonce řídit či zastavit. Tamější chaos vygeneruje nějaká silná politická hnutí, která nastolí pořádek masivním zabíjením. Tak to bylo od úsvitu dějin. Státy vznikají organizovaným násilím a pak se udržují armádou a policií, aby se nerozpadly.

Jenže tady se má na mysli Islámský stát. Prezident Miloš Zeman třeba naznačuje, že by se mělo na něj zaútočit...
Pan prezident Zeman nezodpovědně plácá nesmysly. Islámský stát není možné zvenčí zničit. Můžeme jen doufat, že se rozpadne sám a jeho frakce se budou vzájemně potírat. Podařilo se mu dát do pohybu masy lidí. Umožnil jim krást a vraždit ve jménu ideje, to vždycky fungovalo. I naše husitské hnutí byla taková ozbrojená lůza, která dostala povolení zabíjet a znásilňovat a krást. To samé se dělo i při bolševické revoluci. Máte masu lidí a dovolíte jim vraždit. Kdyby na Islámský stát nastoupila nějaká armáda, co udělá? Má všechny ty lidi pozabíjet? Připomeňme si nedávné obrovské fiasko s Irákem. Dokud tam byli Američané, nějakým způsobem to tam sice drželi, ale za cenu obrovských výdajů a hlavně ztrát na vlastních životech. Ovšem sotva vytáhli paty, tak se vraždění obnovilo.

Oni ale ničí i památky. Islamisté už zničili třeba památky ve starověkých městech Hatra, Nimrúd, Ninive či Chorsábád, ohrožená je teď syrská Palmýra...
To se dělá, to je v dějinách normální. Křesťané zničili animistické památky. Dnes je vykopávají archeologové ze země. Památky ničili husité. Když katolíci vyhnali ze Španělska Maury, zničili tam mešity. Co zbylo z kultury Inků v Peru? Jen to, co se už ukrást a zničit nedalo. Každá vítězná kultura zničí to, co bylo předtím. Můžeme se nad tím pohoršovat a rozčilovat, ale to je to jediné, co můžeme dělat.

zdroj:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Jak-bude-vypadat-Evropa-za-tricet-let-Slavny-spisovatel-sci-fi-Ondrej-Neff-predklada-vizi-ktera-vydesi-377905

Našimi nepřáteli jsme my sami

12. září 2015 v 12:00

Našimi nepřáteli jsme my sami


Lidé, lidé,
Dovoluji si vás oslovit tímto nejvyšším možným titulem, protože člověk je obrazem Boha a je ozdoben výsostnými znaky: rozumem, svědomím a zodpovědností.
Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.
Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl - jít k tomuto ideálu.
Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.
Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede - naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.
Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.
Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku - umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.
Nemohu mlčet. Byl jsem vyzván, abych promluvil před Bohem a mrtvými předky, a to ve chvíli, kdy se nás cizinci s úsměškem ptají: Co vy jste vlastně zač? Nemohu mluvit za druhé, ale odpovím za sebe, byť se chvěji:

Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí.
Jsem muž, který může zplodit, ale nemůže porodit dítě, a proto trvám na spořádané, trvající rodině, neboť je to základ společnosti a záruka výchovy. Trvám na tom, že muž a žena jsou odlišní ve stavbě těla i biologické funkci, že žena je slabší a vzácnější než muž, který ji má chránit, milovat a vážit si jí.
Jsem zatím zdravý a budu pomáhat nemocným, ale odmítnu fňukání slabochů, kteří se na nemoc jen vymlouvají.
Jsem zároveň bohatý i chudý. Svůj chléb si dosud vydělávám a mám ho dost, abych se podělil, ale odmítám živit lenochy. Mám mnohem méně než skutečně majetní, nezávidím jim a radoval bych se, kdyby svůj majetek užívali rozumně.
Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury.
Jsem křesťan, uctivý k lidem jiného náboženství či názoru, a vím s určitostí, že se jimi budou řídit v celém svém jednání. Ale hlásím se pevně ke svému křesťanskému Bohu a řádu, který stanovil, protože je moudrý, spravedlivý a k lidem soucitný.
Jsem člověk, vděčný za své lidství a hrdý na svou tvář.
Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost. Jsem člověk a jako člověk chci také zemřít. Amen.
Petr Piťha

zdroj:
http://www.apha.cz/nasimi-neprateli-jsme-my-sami


Evropě hrozí invaze cizích hodnot, ale i nový vůdce (Cyril Höschl)

6. září 2015 v 19:28 Články
Evropě hrozí invaze cizích hodnot, ale i nový vůdce (Cyril Höschl)


Vnímáte v posledních třech letech výraznější štěpení společnosti? Na příznivce Miloše Zemana, či Karla Schwarzenberga, stoupence Ruska, či Ukrajiny, nyní kolem uprchlické krize...
Asi jako každý, kdo se zajímá o veřejné dění. Ty emoce se od prezidentské volby v různých variantách opakují, zároveň ty starší vyvětrávají, dezaktualizují se, dělicí čáry se rozmazávají a přicházejí jiné problémy. Od Miloše Zemana odpadli mnozí stoupenci, mnozí podporovatelé Karla Schwarzenberga už nejsou tak zoufalí, že není prezidentem... Řadu původně rozdělených rodin a komunit zase spojuje společný názor na nějaký jiný problém.

Například?
Třeba vztah k současné politice a podobně. Ty novější rozštěpy nejsou tak závažné jako ten kolem prezidentské volby, spíš se mi zdá, že jsou viditelnější v internetovém a mediálním prostoru než ve skutečnosti. Že jsou přiživovány uměle a že přirozené rozdělení společnosti není tak velké, jak se zdá.

Opravdu ne? Ten nynější kolem uprchlíků a imigrace působí poměrně výrazně.
Rozdělení při kampani před prezidentskou volbou bylo nejviditelnější, nejmarkantnější - hádali se přátelé, členové rodin, kolegové v práci, to téma je skutečně štěpilo a oddělovalo. Ale že je něco viditelné, ještě neznamená, že je to skutečně závažné. Je to tak trochu závažnost typu hokejového utkání - za rok už mají všichni jiné starosti.

Někteří mí známí i rodinní příslušníci se o těch tématech dokážou přít poměrně usilovně, nebo aspoň sami mají známé, kterých se to týká.
Já jsem takové případy ve svém vzdálenějším okolí také zaznamenal. Víte, když se lidi chtějí rozhádat, tak si vždycky najdou téma, na kterém se jim to podaří. Záleží i na tom, jak pevné jsou jejich sociální vztahy. Když zjistím, že si s některými přáteli nerozumím - třeba kvůli Rusku či prezidentské volbě - tak vždy zvažuji, zda mi to přátelství stojí za to. Nejde-li o osobní zradu či podlost, pozitivní vazba většinou vítězí, konfliktní téma opouzdřím a nemluvím s nimi o něm. Všechno ostatní mi stojí za to, ve všem ostatním si rozumíme.

Co myslíte tou pevností vazeb, kterou zmiňujete?
Češi jsou tradičně velmi "socializující se". Vytvářejí osobní vazby, stýkají se, opékají buřty, jezdí na chalupy a do zahrádkářských kolonií. Tendence družit se je poměrně silná a řekl bych, že tohle si nenechají vzít. Dělicí čáry vedou pokaždé jinudy a až na pár stálic - deset procent komunistů a několik desítek neonacistů - je ostatní společnost natolik různopestrá, že v ní zatím není žádný hluboký příkop, který by rozkládal rodiny a přátelství a zásadním způsobem rozděloval lidi tak, že by si přestávali rozumět. Pořád je toho víc spojuje, než rozděluje.

Zůstaňme ještě u těch společenských zlomů. V 90. letech se Češi hodně dělili na příznivce Václava Havla či Václava Klause. Mohlo by se zdát, že zlom ve společnosti je víceméně setrvalý, jen každá situace zmobilizuje různý počet lidí na té či oné straně...
Zlomy, které existují, jdou napříč populací. Jak se závažnost témat mění a jak se vytvářejí nové situace a problémy, kolem kterých se společnost štípe, tak se ukazuje, že dělicí čára jde zase jinudy. Příznivci Klause a Havla nejsou totéž, co příznivci Zemana a Schwarzenberga, ani totéž, co příznivci Putina a Ukrajiny... Jsou témata, která kolem sebe shromažďují podobné typy lidí, zčásti spolu korelují, ale ne úplně. Ta propast se udržuje relativně mělká. Kdyby všechna témata štípala společnost na stejném místě, mezi stejnými skupinami, tak už tu je občanská válka. Ale protože ty rozštěpy vedou pokaždé jinudy, udržují se docela mělké.

Teď mi jako příklad možná dáte lidi, kteří volili Karla Schwarzenberga a nyní se vyjadřují velmi kriticky k uprchlíkům.
Například. Vyvstávají nové situace, valí se nové informace, posouvá se i vidění světa - jinak ho vidíte, když je vám třicet, nebo šedesát. Dějí se i věci, co světový názor posunou. Tím, že nás ty zlomy dělí do různých konstelací, zůstávají na poměrně neškodné úrovni. Kdyby třeba respektovaly stranickou příslušnost - jedni lidé by se hlásili k velké straně hlásající odpor k uprchlíkům, rasismus, lásku k jednomu vůdci, nenávist ke všem ostatním a náklonnost k jedné velmoci a druhá strana měla vše přesně naopak, tak by ten příkop byl tak hluboký, že by mohlo dojít k zápasu na bytí a nebytí. Protože by nebylo nic, co by lidi spojovalo.

Určitá diskreditace politiky v Česku má jednu z mála výhod v tom, že to lidé neberou smrtelně vážně. Že se tak brutálně nerozdělují, protože nejsou schopni se semknout kolem silného vůdce. I když náznaky už tady vidíme.

Můžete být konkrétnější?
Jsou skupiny, které jsou schopné se radikalizovat kolem odporu k utečencům, radikální křídla, různé Úsvity... Naštěstí to v naší společnosti velkou dynamiku nemá a vždy dojde k otupení tohoto extremismu. Ale je pravda, že vždycky, když je nějaké kolektivní ohrožení - a ten civilizační náznak tu je - roste poptávka po vůdci, pořádku, silné ruce. V české kotlině k tomu ale tradičně není až takový sklon.

Díky virtuálnímu prostředí lze dnes snadno své názory sdílet s velkým množstvím lidí. Ztrácejí díky němu lidé zábrany, zesiluje to jejich ochotu vyjadřovat se tvrdě?
Vyslovit veřejně svůj názor dříve znamenalo dostat se do významného média. To chce příležitost, talent, o něco se zasloužit. Určitá selekce tohoto druhu - tedy ne ve smyslu cenzury - vytvářela tlak na validitu šířených názorů. V kybersvětě to neplatí, skrze sociální sítě se názory šíří lavinovitě. Je to krásný pocit a mnohým se uleví, ale ten prostor se z velké části zahnojí nesmysly.

K čemu to vede?
Postupně na straně příjemců těchto valících se informací dochází ke dvěma závažným a viditelným změnám. Zaprvé znecitliví vůči informacím, přestanou být vnímaví. Zpráva, že se dnes někdo zabil, nikoho neohromí, zato když jedinec ze samoty zjistil, že souseda ukopal kůň, byla to tragédie, kterou si pamatoval celý život. Člověk znecitliví vůči zprávám a vůbec vůči mezilidské komunikaci.

Množství informací je hlavní faktor?
Je jich inflace a člověk je nedokáže zpracovat, což je obranný mechanismus mozku. Podobně to funguje i u přenosu jiných informací v těle - když je nějakého hormonu moc, tak se receptory, na které působí, stávají méně citlivými.

Projevuje se to i tím, že jsou lidé v menší míře ochotní či schopní třídit ten příliv informací?
Ta druhá změna, vedle desenzibilizace, je ztráta schopnosti rozlišovat validitu informací: co je a co není věrohodné, co je a co není důležité, co je a co není platné. Skutečné, důkazy podložené zprávy, konspirační teorie i vyložené bludy leží v jedné řadě vedle sebe a lidé postupně bohužel ztrácejí schopnost mezi nimi rozlišovat. Je to nechtěný důsledek nejen volnosti šíření informací, ale i nesmírnou snadností pohybu v sítích, kyberprostoru.

Neexistence překážek k prosazování vlastních názorů je taky na škodu. Aby mi bylo dobře rozuměno - nesouvisí to se svobodou slova, ta nechť je absolutní, svoboda je hodnota z nejvyšších. Generace našich předků za ni byli ochotny položit život. Ale tím, že neexistují bariéry, informace ztrácejí hodnotu. Jako kdybyste vytiskl peněz, kolik by kdo chtěl - jak by ta měna za chvíli vypadala?

Na internetu se lidé často urážejí, nálepkují, berou vztahovačně to, co by si v osobní komunikaci vztahovačně nebrali. Proč?
Virtuální prostor zplošťuje rozdíly ve validitě výpovědí. Chybí tam nesmírně ty parasegmentální jevy - nevnímáte barvu řeči, výšku, emoci za výrokem. To, co čtete, můžete velmi nebezpečně dezinterpretovat jen proto, že nevíte, jak to ten člověk "říká". Tatáž slova vyslovená jiným tónem mohou mít zcela jiný význam. Virtuální komunikace je ochuzená o podstatnou proporci informací, které ve skutečnosti mezilidská komunikace, na kterou jsme zvyklí, s sebou nese.

Lze se tomu bránit udržováním skutečných vztahů s živými kamarády z masa a kostí. Je to úžasný korektiv, když se scházíte s přáteli, jste schopni se od plic zasmát - to je notabene zdravé i fyzicky - pěstujete ty tradiční sociální vazby skrze kulturu, sport, socializaci ve veřejných prostorách - i v těch hospodách. Pěstujete tím mentální hygienu, která vás činí odolnějším, uvědomujete si rozdíl proti virtuálnímu světu. To je důležité.

Jste na Facebooku?
Jsem a jsem z toho zoufalý. Ten účet prakticky nepoužívám, mám ho proto, abych viděl třeba fotografie vnoučat. Mladá generace se v sociálních sítích pohybuje, když nemáte účet, jste ostrakizován. Rozhodně tam nepíšu, co jsem měl ke svačině, neposílám tam kdejakou fotku. Koluje k tomu hezká anekdota: "Snažil jsem se ve skutečnosti získat přátele stejně jako na Facebooku. Chodím po ulici, potkávám cizí lidi, vyzývám je k přátelství, usmívám se na ně, dávám jim svoje fotografie, jak obědvám, zvedám palec nahoru. A funguje to, mám už tři přátele. Dva policisty a jednoho psychiatra."

Je Facebook hospoda? Někdy se to říká při obhajobě výroků, které tam padají.
Obávám se, že ne, že to je velké zjednodušení. Hospoda je intimnější prostředí, je definovaná místem, štamgasty, vrchním, scházejí se tam lidé, které tam svedou podobné okolnosti a sdílejí společné starosti. Mají si co říct. Na Facebooku nic takového není, nevidíme, jak se ti lidé pohybují, jakou mají nonverbální komunikaci, co mají na sobě, zda mají upracované ruce, jak se usmívají... Ty věci samotné se mohou zdát nedůležité, ale jako celek vytvářejí informaci, kterou Facebook neposkytne.

Vytváříte si tam vlastně sociální sítě, které jsou umělé a které nepotřebujete. Existuje pravidlo, že jako živočišný druh jsme schopni individuálně považovat za své známé, udržovat s nimi vazby, zhruba sto padesát až dvě stě lidí, říká se tomu Dunbarovo číslo podle antropologa, který s ním přišel. Sociální sítě vytvářejí iluzi, že těch přátel je mnohem více. Ale není.

Nedávno jste napsal v Reflexu, že ke spuštění krutosti je u lidí třeba osobnostních předpokladů a určité konstelace, roli hrají závislost na autoritě, vymývání mozků, nadšení pro "svatou věc", fenomén davového chování. Mají v tom internetové diskuse paralelu?
Určitě. V kybernetickém prostoru to vypadá neškodně. Ony se vedou spory, zda násilí v médiích a na sociálních sítích je faktorem ochranným, který umožňuje patologickým jedincům vybít se nanečisto, odreagovat se, nebo zda je to naopak faktor, který to násilí indukuje a provokuje. Bohužel pro obě ta tvrzení lze najít poměrně solidní data, jimiž jsou podložena. Studie, které by byly založeny prospektivně a rozhodly, jak to je, se dělat nedají - nejsou možné už z etických důvodů.

Když odhlédnu od postojů extremistů - topení, střílení - přijde mi, že ty narativy, z nichž vychází současný zlom, jsou dva: jedni lidé akcentují postoj "pomáhat lidem v nouzi je správné" a druhý zase "musíme dbát na vlastní bezpečí a budoucnost a jsme ohroženi".
Především myslím, že oba postoje jsou opodstatněné. Potřebným se má pomáhat - což zase neznamená, že bychom tu měli začít stavět mešity a nechat sem navalit lidi, kteří tu nikdy nežili. To bychom si museli předem říct, že jsme se rozhodli vygumovat svoji civilizaci a nahradit ji jinou. Nechme stranou, zda horší či lepší - je to, že někdo žije v naprosto rozvrácené zemi, v níž přestávají platit státní struktury a zákon, samo o sobě dostatečným důvodem, aby se celá kultura přestěhovala někam, kde to dosud fungovalo? Aby nahradila tu fungující? Obávám se, že tohle morální právo ty rozvrácené země nemají. Zároveň ale ti, kteří jsou ohroženi na životě, mají právo, abychom jim pomohli. Jednou z možností je začlenit je do naší společnosti, poskytnout jim naše výhody - pokud dodržují místní předpisy a zákony.

Obojí tedy je pravda a společnost se dělí na sporu, který je mimoběžný. To, že říkám, že je ohrožena evropská civilizace - což si skutečně myslím - neznamená, že nemáme pomáhat lidem, kterým tam podřezávají krky a kteří také utíkají před tím, čeho my se obáváme.

Co soudíte o obavě z násilí ze strany druhé třetí generace - potomků současných imigrantů?
Může se to stát. Vinou ideologie a náboženství, které není kompatibilní s naší tradicí. My jsme svým obdobím krutosti v dějinách prošli a jsme rádi, že to máme za sebou - myslím, že tak, jako nejsou kultury přenosné v čase, nejsou přenosné ani v prostoru. Obecně nám - a to je zásadní - hrozí dvě obrovská nebezpečí: že se sem dostane tolik lidí s odlišnou hierarchií hodnot, že s tím naše společnost bude mít problém, druhé, že radikalizace a volání po silné ruce dá vznik nějakému novému vůdci a totalitě, deklarující se jako síla, jež je schopná tu zajistit pořádek.

Hnutí vzešlé z původních Evropanů?
I na obranu evropských hodnot může vzniknout nějaký nový -ismus. Obávám se, že ta nebezpečí jsou velmi vyvážená. Že úkol těch, kteří mají o osud civilizace obavy, je se těch nepříjemných témat chopit, neznevažovat je, neodsouvat je směrem k radikálům. Tím by se jich jen chopili extremisté, xenofobové, rasisté. To je nebezpečí stejně velké - a nám mnohem bližší - jako invaze islámských přistěhovalců.

Současná politická garnitura téma podle vás nechává ležet ladem?
Bude hrozně nepopulární to říct, ale mám pocit, že tato politická garnitura si vede kupodivu docela dobře a že témata nechávají ležet představitelé liberálního a demokratického proudu, kteří pod hesly pomoci uprchlíkům jako kdyby ignorovali nebezpečí, které to velké stěhování národů představuje. Souhlasím se všemi, kteří prosazují křesťanskou myšlenku lásky k bližnímu, nacházím si soukromé cesty, jak tu a tam někomu účinně pomoci, ale domnívám se prostě, že je třeba držet i ta nepříjemná témata ve vlastních rukou. Posílit obranu, schopnost rozlišovat mezi přistěhovalci, kdo a z jakých důvodů a za jakým účelem přichází, zajistit na celoevropské úrovni ochranu Schengenu - vždyť to je takový výdobytek, že nechat si ho vzít, jako jsme si nechali vzít svobodný pohyb na letištích, zadrátovat hranice, tak jsme tam, kde jsme byli a oni nad námi vítězí. Ta témata musíme držet a nepustit je extremistům. Nebo o tu svobodu přijdeme. Ale z úplně jiných rukou, než se dnes obáváme.

Třeba před dvěma třemi lety bylo velkým tématem spíš to, jak nás vlády šmírují, kolik je v ulicích bezpečnostních kamer, jak se archivují data. Ta nálada společnosti se hodně rychle změnila ve volání po bezpečnosti.
Mění se nám vnímavost vůči omezování vlastní svobody. V zájmu zvýšení bezpečí a pod vlivem strachu z neznáma se budeme mnohem ochotněji zbavovat jejích podstatných proporcí a najednou se stane, že ani nepostřehneme, že už ji nemáme. Ostatně i nástup velkých totalit měl vždycky kořeny v nějaké proklamaci pozitivního řešení nesnází a v tom, že nabízel bezpečí a ochranu populacím, které se z nějakého důvodu cítily ohrožené.

S tím souvisí asi i to, že někteří lidé věří i zcela anonymním zdrojům zpráv - těm stačí tvrdit, že tradiční zdroje a média jen lžou...
Roli zřejmě hraje snadnost šíření informací a také to, co je vlastní nám všem - že lidé ochotněji naslouchají informacím konvenujícím tomu, co chtějí slyšet. Tvrzením ve směru, ve kterém sami přemýšlíme, dáváme daleko větší váhu než něčemu, co je tisíckrát pravda, ale nám se to nelíbí. V inflaci informací ztrácíme schopnost rozlišovat a naše kritéria už se netýkají validity zprávy, ale toho, jak moc nám konvenuje. Zároveň platí, že čím jsem naštvanější, tím větší váhu dám naštvaně nebo negativně sdělované informaci.

A naopak?
A naopak. To už souvisí s takovou tou "pozitivní psychologií": když se chcete z něčeho vybabrat, musíte se naučit vytvářet si dobrou náladu. Existují techniky vyrovnání se s náročnou situací. Lze jen všem přát, aby se tu dobrou náladu naučili vytvářet.

Autor: Jan Wirnitzer
idnes.cz

Husitství podle Vondrušky a Weigla

6. září 2015 v 19:21 Články
2 pohledy na Husitství, docela kontrast :)
A: VONDRUŠKA
---------------------

Husitství bylo jiné, než si představujeme (Vlastimil Vondruška)



V čem bylo husitství výjimečné?

V každé době najdete politické tábory, které stojí proti sobě. A oba ve jménu ideologie a své pravdy páchají bezpráví. Bylo to tak kdysi, a nedělejme si iluze, že dnes je to jiné. Lidé se jen zřídka snaží pochopit ty druhé a především v boji o moc platí, že pravdu mám pouze já.

Příkladem, k čemu může takové přezírání a neschopnost komunikovat vést, je právě naše husitství. Jako hnutí však bylo v evropských dějinách zcela výjimečné. Myšlenkově sice navazovalo na starší heretická učení, ale bylo ve středověku první, které se stalo skutečnou státní ideologií. Přijaly ho totiž všechny vrstvy, nejen ty chudé, tradičně revoluční, ale i šlechta.

Něco takového bylo pro stávající církev smrtelně nebezpečné. Proto odmítala od začátku s utrakvisty jednat a prostřednictvím křížových tažení se snažila kacíře hubit. A kališníci odmítali naslouchat hříšné papežově církvi a hubili hanebné preláty. Jak snadné, obě strany byly přesvědčeny, že mají právo zabíjet protivníky ve jménu boží pravdy.

Považujete husity za fanatiky?

Lidé věřili v Krista, stejně jako dnes věříme v demokracii. Jsme proto fanatiky? Já bych pro husitství použil jiný termín - fundamentalismus. Dnes tak říkáme muslimům, kteří odmítají jiné společenské normy než slova koránu. Kališníci povýšili na všeobjímající zákon slova evangelií. Kritériem toho, co je správné, byl život prvních křesťanů.

Když Praze přišli na pomoc husité z venkova, byli zděšeni z nalíčených žen a opilých měšťanů. Některé výstřednice na ulicích ztloukli a pár upálili. Požadovali uzavření všech šenků a jediné písně, které tolerovali, byly zbožné.

Jan Hus by asi z takových kroků neměl radost…

Rozhodně by nejásal. Už proto, že jeho myšlenky směřovaly úplně jinam. Musíme totiž odlišit intelektuální revoltu od hnutí mas. Hus byl univerzitní učenec a kritizovat církev bylo na vysokých učeních běžné.

Jak vypadalo univerzitní prostředí patnáctého století?

Středověké univerzity byly církevními institucemi a podléhaly přímo papežovi. To jim zaručovalo svobodu, protože nespadaly do pravomoci arcibiskupů, aby učenci mohli svobodně bádat. Ta privilegia šla tak daleko, že příslušníci univerzity nepodléhali ani světským soudům. Pokud studenti někde ztropili povyk, rychtář je nemohl potrestat. Prohřešky řešila univerzita sama.

I v Praze?

Pražská univerzita měla trochu jiné postavení, v tom byla výjimečná. Karel IV. si totiž prosadil, že půjde o zemskou instituci a podléhat bude panovníkovi. Podle vzoru pařížské univerzity byli její členové rozděleni na čtyři sekce, ty se nazývaly národy, a každá měla jeden hlas. V duchu tehdejšího vnímání národů tu tedy byli Češi, Slezané, Bavoři a Sasové. A tak se stalo, že v Praze převládl hlas těch, kteří stranili německým zemím, protože Karel IV. zakládal univerzitu jako císař, ne jako český král. Němečtí mistři si začali osobovat právo na univerzitě vládnout. Nesmíme zapomenout, že v roce 1400 byl český král Václav IV. zbaven koruny římského krále.

Souvisí tento fakt s osudem mistra Jana?

V dějinách vždycky souvisí vše se vším. Václava zbavili němečtí kurfiřti koruny římského krále jako líného a neužitečného a on to bral jako těžkou urážku. Na jeho místo zvolili falckého Ruprechta, jehož uznal římský papež (kromě něj byl druhý v Avignonu). Uznali ho i němečtí mistři pražské univerzity. Čeští učenci však nikoli a po složitých politických intrikách se jim podařilo, že Václav změnil poměr hlasů na univerzitě, neboť král doufal, že podpoří jeho boj o římskou korunu. Po vydání Dekretu kutnohorského se Jan Hus stal shodou okolností rektorem. Právě v době, kdy papež posílal pražské univerzitě výhružky a on je jménem univerzity odmítal. Nakonec si tím vysloužil papežovu klatbu, ač nedělal nic jiného, než jednal ve shodě se svými přáteli.

Ale jeho obliba mezi Čechy rostla, ne?

Buďme střízliví. Stal se oblíbencem Čechů v Praze. Rozhodně o něm jinde mnoho nevěděli. Všeobecnou známost mu zajistilo až to, že byl upálen. Učenec Jan Hus uměl srozumitelně formulovat myšlenky, byl charismatický řečník. Právě to z něj učinilo "hvězdu" pražského kazatelského prostředí. Mocní vždycky pronásledují ty, kteří jsou ve svém odporu příliš slyšet. Jan Hus byl pozván do Kostnice. Původně se však mělo jednat o jeho starším sporu s papežem z časů, kdy působil na univerzitě. Koncil svolali proto, aby vyřešil problém existence tří papežů. Tuhle ostudnou věc řešila církev neplodnými řečmi celá desetiletí. Koncil byl něco jako summit EU - historie se opravdu stále opakuje. Jan Hus chtěl koncil přesvědčit o své pravdě, jenže byl příliš nedočkavý. A to byla chyba.

Proč?

Zřídka se ve středověku dařilo zahájit jednání v den, na který bylo svoláno. Ani kostnický koncil nebyl výjimkou. Chyběla řada prelátů, protože v okolí se objevil mor. Nedorazil ani Zikmund, který se právě v té době nechal v Cáchách korunovat německým císařem. Bez nich se začít nedalo. Přítomní preláti neměli nic na práci, a tu se objevil Jan Hus. Ideální sousto, aby světu ukázali, že tam nejsou zbytečně.

Jakou roli v tom tedy sehrál Zikmund?

Do Kostnice dorazil až koncem prosince roku 1414. V té době už koncil zahájil inkviziční šetření a Jana Husa nechal uvěznit. K Zikmundově cti nutno říci, že se zpočátku snažil Jana Husa zachránit. Jenže inkvizice stála mimo jeho pravomoc. Přiměl však koncil, aby ho přemístil do relativně pohodlnějších prostor, Jan Hus směl přijímat návštěvy a psát dopisy a inkviziční tribunál s ním jednal nadstandardně ohleduplně. Zikmund chtěl být po smrti svého bratra Václava českým králem a uměl si spočítat, že by neměl cítění českého panstva urazit. Jenže jednání koncilu se hroutilo a on musel jako politik zvolit kompromis. Francouzští a němečtí preláti žádali odsouzení Jana Husa, protože ve svých zemích měli sami potíže s kacíři. Aby podpořili uvěznění papeže Jana XXIII., což byl základ Zikmundova řešení problému trojpapežství, ustoupil jim nakonec ve věci Jana Husa. I tak ale dělal potom vše, aby tvrdohlavý betlémský kazatel odvolal a nemusel skončit na hranici.

Proč podle vás neodvolal a nezachránil si tím život?

Nemám rád planá gesta, ale jsou situace, kdy by člověk prostě neměl zradit své přesvědčení. Dnes se podivujeme, že Jan Hus šel na smrt dobrovolně. Jenže naše doba ztratila smysl pro chlapství a rytířskost. Naši předkové se smrti nebáli zdaleka tolik, jako my. Jan Hus se prostě rozhodl. Pochopil, že koncilu nejde o skutečnou pravdu, a věřte, ztráta iluzí a naděje je často horší než fyzický skon. Nezapomínejme, že byl hluboce věřící. Pokud pro svou pravdu zemře, vstoupí do lepšího, spravedlivějšího světa.

Kdo byli Husovi příznivci?

Samozřejmě vůbec netušíme, kdo betlémskou kapli v časech Jana Husa navštěvoval. Vše, co se o tom vypráví, jsou až pozdější vzpomínky, a ty jsou notně propagandisticky zabarvené. Spektrum jeho posluchačů bylo však zjevně velice široké. Husovi naslouchala vládnoucí elita, královnou Žofií počínaje. Jana Husa zvali do svých paláců na večeře významní velmožové, aby s ním mohli diskutovat. Husa poslouchali měšťané, řemeslníci i jejich tovaryšové, a samozřejmě také početné zástupy žen. Jak ale kázání vypadala, to s jistotou tvrdit nemůžeme, protože se nedochovala. Pokud sám Hus některé myšlenky později zapsal, není jisté, zda právě tak hovořil k lidu. Ale je jisté, že v podobném duchu tehdy kázali v Praze i jiní čeští mistři. Všechno to však byli učenci a hovořili se znalostí teologie a evangelií. Doba samozvaných kazatelů přišla až s revolucí.

Hned po Husově smrti?

Ne, ta radikalizace postupovala samozřejmě pomalu. Prvním krokem bylo to, že Jakoubek ze Stříbra začal podávat kalich i prostému lidu. To on zavedl přijímání podobojí. Nicméně v Praze mělo zpočátku kališnictví stále ještě podobu do jisté míry intelektuální a z kazatelen hovořili lidé vzdělaní. Jiné to však bylo na venkově, kde začali působit skuteční revolucionáři, aktivisti bez znalostí, kteří nosili v duši jen víru. Někteří však také nenávist ke stávající společnosti. Radikálním centrem s vlastním pojetím reformy církve se staly zpočátku jižní Čechy. Není to náhoda. Kolem roku 1330 byli totiž z Německa vyhnáni stoupenci kacířské sekty valdénských, kteří se usadili u nás na Třeboňsku a Soběslavsku. A protože byli pod drobnohledem církve, vytvořili si ilegální kacířské buňky. Tahle sekta měla své tajné kazatele, její příslušníci se ženili a vdávali jen mezi sebou a tak přežívali po generace. Jakmile se začal po venkově šířit neklid, byli jediní připravení a ideologicky jednotní. V tom je síla tajných disidentských skupin. Proto se nejradikálnější kališnické hnutí zformovalo právě v jižních Čechách.

A jaký podíl na tom všem měla česká šlechta?

Především je nespravedlivé odsuzovat tehdejší panstvo jako zrádce národa. Měli své představy a ctili zemské uspořádání. To oni od začátku vedli na mezinárodní scéně politický zápas o uznání kalicha. Mnozí riskovali pohodlí i své životy, aby hájili odkaz Jana Husa. V mnoha ohledech se chovali rozhodně státoprávněji než Zikmund, o prostých božích bojovnících ani nemluvě. Teprve léta bojů vychovala z válečníků také státníky.

O tom všem tedy píšete ve svých románech z husitské doby?

Husitství bylo nesmírně rozporuplné, a většinou jiné, než si představujeme. Právě proto jsem začal psát Husitskou epopej, v níž bych chtěl některá tvrzení demytologizovat. Na podzim vyjde třetí díl. Mám totiž pocit, že je na čase říci lidem, že máme být nač hrdí. Naši předkové se rvali o místo na slunci, a i když to nedělali v rukavičkách a dělali chyby, bez nich by asi české země nebyly tím, čím jsou. A možná by nebyly vůbec české. Dějiny nejsou sbírkou pohádek či příběhů červené knihovny, jsou to většinou drsné thrillery, v nichž jde o přežití. A platí to i dnes. To, co Evropě hrozí, se nevyřeší naivními řečmi o lásce a pravdě. Takové vedl Jan Hus a skončil na hranici. Pokud nechtěli jeho následovníci rukou nepřátel rovněž zahynout, museli bojovat. A musíme i my. To je hlavní poučení z dějin.

Lucie Jandová, Právo
6 9 2015


================================================================================



B: WEIGL:
-------------


K čemu všemu potřebujeme husovskou tradici

Šestisté výročí upálení Mistra Jana Husa vybízí k zamyšlení nad jeho osobností možná trochu obecněji a ze současné perspektivy. Nejde mi o to analyzovat podrobně jeho konkrétní činy a odkaz, případně vést polemiku s Husovým obrazem v našich myslích, jak nám jej tradice vytvořila.

Chci vyzdvihnout Mistra Jana Husa jako fenomenální osobnost českých dějin, která svou činností trvale změnila, poznamenala a přiměla všechny následující generace, aby k jeho odkazu zaujímaly stanovisko. Jsem přesvědčen, že Mistr Jan Hus je jednou z nejdůležitějších konstitutivních postav nejen pro historii naší země, ale i pro naší národní identitu, jak ji většinově chápeme, a státnost. Ovlivnil a formoval je nikoliv pouze přímo svými skutky, ale dlouhodobě a zprostředkovaně hlavně svým odkazem a příběhem, jak se v tradici vytvořil a jak si jej pozdější generace i naše okolí vykládaly a přizpůsobovaly svým aktuálním potřebám.

Jestliže Přemyslovci vytvořili český stát a dali mu v zásadě jeho dnešní teritorium, jestliže Karel IV. tomuto státu dal pro svou dobu evropský význam a vytvořil pro něj symboly a instituce, které pomáhaly uchovávat povědomí o české národní identitě a české státnosti přes všechna staletí až do současné doby, Mistr Jan Hus dal našim dějinám zneklidňující a mobilizující tragický příběh člověka bojujícího s mocí za pravdu proti nespravedlnosti, člověka, který, než by odvolal, neváhal za tuto pravdu obětovat život.

Tento morální obsah Husova odkazu daleko přesáhl jeho význam středověkého církevního reformátora a činí jej přitažlivým a aktuálním do současnosti. V Husově době byl spouštěčem krvavé revoluce a husitských válek, v dalších staletích jeho odkaz působil jako skrytá hrozba pro vítěznou protireformační habsburskou moc a její pozdější germanizační politiku. Pro Palackého a národní obrození se Hus a husitství stali idealizovaným obdobím a příkladem národní velikosti a slávy. Komunisté v husitství našli předobraz sociální revoluce a pokusu o beztřídní společnost, zatímco současná doba přála spíše pokusům o demytizaci husovské tradice.

Význam Mistra Jana Husa je zásadní především a hlavně pro české dějiny. Ty ovlivnil podstatně. V evropském kontextu předběhl svou dobu a patří k těm tvůrcům historie, kteří připravovali půdu pro evropský úspěch reformace o století později.

Jeho kritika církve a náboženské názory nebyly originální. Vycházel z učení o 50 let staršího anglického oxfordského mistra Johna Viklefa a jeho následovníků tzv. lollardů. Je následoval v jejich důrazu na Bibli, jako jedinou autoritu v náboženském i světském životě, osobní zbožnost a v odsouzení rozmařilosti a zkaženosti tehdejší církve. Stejně jako oni kladl důraz na šíření svých názorů mezi prostým lidem a na význam národního jazyka.

Jana Husa lze stejně jako Johna Viklefa označit jako poslední reprezentanty středověké scholastiky a současně jako první věrozvěsty přicházející reformace. Husovo radikální učení však získalo masový revoluční ohlas převážně pouze v jeho vlasti nacházející se za zenitem všestranného rozmachu lucemburského období. Ostatní Evropa na přijetí husitské ideologie připravena nebyla. Žila schizmatem církve, stoletou válkou mezi Anglií a Francií a nastupujícím tureckým nebezpečím. Husova viklefovská kritika poměrů, husitské války a jimi vynucený kompromis v podobě vynucené tolerance českého utrakvismu církví však byly precedentem, který dál směřuje přímo k Lutherovi a německé reformaci na počátku 16. století.

Husův odkaz má demokratický charakter. On sám, člověk prostého původu, se stal univerzitním mistrem, rektorem a neváhal se pustiti do konfliktu s nejvyšší církevní i světskou hierarchií nejen vlastní země, ale i tehdejší křesťanské Evropy. Jeho učení o rovnosti lidí před Kristem a nadřazenosti individuálních lidských kvalit nad urozeností a postavením byly pro strnulý středověk revoluční. Husitská revoluce tak uvolnila nesmírné lidské síly a invenci dosud skryté pod středověkou společenskou nehybností. Příkladem je inovativní husitské vedení válek, které ovlivnilo evropské vojenství na celé jedno století.

Mistr Jan Hus a jeho doba mají především nesmírný význam národní. Sám Hus v souladu s viklefovským příkladem věnoval velkou pozornost šíření Božího slova v národním jazyce a je zřejmě autorem ortografické reformy češtiny a iniciátorem překládání Bible do národního jazyka. Známá je Husova role jako jednoho z iniciátorů Dekretu kutnohorského, který omezil vliv cizinců na pražské univerzitě a vedl k jejímu počeštění. Středověku byl sice moderní evropský nacionalismus cizí, o jistý souboj českého a německého živlu v naší zemi však v oné době nepochybně šlo.

Období přemyslovské kolonizace i lucemburská éra znamenaly velký příliv německých přistěhovalců a výrazné poněmčení měst a dvora. Na druhé straně ekonomický rozkvět země v době Karla IV. přinesl i populační růst domácího obyvatelstva. Husitství, které bylo dominantně českým fenoménem, uvolnilo tehdejší přehrady a jeho výsledkem byl nový příliv českého obyvatelstva do měst, která se znovu počeštila až do doby pobělohorské. Husitství skutečně bylo obdobím vzepětí českého živlu, jehož důsledky však byly různorodé, ale zdaleka ne pouze pozitivní.

Husův odkaz a jeho důsledky vždy byly a jsou předmětem sporů. Je nepochybné, že po lucemburském století rozkvětu a budování státu Otcem vlasti Karlem IV. je epocha husitství a husitských válek tragickou dobou rozvratu, násilí a ničení do té doby nebývalých rozměrů. Náboženskému fanatismu i obyčejné lidské krutosti, primitivismu a hamižnosti puštěným revolucí ze řetězu padly za oběť nesmírné lidské,

materiální a kulturní hodnoty té doby. To byla odvrácená strana mince. Na její druhé straně můžeme nalézt rozbití či otřesení bariér středověkého strnulého světa a příklady nepřemožitelné síly a génia prostých lidí přesvědčených o své pravdě a bojujících za své štěstí, jakkoliv chápané. Odtud pramení vítězství husitských vojsk porážejících celou Evropu, jejich novátorské vedení boje i mistrovství vojevůdců. Právě tato hrdinská a vítězná kapitola husitské revoluce tolik fascinovala pozdější generace a zapříčinila její označení za vrchol národních dějin v době obrozenecké či v éře komunismu.

Pro další české dějiny i vliv na naši současnost nebylo ani tak důležité, jak a co se ve skutečnosti na počátku 15. století u nás odehrávalo. Podstatná je samotná tradice, husovský mýtus, vybudovaný na morálním apelu Husovy oběti vlastního života za pravdu, který od svého počátku ovlivňuje a formuje průběh našich dějin. To byla ona jiskra, která zažehla velkou reformační a sociální revoluci v 15. století, z něj vycházela odbojná náboženská tradice, s níž zápolila pobělohorská protireformační habsburská moc a byla to idealizovaná hrdinská národní minulost a odvaha Husa a husitů postavit se celé Evropě, která mobilizovala nadšené obrozenecké vlastence před dvěma sty lety, stejně jako propagandisty minulého režimu vidící v chiliastických excesech husitství předobraz komunismu.

Jan Hus byl hluboce věřící člověk, dnes by se řeklo náboženský fundamentalista, jehož cílem bylo navrátit křesťanskou víru svých současníků k původním biblickým zdrojům, zbavit ji nánosu zkaženosti a dát jí ryzost osobního prožitku. Stejně opravdová a nesmiřitelná byla i víra a činy jeho stoupenců. Je paradoxem, že v důsledku konfliktů a pronásledování na počátku vyvolaných touto původně náboženskou revolucí se v českých zemích dlouhodobě vytvářely předpoklady pro odcizení lidí násilně vnucovanému oficiálnímu náboženství a pro dnešní většinovou náboženskou lhostejnost, v Evropě až extrémní.

České dějiny jsou dějinami malého národa složitě hledajícího cesty ke svému přežití a zachování své identity. Spíše než éry hrdinských vzepětí v nich nacházíme kapitoly úspěšného přežívání, kompromisů a podrobování se mocnějším kolem nás. S moderní dobou tato tradice vyčkávavého konformismu a vypočítavého prospěchářství spíše sílí a je ve světlých okamžicích zdrojem různých traumat v národní psychice. Jan Hus a husitství se této převažující nehrdinské tradici českých dějin vzpírají, jsou jejím totálním protikladem, a právě proto možná stále fascinují naši stydlivou národní duši. Právě proto potřebujeme Husa a jeho oběť, potřebujeme si připomenout nikdy neporaženého vojevůdce Jana Žižku a vzpomenout na mládí s Jiráskem a Otakarem Vávrou. Ale již Svatopluk Čech na konci 19. století ve svých satirických broučkiádách postihl nebetyčný rozpor mentality české společnosti jeho doby s již tehdy "posvátnou" dobou husitskou. Naše současnost tento rozpor ještě více prohloubila a obávám se, že na tom nezmění nic ani televizní série pana režiséra Svobody ani husitská vlajka nad Hradem.

Jiří Weigl, 6. července 2015.