Červenec 2015

Migrace (rozhovor, dr. Bárta)

8. července 2015 v 21:48 Články
http://img.mf.cz/008/752/3-047_LZ_1014_1.jpg

Prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr.

Co si myslíte o imigrační vlně, která se valí na Evropu? Jsou lidé z pro nás tak odlišné kultury, kteří do Evropy přicházejí v takovém množství, se schopni integrovat do naší společnosti?

Problém migrace je de facto jen jedna ploška nějakého krystalu, který brousíme a snažíme se mu porozumět, jak vypadá, jak funguje a jaké má vlastnosti. Já už jsem roky říkal a publikoval v odborných studiích i méně odborných médiích, že podle všeho ten náš systém, ve kterém žijeme, vykazuje stále větší a větší tendence k chybám a k oslabování efektivity svého fungování. Hodně lidí mě považovalo trochu za blázna, ale dneska se ukazuje, že když je systém sám vnitřně oslaben, protože všechno nefunguje tak, jak bychom chtěli, přichází jako obvykle v dějinách, na což jsem také poukazoval, určitý vnější impuls, který velmi jasně ukazuje, že ten systém není schopen reagovat tak, jak by měl, kdyby fungoval správně. Nemá na to sílu ani kapacitu. Velmi často se také do poslední chvíle brání vzít na vědomí, co se uvnitř i vně děje.

Co máte konkrétně na mysli?

Neadekvátní rozhodovací procesy, které trvají dlouho. Nejsme schopni pochopit, co se děje, proto v každém médiu vidíte trochu jiný názor, někteří jsou zastánci masové migrace, jiní ne. Někteří ji vidí takto, jiní zase trochu jinak. Ale dnešní migrace není víceméně žádnou migrací, jde o pár desítek tisíc lidí, což v rozměrech Evropy nebo evropské, asijské a africké kontinentální desky je stále mizivé množství. Ale co se děje a co bychom měli pochopit, je to, že tohle je předzvěst něčeho, co se k nám blíží a o čem se také ví už roky. A totiž to, že minimálně od 90. let Přední a Střední východ a severní Afrika rychle vysychají, zmenšují se zásoby podzemní vody, a to všechno teprve pravděpodobně povede k migracím, protože všechny tyto regiony ztrácejí to, bez čeho není život prostě možný, to znamená přístup k vodě.

Takže myslím, že pokud bychom měli něco udělat, tak se hlavně začít poučovat, protože na to, abychom se tady dali dohromady, není mnoho času. A pokud jde o dnešní pseudomigraci, přirozeně také zastávám názor, že by se mělo velmi zásadně diferencovat mezi ekonomickými migranty, které zajímá náš sociální stát, a mezi migranty, kteří přicházejí proto, že bojují o holý život. To se týká většinou celých rodin. To nejlepší, co můžeme udělat, je snažit se pomáhat lidem tam, odkud přicházejí, a ne snažit se je tady po deseti tisících ad hoc šokovou metodou integrovat. Oni přicházejí a tady je pro ně všechno cizí, od klimatu, jazyka až po kulturu, zvyky, etiku, prostě fungujeme úplně jinak.

Říkal jste, že Evropu oslabují chyby v systému, zmínil jste například dlouhé rozhodovací procesy. Je tedy příčina ve zdlouhavém přijímání zákonů, v dlouhém projednávání v zastupitelských orgánech, což je typické pro demokracii?

Není to pro demokracii typické, to je omyl. To je typické jen v tuto chvíli. Jde o to, že náš soudní systém je zanesen protikladnými zákony, že se prostě znemožňuje efektivita souzení. Nebo že dochází stále víc k prolínání neadekvátních odborníků do státní správy. To všechno dohromady v tuto chvíli dělá rozhodování složitým a nekompetentním a pak nejsme často schopni pochopit, co se děje. Ale je normální, že každý dělá chyby, ovšem měli bychom si z toho vzít poučení. To první, které by mělo být a ke kterému v Česku mírně, ale velmi pomalu dochází po letech souvislého nátlaku, je, že státní orgány začínají spolupracovat s vědci. Protože jak se chcete zorientovat v tomto světě, když nepochopíte, co se v něm odehrávalo nebo odehrává, jak chcete reagovat do budoucna, když neznáte správně anatomii těch procesů? Myslím, že se snad blýská na lepší časy. Co se stane, máme ve svých rukou jen my, ne někdo jiný.

Mluvil jste o tom, že to, co dnes Evropa zažívá s vlnou uprchlíků, je pseudomigrace, že větší hrozbou je to, co teprve může přijít, až některé regiony na Blízkém a Středním východě a Africe přijdou o zdroje, zejména o pitnou vodu. Dneska ale mnoho politiků i odborníků dává utečence do souvislosti s náboženskou válkou, se střety mezi šíity a sunnity, mnozí mluví dokonce o tom, že ve světě dochází ke střetu civilizací. Jakou roli to hraje v tom zvyšujícím se počtu běženců mířících do Evropy?

Já bych aspoň v tuto chvíli nešel tak daleko. Střet sunnitů a šíitů probíhá na Předním nebo Středním východě a nás se přímo netýká. Nemyslím si také, že ti lidé, kteří sem po tisících pronikají, by byli všichni islamisti. Těch je naprostý zlomek. Tohle je spíš součást jakési psychologické války ze strany Islámského státu, protože od doby, co jsme v únoru v parlamentu uspořádali seminář, se stále víc a víc mluví o hybridních válkách. A nelze vyloučit, že Islámský stát také dobře ovládá hybridní válku a tohle je jedna z jejích forem, že se pokouší radikalizovat jak občany evropských států, tak přistěhovalce, kteří sem přicházejí a kterým často skutečně nic jiného nezbývá, než popadnout svých pět švestek a pokusit se zachránit svůj život a život své rodiny.

Jak vnímáte reakci Čechů a Evropanů na případné přijetí několika set běženců? Nepovažujete ji za trochu hysterickou, když sám říkáte, že tohle, co se dnes děje, ještě není žádná velká migrace, žádné velké stěhování národů?

Myslím si, že na jednu stranu je třeba zachovat chladnou hlavu a dívat se na to, co se skutečně odehrává. Na druhou stranu je to určitá reakce na to, co se tento rok stalo v Evropě. Myslím, že je potřeba na jednu stranu ukazovat pohostinnost a připravenost pomoci v rámci možností, které máme, na druhou stranu velmi jasně ukázat komukoli, kdo by dal svými činy najevo, že se mu systém, do kterého přichází, nelíbí, že ho nenávidí, nulovou toleranci. V takovém případě musíme dát jasně najevo, že chceme dál budovat, co tady budujeme několik století a co je odkaz našich předků a že nenecháme nikoho, aby proti tomu vystupoval tou formou, že bude zabíjet nevinné lidi, vyvolávat atmosféru strachu a nenávisti.

Někteří odborníci upozorňují, že migrace není žádný nový jev. Souhlasíte s tímto názorem jako odborník na starověkou historii?

To je něco, co bylo v dějinách lidstva několikrát, vezměte si migraci Evropanů do severní Ameriky, k migraci docházelo v době oslabení Římské říše v 5. století, nebo kolem roku 1200 před Kristem ve Východním středomoří, kdy to byly mořské národy, které se přemísťovaly, takže to není nic, co bychom neznali.

Odpůrci přijímání uprchlíků házejí všechny muslimy do jednoho pytle, islám je podle nich nebezpečné náboženství sám o sobě, plodí jen nenávist, násilí, netoleranci. Co si o tomto postoji myslíte?

To je naprosto špatně. Islám je jedno ze tří velkých náboženství, ale je jiná otázka, jak někteří radikálové islám zneužívají. A to je spíš k diskusi s politology nebo sociology. Ale nejsem zastáncem tohoto názoru, který vede jen k tomu, aby se lidé radikalizovali. Jde spíš o zneužití náboženství, jako se to dělo v Evropě ve středověku. Měli bychom si sami měli uvědomit, že to, co se děje pod hlavičkou náboženství, v regionu Evropy velmi dobře známe.

Když jste hovořil o vysychání zdrojů v regionech a skutečně velké migraci, která přijde, v jakém časovém horizontu může to skutečně velké stěhování národů, na které by se měla Evropa připravit, přijít?

Podle mne minimální odhad je do deseti, maximálně do dvaceti let.

Kolik lidí by se podle vašeho odhadu mohlo dát do pohybu?

Miliony.

A kolik z toho je Evropa schopna vstřebat, aby to neohrozilo její podstatu?

Netuším. To je otázka pro demografy, já k tomu nemám data.

Když poukazujete na toto nebezpečí několik let, jakým způsobem je podle vás možné uchránit Evropu před skutečně velkou invazí, která by mohla znamenat její zánik v té podobě, v jaké funguje dnes?

Ne všechno nové je nebezpečné. Ten potenciál je jak pozitivní, tak negativní. Druhá věc je, že s časovým odstupem, který do jisté míry mám díky tomu, co dělám, vím, že určité trendy jsou nezvratitelné. Jako například to, že do Evropy bude přicházet stále víc lidí, z objektivních důvodů, že v oblastech, kde žijí, se nebudou schopni v důsledku změny přírodního klimatu uživit. A teď jde o to, aby političtí lídři, elity, vědci zkusili vymyslet, jak na základě toho, co už víme z minulosti i ze současnosti, vytvořit takové prostředí, aby migrace prošla bez nějakých zásadnějších otřesů, domluvit se, jestli je možné se na to připravit, jestli jsou možná opatření, protože to, aby na sebe lidi z obou stran nenávistně pokřikovali nebo dělali ještě něco horšího, není z dlouhodobého hlediska koncepční řešení. To řešení krize jen oddálí.

Někteří odborníci upozorňují, že už v minulosti docházelo k velkému stěhování národů. Ale v té době jednak nebylo tak husté osídlení, nebo prostě ti příchozí povraždili místní obyvatele, aby získali bezpečný prostor pro sebe. Nečeká něco takového Evropu, která už je dnes hustě osídlena, takže příchod většího množství dalších lidí, ať už podobné či jiné kultury, jí způsobí obrovské problémy?

Je to tak, jak říkáte, přirozeně, protože každé území má nějakou úživnost. Proto je nutné se vážně bavit o tom, co možné je a co jsme schopni a co už nejsme schopni unést. A snažit se hlavně minimalizovat tendenci k násilí, protože to není nikdy dobré. Na násilí má mít monopol stát, nikdo jiný.

Vidíte trochu posun v myšlení politiků, když říkáte, že se snaží spolupracovat s vědci, kteří na tato rizika upozorňují už dávno? Zatím to tak nevypadá, když se objevují jen takové nápady, jako byly povinné kvóty pro přerozdělování uprchlíků.

Myslím, že by se dalo dělat mnohem víc, než se dělá, o tom není pochyb.

Vy jako odborník, který dokáže vidět dál než my laici, máte osobně strach z toho, co v souvislosti s příchodem většího počtu běženců může přijít, zvlášť když vidíte bezradnost evropských politiků, kteří nedokáží čelit ani té, podle vás pseudomigraci?

Nevím, zda vidím dále, ale určité obavy přirozeně mám. Ale neřekl bych, že je to strach, protože tyto krizové momenty v dějinách lidstva vedly k tomu, že pak začalo vznikat něco nového, něco pozitivního. Neřekl bych, že z dlouhodobého hlediska mám strach, ale je potřeba se s tím vypořádat, jak umíme. Strach je obvykle neznalost.

Nehrozí Evropě něco podobného, jako byl zánik Římské říše?

Římská říše také nikdy svým způsobem nezanikla, stavíme na jejím odkazu, to znamená, že to nebylo zadupáno do země, zničeno a zapomenuto, ale že došlo k nějaké krizi, která nakonec vedla k obrovskému rozvoji raně středověké Evropy. Vždycky je ale na místě otázka, jak dlouho to případné transformační období trvá. Ale měli bychom každý udělat maximum pro to, že tento svět bude fungovat. To je jediný recept k tomu, abychom se nemuseli bát budoucnosti.

Jak můžeme my, obyčejní občané, přispět k tomu, aby svět, jak ho známe, nezanikl?

Tak, že se budeme chovat zodpovědně. Dobře dělat svou práci, zajímat se o to, co se kolem nás děje, přemýšlet o tomto světě, nenechat se, pokud možno, manipulovat a v rámci té lokální úrovně, v rámci komunit vytvářet pozitivní prostředí, kde nějaká manipulace s názory nebo zkreslování skutečnosti bude mít stále menší šanci na úspěch. Náš základní problém v tomto světě je přesycenost šumem informací, které už druhý den nemají vůbec hodnotu. A už jen zorientovat se v tom, co se děje, najít děje, které jsou zásadní, a vyhnout se tomu nebo těm lidem, kteří jen manipulují ostatní pro svůj vlastní profit, je velký problém. Svět nefunguje na principu má dáti, dal, jak se nám snaží ekonomové vnutit své paradigma. Každý člověk by si měl uvědomit, že za nás nikdo ty problémy nevyřeší. O velké věci a úspěch je třeba dlouhodobě usilovat, tvrdě pracovat. Když tohle lidi dostanou do hlavy, tak se nám bude dařit dobře.

zdroj:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Profesor-Miroslav-Barta-pro-PL-Do-pohybu-se-daji-miliony-uprchliku-Nelze-se-tomu-vyhnout-a-mame-na-to-malo-casu-382895

Tikkun Olam

6. července 2015 v 12:37 Články
Tikkun Olam


Co to je Tikkun Olam? Doslova to znamená, napravovat svět. Co to však ve skutečnosti znamená? Je svět skutečně špatný, anebo je to jenom naše vnímání a přístup k životu, které musejí být napraveny?

Mnoho lidí po celém světě nyní jasně vidí, že se v současnosti ocitáme v krizi směřování a účelu, a jasná vize budoucnosti je úplně pryč. Cítíme, že jsme částí děsivého chaosu, a že všechny lidské aktivity směřují do slepé uličky, od vědy k sociálním, náboženským a národnostním vztahům - přímo k jádru rodiny, vidíme, že jednoduše nevíme, jak si poradit s událostmi a silami, které na nás právě teď působí.

Celý náš problém je pouze problémem vnímání, protože jsme byli stvořeni tak, abychom dělali to, co je v našem nejlepším zájmu, ale nemůžeme to dělat ve velkém měřítku, protože ve velkém měřítku nemůžeme vnímat. Kdybychom jasně viděli pravidla týkající se celku, mohli bychom toto jednoduše dělat.

Takže stále s tímto problémem bojujeme. Jak v této situaci můžeme pomoci světu? Přemýšleli jsme o této myšlence Tikkun Olam (napravování světa), jako o sociálním aktivismu, dávání a dělání tohoto druhu činů, které považujeme za "laskavosti" prokázané lidem. Avšak, můžeme jasně vidět, že sociální aktivismus nevytváří výsledek, v nějž jsme doufali.

Je možné, že význam nápravy světa je zcela jiný. Baal HaSulam má článek nazvaný "Zjevení se zbožnosti", a v tomto článku se zabývá přesně tím, co to Tikkun Olam je, jak skutečně bude působit, a jak skutečně může ovlivnit jednotlivce i svět jako celek. Podívejme se tedy na toto, můžeme tak objevit, jaké činy skutečně můžeme provádět, abychom světu pomohli.

Začíná těmito slovy:

"Miluj bližního svého jako sebe samého." (Leviticus 19:18). Rabi Akiva říká, "Toto je velkým pravidlem Tóry." Toto vyjádření vyžaduje vysvětlení, protože výraz pro právo v hebrejštině také znamená celek, znamená součet detailů, které, jsou-li spojeny dohromady, vytvářejí svrchní celistvost.

Z toho důvodu je toto záležitostí vnímání.

Zde je celek a zde je naše vnímání tohoto celku, a celek je před námi skrytý, jako kdybychom si mysleli, že jsme oddělení, a jako kdybychom si mysleli, že toto vůbec neexistuje. Toto všechno jsme skutečně my. Je to skutečně vše, co můžeme objevit, a neexistuje zde jakákoli inovace. Neexistuje zde nic nového, co by se dalo přidat v jakémkoli bodu tohoto vývoje, kterým procházíme. Toto zjevení je odhalením toho, čím jsme, což je to samé, jako celek. Na celou tuto strukturu reality se můžeme podívat mnoha různými způsoby.

Můžeme se na ní podívat, jako by to byl systém světů, a my jako bychom byli izolováni od těchto vyšších duchovních světů na místě, které nazýváme "tímto světem". Jedná se tedy o tu samou myšlenku, která je převrácená. V porovnání s tím, co tady je, je vzhůru nohama.

Z toho důvodu musíme být tady schopni pociťovat a vidět, abychom věděli, jak skutečně fungovat takovým způsobem, který nazýváme "zbožností" nebo "realitou", který se nám odhaluje. Tato celistvost je skutečný mír, a je tím, co nám Tóra chce přinést, abychom věděli. Je to skutečně pouze o tom, jak odhalit tohoto Stvořitele, tuto celistvost, to, "čím jsme", a dělat to takovým způsobem, který je celistvý, což je tím, co nazýváme Shalom nebo mír: funguje to takovým způsobem, že tato celistvost přináší správný a dobrý prožitek existence.

"Ukazuje se, že když mluví o Micvě (zásada, přikázání) " milovat bližního svého jako sebe samého," což je velkým pravidlem Tóry, musíme porozumět tomu, že všech ostatních 612 Micvot (plurál od Micva) v Tóře, se všemi svými interpretacemi, nejsou ničím jiným než sumou detailů vložených a obsažených v jediné Micvě "lásky k bližnímu svému jako k sobě samému".

Tento článek nám říká, že Bible není svazkem příběhů a pravidel - je to spíše manuál, který nám vysvětluje, jak konstruujeme naší existenci, jak máme tuto existenci vystavět, a poté, co je vystavěna, jak s ní nakládat. Je prostředkem k odhalení všech skrytých detailů reality takovým způsobem, aby společně pracovaly v harmonii pro jediný dobrý účel.

Celá Bible a všechny kabalistické knihy jsou jenom o tom, jak dosáhnout toho, abychom skutečně milovali bližního svého jako sebe samého, doopravdy. Nikoli se jen chovat tak, jako bychom je milovali, protože když se tak chováme, jako kdybychom je milovali, ve skutečnosti přinášíme do světa destrukci, a čeho skutečně dosahujeme, když toho dosahujeme reálně - to je něco zcela odlišného, něco, co je velmi reálné.

"Předtím, než začnete zkoumat jádro této věci, musíte tuto zásadu opatrně zkoumat, protože nám bylo řečeno, "miluj bližního svého jako sebe samého." Sousloví "sebe samého" nám říká, že musíte milovat svého přítele v tom samém měřítku, jako milujete sebe sama, a nikdy ne v míře menší než to. Tím se má ne mysli, že musíte neustále střežit, aby byly uspokojeny potřeby kohokoli z národa, přesně tak, jako střežíte uspokojení svých vlastních potřeb.

Říká zde, že mé pocity ve vztahu k druhému mají být identické s mými pocity k sobě samému. Jistě to není o tom být správný chlap a dobrý občan, je to o fundamentální změně vnímání, která se člověku zjeví, takže tímto způsobem musí jednat.

"To je naprosto nemožné, není mnoho lidí, kteří mohou uspokojit své vlastní potřeby v průběhu denní práce - jak jim tedy můžete říct, aby uspokojili přání celého národa. Pravděpodobně si nemůžeme myslet, že Tóra přehání, protože nás varuje, abychom nepřidávali nebo neubírali, aby ukázala, že tato slova a tyto zákony byly dány s dokonalou přesností.

A jestliže toto pro vás stále není dost, musím říci, že jednoduché vysvětlení této zásady lásky ke svému bližnímu je mnohem drsnější - že musíme upřednostnit potřeby našeho přítele před našimi vlastními. Jak napsali naši mudrci o verši "Protože je s tebou šťasten", měli na mysli hebrejského otroka; když má někdy než jeden polštář, jestliže na něm sám leží, a nedává ho svému otrokovi.

Mluví se zde o pánovi a otrokovi, nemluví o vlastníkovi a nějaké ubohé duši, která pro něj musí pracovat. Mluví o vnitřním aspektu jediné osoby.

Jestliže sám na tomto polštáři leží, a nedává ho svému otrokovi, potom nezohledňuje verš "protože je s tebou šťasten", protože leží na polštáři a otrok leží na zemi. A jestliže na něm neleží a nedává jej také tomuto otrokovi, jedná se o pravidlo Sodomitů.

Pravidlem Sodomitů je právo obyvatelů města Sodomy, které zní: "co je tvoje, to je tvoje, a co je moje, to je moje." Jestliže ty to nemůžeš mít, potom já to nemůžu mít, a je to čím dál tím horší, a můžete si povšimnout, že to, co je tvoje je tvoje a co je moje, je moje, je skutečně zákonem každého národa na světě. Tímto způsobem jsou společnosti organizovány.

"Ukazuje se, že proti své vůli ho musí dát svému otrokovi, zatímco pán samotný leží na zemi."

Nyní vynechávám a přeskakuji k jinému odstavci.

Je zde verdikt, že jestliže na něm sedí a nedává ho svému příteli, porušuje přikázání "Miluj bližního svého jako sebe samého", protože neuspokojuje potřeby svého přítele, jako uspokojuje své vlastní. A jestliže na něm nesedí, a rovněž ho nedává svému příteli, je stejně špatný jako Sodomitské pravidlo. Proto musí nechat svého přítele, aby na něm seděl, a měl by stát nebo sedět na zemi. Rozumí se tím, že to je zákon, který zohledňuje všechny potřeby, které jsou mu k dispozici, a které schází jeho příteli.

A nyní běžme a podívejme se, zda je tato zásada určitým způsobem uskutečnitelná.

Toto není zákon, který by se na prvním místě dal dodržovat činy. Samozřejmě, že přirozenost člověka působí zcela proti tomu, a nemluvíme o tom, že bychom dělali změny, které pocházejí z vnějšího jednání. Skutečně nemluvíme o tom, že bychom naplňovali lidi fyzicky, protože tímto způsobem nemůžeme začít.

Důvodem, proč takto nemůžeme začít, je to, že každý čin je špatný, i když se jeví jako dobrý, protože i takzvané dobré činy mohou poškodit, jsou-li prováděny ze špatného důvodu. Abychom dělali činy s dobrým výsledkem, jejich bod stvoření by měl být také dobrý. Když je tvořen, musí vzejít ze záměru - ze správného záměru. Měl by toto mít již ve své přípravě. Jestliže toto má, jestliže záměr vzejde z tohoto bodu, a je tímto způsobem připraven, a záměr se protne se záměrem síly, která se stará o všechno - jinými slovy, jde o zbožnost nebo o skutečnou sílu za realitou, potom bude každý provedený čin bez výjimky dobrý.

Je to o záměru za naším pocitem o tom, jaká druhá osoba ve skutečnosti je. A přesně to popisuje způsob, jakým zákon přírody funguje. Z tohoto záměru můžeme vidět a interagovat se vším životem v globálním měřítku, což není výtka. Neříká nám to, abychom jednali způsobem, kterým to možná můžeme akceptovat a konat tak navenek. Není to zamýšleno, aby to bylo považováno za břímě, "Hej mistře, můžeš lépe dodržovat tato pravidla." Nemůžete. Jedná se o vnitřní směr, jak odstranit všechny zátěže a chaos z lidské zkušenosti.[M3]

Předtím, než můžeme postoupit dále, musíme se sami sebe zeptat... víte, toto je velmi pěkná a vznešená myšlenka, ale kdyby bylo od skutečné osoby vyžadováno, aby dělala tyto věci? To, abychom takto činili, je od nás vyžadováno právě teď. Jsme v bodu lidského vývoje, kdy jsme byli vrženi do situace, se kterou si neumíme poradit. Zjišťujeme, že se musíme spojit se vším najednou.

Nyní to k nám poprvé přichází, v technologických formách pokroku ekonomik, kdy vidíme zcela propojenou globální ekonomiku. Nemůžeme cokoli dělat v jednom koutě země, co by nemělo ohromný dopad na kterémkoliv jiném místě.

Stejně tak náš systém komunikace s kýmkoli se stal tak propojeným, že začínáme rušit své ideje o tom, co skutečně jsme a co vlastníme. Všechno, co jsme zakusili posledních tisíce let, bylo v souladu s vývojem jedné určité vlastnosti lidstva. Touto vlastností je vývoj egoismu. Všechno - náš vlastní kout země, naše vlastní soukromé vlastnictví, náš vlastní národ, naše vlastní soukromí. Ale toto soukromí, protože je zde obrovský nárůst našich tužeb pociťovat, poznat a naplnit sebe samé, se nyní dostalo do bodu, kde jsme již v našem dalším stadiu, s výjimkou toho, že nevíme, jak v něm žít.

Podívejte se na internet... Jestliže dáte cokoli na internet, jakmile to digitalizujete a je to tam, patří to vlastně každému. Jsme tedy již tam, ale protože nevíme, jak tam žít, zjišťujeme, že jsme vtaženi do globální války. Zjišťujeme, že jsme byli v naší globální ekonomice všemi okradeni. Stále kolem sebe vidíme chudobu a utrpení, a jediným rozdílem v tom, jak se s tím snažíme potýkat, je, že můžeme zapnout televizi a vidět utrpení kohokoliv v jakémkoli koutě světa.

Musíme vědět, jak žít v tomto globalizovaném stavu, a "milovat bližního svého jako sebe samého" je instrukce k tomu, jak je možné změnit tuto situaci, která nad námi vítězí, na takovou, která nás dostane do stavu úplnosti a celistvosti.

Podívejme se znovu na diagram. Tedy, tato před-existující realita musí být odhalena, a z toho důvodu říkám že "miluj bližního svého jako sebe samého" je obojí, jak prostředek k zjevení této reality, tak dodržování všech přikázání. Všech 613 přikázání jsou ve skutečnosti detaily výroku "milovat bližního svého jako sebe samého" a tak to je.

Když vidíme sami sebe v této realitě a můžeme vnímat pouze část nás samých, vidíme se zde, jako kdybychom byli odděleni. Toto jsem "Já". Nyní, jakákoli jiná osoba, všichni ostatní, jsou jednotlivé body pohledů v kolektivní duši, která vytváří tento celek, ale vidí sebe sami jako oddělené. Nyní, jestliže toto "Já" se začne rozšiřovat a vidět egoismus, tyto oddělené potřeby ostatních, jako jeho vlastní potřeby, potom se stane, že se tyto potřeby stanou jeho, takže dojde k rozšíření. Jako výsledek tohoto rozšíření, zahrnutí ostatních přesně jako sebe samého, se tento stupeň celku stane zjevným. Když dojde k vyššímu stupni vnímání celku, dojde k tomu jedině díky lásce k ostatním jako k sobě samému.

Jsou-li jednou nádoby ostatních vtěleny do tužeb, do touhy jednotlivce, potom se stanou jeho a není zde rozdílu mezi "Já" jediné osoby a "Já" mnoha lidí. Takže když se toto stane, pak čím více se toto individuálního vnímání rozšiřuje ven, začíná obklopovat každý jednotlivý bod, takže všechno z této před-existující reality, tato zbožnost, se stává celistvou, jednoduše jako výsledek toho, že se jde za okraj, nejenom z toho důvodu, že co je moje, je moje a co je tvoje, je tvoje, ale co je tvoje, je tvoje, a co je moje, je tvoje. To zvětšuje expanzi k bodu, kde se nepřemýšlí o tom, že toto jsem "já", ale že se toto stává celou realitou.

Z toho důvodu milujeme naše přátele stejně jako sami sebe, to znamená, že dodržujeme všechna přikázání, všechny detaily popisu toho, jak s ostatními správně jednat, a také, dosáhneme plného uchopení reality. Celek reality může být odhalen jedině prostřednictvím lásky k ostatním.

Tento zákon Tóry, tato instrukce, jak dosáhnout této expanze identifikace s ostatními jako s vámi samotnými, je jediným prostředkem, s jehož pomocí můžeme žít v této globální situaci.

Globální situace není ničím, než hranicí toho, co nevidíme - že jsme s těmito body již zcela interaktivní. Jediný zákon, který musíme znát, abychom uvedli celý globální systém do provozu, takže se nezneužíváme navzájem, takže každé jednání, které děláme, vychází z impulsu, který je přesně tím samým impulsem celku, a tím je láska k ostatním jako k sobě samému.

Všechna náboženství, všechny filozofie a všichni lidé dobré vůle tvrdí "miluj bližního jako sebe sama." Jediný problém spočívá v tom, že to je jenom výrok. Neexistuje metoda, jak někomu ukázat, jak toho má opravdu dosáhnout.

Toto je jedinou věcí, kterou se kabala zabývá. Všechny příslušné komplexity se scvrknou na tuto jedinou metodu, která je způsobem, kterým dosahujeme upřímné, úplné a celistvé touhy, abychom viděli ostatní jako nás samotné. Toto jediné přikázání je příkazem Vyšší Reality, protože je to jeho přirozenost, je to jediná věc, kterou musíme udělat. Všechno co potřebujeme, je rada, jak toho skutečně lze dosáhnout.

Milovat své přátele jako sebe samého je vstupem do spirituálního světa, protože skrze tuto lásku se spojuje každé malé osobní egoistické otevření s odhalením pravé přirozenosti reality, a co víc, odhaluje se nikoli zevně, ale vnitřně.



Zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=VpXvLMW4xNs

Jan Hus (podle Čorneje)

6. července 2015 v 9:08 Články

http://g.denik.cz/5/7c/petr-cornej-historik_denik-605.jpg

Blíží se výročí upálení Mistra Jana Husa, co pro vás osobně tento svátek znamená?
Vždy pro mne znamená velké povinnosti vůči médiím a laické veřejnosti. Člověk je na konci jara a na počátku léta po dávce profesních povinností vyčerpán a musí se tomu věnovat. Takže pro mě znamená velké povinnosti a pracovní nasazení ve chvíli, kdy člověku docházejí síly. Ale nakonec to dělám rád a s chutí, protože jsem potěšen, že alespoň kolem tohoto data se společnost zajímá o vlastní historii a velké postavy svých dějin.

Jaký odkaz nám Jan Hus zanechal?
V případě Husa zní vše čítankově. Málokterý člověk dokáže nést absolutní nároky na sebe sama, přinést absolutní oběť, to je v evropské tradici něco výjimečného. Přece jenom nejsme Asiati, kde je to obvyklejší. Tady je to výjimečné a vždy zůstaneme ve stínu tohoto absolutního Husova činu. Myslím si, že by nám měl stačit odkaz takového chování, abychom se nemuseli před dějinami stydět, taková byla Husova výzva. Samozřejmě ne každý je ochoten kvůli ideálům ztratit život.

Poslechli jsme ho?
Já myslím, že neposlechli, protože většina lidí je ze své podstaty utilitární a pragmatická. Hus ukazoval ukazoval nejen činem, ale i svým dílem a vystupováním, že člověk by neměl být omezen jen na materiální bytí. Měl by mít před očima nějaký ideál, za kterým kráčí a duchovně se zdokonaluje.

Poslechla ho církev? Zachovává jeho hodnoty?
To je veliký problém, protože Hus si uvědomoval, že je v hluboké krizi a rozštepěna. Existovali tři papežové a sama inteligentnější část církve měla zájem na tom, aby se z této krize dostala a usilovala o reformu. Jenomže představa instituciální, kterou měl kostnický koncil, se lišila od Husovy představy, a proto došlo k tragické konfrontaci, která skončila Husovým odsousezním. Koncil neměl zájem poslat ho na popraviště, jemu by se i z politických důvodů hodilo, aby odvolal svá slova a zůstal živý. Kdyby kapituloval, tak se české reformní hnutí, které se v té době dalo do pohybu, rozpadlo. Hus věděl, když šel na smrt, že nejen následuje příklad Krista, ale také nechtěl hnutí, pro něž byl představitelem, zradit.

Je tedy něco, co si z jeho postojů uchováváme dodnes?
Já myslím, že si neustále neseme přítomnost v dějinách někoho, kdo ukazuje, že má smyl kráčet za nějakou velkou myšlenkou, ideálem, který sice není bezprostředně naplnitelný, ale stojí za to. To je měřítkem našeho počínání a vždy zůstane kritériem, jak dalece jsme schopni překonat sebe sama.

Je známo, že Hus bojoval za lepší poměry v církvi, konec chamtivosti po moci i penězích a podobně. Ví se ale zároveň, že byl hodně tvrdohlavý. Jak ho nyní vnímáte vy? Jaký byl jako člověk?
Dá se říci, že to nebyl žádný tichošlápek, nějaký flegmatik nebo melancholik. Byl spíše cholerického zaměření, drsný ironik a měl i obrovské charisma, jinak by nemohl stnhnout lidi. Představa Husa tak, jak ho zahrál Matěj Hádek - i když se chtěl odlišit od Štěpánkova patosu - s takovou chlapeckou naivitou by lidi neoslovil a nestrhl. To, že stál za svým a z pohledu koncilu byl proti protivníkům zatvrzelý, neoddiskutovatelně přispělo k tomu, že se Hus cítil zklamán kostnickým koncilem, koncil Husem, Hus Zikmundem a Zikmund Husem.

Jak by se on sám vypořádal s dnešní korupcí?
Samozřejmě tehdejší doba měla problémy, které se lišily, ale zároveň má společného jmenovatele s dnešní dobou, a to je otázka korupce. Už v Husově době řešili, zda je nutné uposlechnout soudní výrok úplatného soudce, takže ta doba měla podobné problémy s našimi. Hus kladl morální kritérium jako rozhodující při posuzování veřejné moci a exekutivy a samozřejmě i my to máme v bledě modrém. Klausova amnestie je legálně platná a nenapadnutelná, ale z hlediska morálky a mravního pohledu budí pochybnosti, zda je spravedlivá. Tyto záležitosti byly aktuální i tehdy a Hus je vztahoval na církrev, panovníka a na jakéhokoliv vykonavatele moci. Takový člověk má jít příkladem, být morálně čistý, aby společnost mohla přijímat rozhodnutí bez problémů.

Dnes by asi nebyl příliš spokojený…
Asi nebyl. Je třeba dodat, a na to se dnes zapomíná, že Hus měl výrazně české smýšlení. To je jasné i z jeho komentářů a poznámek, prospěch českého státu a českého národa byl pro něho jedním z důležitých aspektů.

V České republice je většina obyvatel ateistů. Přesto považujeme Husa, který vyznával příšné dodržování Bible, za jednu z nejdůležitějších osobností naší historie, čím to je?
Já myslím, že to tkví v mravním chování Husa a jeho mravní velikosti. Tady nejde o to, zda se člověk bezprostředně hlásí k nějakému náboženství, ale zda žije ve shodě s tímto ideálem, jestli žije v pravdě. Masaryk Husovi moc nerozuměl, ani ho moc nečetl, a přesto se ho dovolával z tohoto důvodu, aby žil každý poctivě, aby si nic nenalhával a potom se zlepší i celá společnost. To je společný jmenovatel, který si lidi uvědomují spíše bezdečně, než aby o tom přemýšleli.

V jednom z rozhovorů mi Jiří Čunek řekl, že Evropa by se měla vrátit ke křesťanství, které lidi spojovalo tak, jako islám spojuje muslimy, v čemž vidí jejich výhodu a u nás rozštěpenost, co si o tom myslíte?
Samozřejmě jde o problém křesťanské hodnoty, na kterých stála Evropa a jsou vlastně deklasovány. Rozpadají se pod tlakem postmoderního přístupu filozofie, který neuznává závazné a platné pravdy, ale jen malé dílčí subjektivní pravdy a každý má svoji pravdu, na jejímž základě může udělat, co považuje za vhodné. S tímto přístupem nemůže evropská společnost čelit ideologii, která tohoto společného jmenovatele má.

Jak lidé v Husově době vnímali imigraci? Řešili ji tak jako my? Bylo uprchlíků méně?
V Husově době k žádným velkým migracím jako dnes nedocházelo. Lidé mohli putovat po Evropě zcela volně, takže studenti se mohli kamkoliv zapsat na univerzitu, pokud uměli latinsky. Kupci projížděli, ale k masivním vlnám nedocházelo. Něco jiného to bylo ve dvanáctém a třináctém století, kdy docházelo k přelidnění západní Evropy. Hlavně německé a nizozemské obyvatelstvo se přesídlovalo do střední a východní Evropy a vznikly dvounárodnostní české země. Němci putovali do Slezska, Sedmihradska, Pobaltí a byla to velká migrace, se kterou se společnost velmi často obtížně vyrovnávala. U nás toho byl svědkem například Dalimil, který německé přistěhovalce vyloženě nenáviděl.
Další věcí je, že přestože přišli a žili zde, nikdy se nevytvořil česko-německý národ. Žili v podstatě vedle sebe, ale k nějakému zřetelnému promíšení nedošlo. Zajímavé to však bylo i v Husově době. Hus pocházel z Prachaticka, kde vedla národnostní hranice. Odtud se předpokládá, že jeho vlastenectví je výrazné, protože to znal z této oblasti.

Jak tuto migraci řešili a mohli ji vůbec nějak řešit?
Řešili ji, a protože byla slabá, měli svoje prostředky. Cechy řemeslnické se uzavíraly tam, kde byl velký příliv migrantů, a nepřijímali lidi hovořící jiným jazykem, takže ochranářská opatření tady byla. Samozřejmě nemohla fungovat na úrovni univerzit, tam zůstávala spolupráce mezinárodní. Kolem roku čtrnáct set devadesát sedm přijal český zemský sněm i zemský soud nařízení o češtině jako úředním jazyku.

Jaký byl tehdy vztah východní Evropy k ostatním národům? Tedy území dnešního Ruska?
Kontakty byly minimální, šlo o dva rozdílné kulturní světy. Na jedné straně západokřesťanská Evropa, kde byla latina kulturním jazykem a potom Evropa, dá se řici, ortodoxní, pravoslavné církve, a to jsou oblasti dnešního Ruska. V Litvě a na území dnešního Běloruska už to bylo namíchané. Litva byla katolická od konce čtrnáctého století, ale byl zde silný podíl pravoslavného obyvatelstva. Byli zde také Tataři, muslimové. Pokud jde o Balkán, ten byl do značné míry od konce čtrnáctého století pod tureckou, tedy muslimskou kontrolou, byť zde žilo jak katolické, tak pravoslavné obyvatelstvo. Proto je Jugoslávie tak výbušná, jsou zde švy tří náboženství.
Pokud jde o Rusko, to nepředstavovalo tehdy žádný mocenský problém, protože se potýkalo s tatarskou Zlatou hordou, která ze země učinila v podstatě protektorát. Rusko se začalo profilovat až na přelomu patnáctého a šestnáctého století.

Z čeho z doby Jana Husa bychom se měli v současnosti nejvíce přiučit? Zmínil jste morální hodnoty nebo pravdu. Lze to nějak shrnout?
Myslím si, že bychom se měli přiučit především určitému národnímu a politickému sebeuvědomění. I Hus stál sám před intelektuály celé Evropy, kteří mu říkali, že nemá pravdu. Za sto let se ukázalo, že byl blíže reálnému řešení než celý kostnický koncil, ke kterému Evropa tehdy vzhlížela jako k orgánu, jenž obnoví církevní jednotu, a církev se ocitla v krizi. Je to ukázka, že jeden člověk může mít pravdu i proti mocenské a intelektuální povaze.

Potřebovali bychom dnes takového Jana Husa?
Takových lidí není nikdy dost.

A máme ho?
Myslím, že ne. Já žádného takového nevidím.

zdroj:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Husuv-cin-byl-zcela-vyjimecny-i-v-evropskem-kontextu-Expert-na-stredovek-pred-vyrocim-odkryva-vse-co-se-kolem-nej-tehdy-delo-382698

Jan Hus (podle Vodrušky)

6. července 2015 v 8:56 Články


Jan Hus - očim Vlastimila Vondrušky
29. 5. 2015

http://www.mobaknihy.cz/images/clanky/VONDR03.jpg

Co pro vás Jan Hus znamená?
Byl to jeden z mnoha mých předků.

V čem byl jeho největší přínos? Jaký je jeho odkaz pro dnešek, čím se od něj můžeme inspirovat?
Tak jako u všech historických osobností, ani v jeho případě není důležité, jaký byl ve svém pozemském snažení, ale jaký přínos mají legendy a mýty, které se kolem něj vytvořily. A jako vždy je podstatné, kdo a co si z těch mýtů a symbolů chce vzít. V žádném případě nechci snižovat jeho význam, ale vždycky je dobré dívat se na ideologii z více stran. Muslimský atentátník je pro muslimy mučedník, pro nás terorista. Jan Hus byl pro utrakvisty mučedník, pro katolíky kacíř a z jejich pohledu si nic jiného nezasloužil (nic na tom nemění lítost, kterou papež vyjádřil; ostatně současně dodal, že jeho učení bylo mylné). Ve filmu Jana Vávry je Hus vtělením Klementa Gottwalda, v novém filmu je zase personifikací Václava Havla. Tak si vyberte!

Jaké největší nepřesnosti jsou v souvislosti s ním v našem národním povědomí zažité?
V národním povědomí je zažité jen to, co jako na kolovrátku opakují školy, média a politici. Takže je logické, že jen málo z toho, co se o něm říká, je pravda. Všichni dnes už snad vědí, že vypadal jinak, než se dříve tvrdilo. Méně se ovšem ví, že možná nebyl tím, kdo zreformoval starou češtinu, nebyl tím, kdo osobně u Václava IV. prosadil Dekret kutnohorský, jímž získali Češi tři hlasy na univerzitě, nebyl tím, kdo by horoval pro podávání kalicha. Svá díla psal česky nikoli pro prostý lid, ale pro kněze, kteří neuměli pořádně latinsky. Jan Hus byl z masa a kostí, se všemi ctnostmi a nectnostmi obyčejného člověka. Měl své touhy, vášně i prostý lidský strach. Jako člověku mu rozumím a psal jsem o něm s velikými sympatiemi, ale vadí mi, pokud o něm hovoří lidé jako vystřižení z Krylovy balady, kteří kladou věnec na hrob neznámého vojína.

Zůstalo v naší povaze něco z husitství?
Především je třeba pochopit, že husitství nezformovalo povahu středověkého českého národa. Češi byli v té době kverulanti, byli to lidé odvážní, kteří milovali svou vlast a jazyk a byli pro ně ochotni bojovat a trpět. Proto mohlo právě u nás vzniknout husitské hnutí. To samo povahu středověkého českého národa nezměnilo, naopak, vyrostlo z ní. Jenže pak přišla třicetiletá válka, kdy jsme přišli o své elity a pak po celé generace hrbili hřbet. To se samozřejmě fatálně podepsalo na povaze a psychologii lidí. Dnes nemáme ze středověké odvahy a skutečné národní hrdosti našich předků téměř nic, rádi se klaníme vrchnostem a není náhoda, že na rozdíl od Slováků, Poláků a Maďarů jsme tak servilní vůči Bruselu.

Ovlivnila Husova osobnost nějakým způsobem katolickou církev?
Za dvě tisíciletí své existence měla církev zástupy ideových odpůrců, kteří ji chtěli reformovat a napravit stejně jako Jan Hus, tisíce jich upálila a jejich díla proklela, a přesto se příliš nezměnila. To neříkám proto, že bych chtěl církev pomlouvat, nebo něco takového odsuzuji. Každý si logicky hájí své a je nesmysl věřit, že všichni táhneme za jeden provaz. Z hlediska čistě historického má církev mou úctu, protože navzdory revolucím si pevně stojí za svým a na rozdíl od současných politiků hlásala vždycky totéž. Stejnou úctu chovám k Janu Husovi. I on si stál pevně za svým.

zdroj:
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Pro-nekoho-je-Hus-mucednik-pro-jineho-kacir-V-jednom-filmu-je-vtelenim-Gottwalda-v-jinem-Havla-rika-spisovatel-Vondruska-377306

Iveta Dušková - rozhovor

6. července 2015 v 8:32 Články
Iveta Dušková - rozhovor
(mnželka Jaroslava Duška)

7. května 2008


Na schůzku přišla Iveta Dušková z hodiny španělštiny. Učí se ji kvůli peruánské holčičce Mayumi, kterou s manželem Jaroslavem finančně podporují přes nadaci Inka. Děti jí tak nějak prostupují životem.

Píše pro ně hry, hraje pro ně divadlo. Ve třiačtyřiceti se z ní stala "hlídací babička" a její hra o malém indiánském chlapci láká do klubu Lávka stále více diváků.

Původním povoláním je herečka, vystudovala DAMU. Publikum si ji může užít hlavně v komornějších představeních, jako je Král Ubu nebo Tonka Šibenice v divadle v Řeznické. Herecké umění dokonce šest let vyučovala na vyšší odborné škole v Praze. "Co mám učit, já hledající, já pochybující?" Odpověděla prý tehdy na nabídku. Nakonec se rozhodla, že svým žákům pomůže pátrat po vlastním já. "Hned na začátku jsem jim řekla, že z nich nebudu dělat slavné herce. Vždyť každý rok jich ze všech hereckých škol vyjde asi stovka!"

Její manžel Jaroslav byl kromě jiného také pedagog, vyučoval autorské herectví a improvizaci. "Jenže on je energeticky hodně silný a pak byl problém, že někteří slabší jedinci se na něm stávali závislí. Já nejsem tak charizmatická, takže jsem se pro své studenty nestala žádným guru. Vštěpovala jsem jim, že si svou cestu musejí hledat sami. Ať si dělají divadlo, jaké chtějí, ale vždy je nutné vědět proč a stát si za tím," vysvětluje drobná hnědovlasá žena, které kdysi někdo řekl, že je Indiánka a její muž zase Seveřan.

O závislosti na svém slavnějším a pracovně vytíženějším manželovi ví své. "Ano, prošla jsem si tím a Jarda to také cítil. Nelíbilo se mu to. Důležité je uvědomit si to, začít dělat vlastní věci a nehledět na to, co si jiní lidé myslí," míní Iveta. Právě díky nabídce ze školy herectví se "k sobě znovu vrátila".

"Člověk se sám sobě začne vzdalovat, hlavně když se s někým srovnává. Dřív jsem koukala na kolegyně a říkala jsem si: 'Jé, oni hrajou a já nic nedělám.' Nebo když měl Jaroslav víc práce a já jsem si připadala k ničemu. Vzdalujete se sobě ve chvíli, kdy začnete pochybovat o té podstatě tam uvnitř. Pro mě je nejdůležitější věta 'Taková jaká jsi, jsi dobrá'. Prostě se přijmout se vším, co ke mně patří: chybami, pochybnostmi, zlostí... Jakmile jsem tohle udělala, tak se odblokovala nějaká energie a člověk potom nevěří, že stačilo tak málo."

Teď, v šestačtyřiceti letech, vypadá Iveta Dušková vyrovnaně a spokojeně. Pozitivní "síla", kterou už neprosí o pomoc, jako když byla malá, ale nechává ji sebou protékat, z ní opravdu září. Když zrovna nevede amatérský divadelní soubor, nehraje nebo nepíše, tak hlídá dvě malá vnoučátka Tatianu a Tobiáše, pečuje o zahrádku, čte si.

S Jaroslavem Duškem má dvě děti, dvaadvacetiletého Martina a devatenáctiletou Agátu. Starší syn za rodiči před více než třemi lety přišel s tím, že jeho přítelkyně čeká miminko. Obrečela to. Doufala, že bude studovat, mít dítě v devatenácti je dneska prostě brzo. Kromě toho se nedávno sama zbavila mateřských povinností a najednou "šup ho babička".

"Jarda to přijímal daleko snáz. Mně Martin pořád připadal jako dítě, nahoře měl ty legopanáčky a autíčka. Ale pak, když se narodila... ty děti vás dostanou." Svého syna si dnes Iveta nemůže vynachválit, otcovství prý zvládá skvěle. Dcera Agáta ještě potomky neplánuje. "Je víc svá, po Jardovi. Zatím nemá žádné konkrétní plány, ale myslím, že bude hodně cestovat." Všichni spolu nyní žijí v domku v Černošicích.

Poslední květnovou neděli poběží na obrazovce České televize kabaretní pořad, který Iveta napsala. A není první. Úspěch slavil například její hudební seriál pro děti Veselá nauka Klauníka Notíka. Napsala ho "na tělo" svým kamarádkám Petře Bílkové a Vandě Hauserové.

"Pamatuji si, jak mě kdysi odrazoval ten školometský styl hudebních škol, a chtěla jsem pro děti vytvořit něco přístupnějšího," vzpomíná. Z Petry se tedy stal hudební klaun, který si povídá s klavírem, a z Vandy slečna Písnička. Veselou a pohádkovou formou tak vysvětlují dětem, co je to nota celá, rytmus... "Moje vnučka to sjíždí jako drogu," směje se Iveta.

S Petrou Bílkovou hraje i v představení Škola malého stromu, které vzniklo podle stejnojmenné knihy a uvádí ho pražské divadlo Lávka. Hlavní postavou je indiánský chlapec. "Když jsem asi před deseti lety tu knížku četla, měla jsem obrovskou chuť ji zdivadelnit. Asi čtyři roky jsem si na to netroufla, všichni mi totiž tvrdili, že to nejde, že je to spíš na film. Potom jsem potkala Petru a najednou to šlo."

Když Iveta Dušková tvoří, miluje dobrodružství. Často začne zkoušet a ještě nemá u hry hotový konec. Ráda nechává věci, aby k ní přicházely samy, jak v umění, tak v životě. Svět chce ale vidět bez příkras. "Mám ráda myšlenky Anthonyho de Mella. Říká, že člověk má být bdělý a dívat se na věci tak, jak jsou. A když vás potká něco špatného, tak se zkusit zamyslet: 'Proč se to stalo? Co mi to sděluje?', ale ne se sebelítostí či s pocitem viny. Ale s pochopením, že to 'špatné' možná může být dobré," odmlčí se. "Je to krásná filozofie, a hlavně osvobozující."

Autoři: iDNES.cz , Hana Biriczová, Fotografie Dalibor Puchta


Zdroj: http://ona.idnes.cz/manzelky-slavnych-jarda-je-energeticky-silny-rika-iveta-duskova-p89-/spolecnost.aspx?c=A080504_145923_ona_ony_bih