Červen 2015

Hus, očima katolického kněze Jana Hanáka

23. června 2015 v 18:53 Články
Když pominu některé jeho eufemizmy vůči katolické církvi, je to inspirativní rozhovor.
-----------

http://im.tiscali.cz/press/2015/06/21/476268-profimedia-0148635990-653x367.jpg

Film o Husovi je úděsný. Byl vše jiné, jen ne mladičký radikál, říká kněz a dokumentarista, katolický farář a publicista Jan Hanák

21 6 2015

Jan Hus je aktuálně v čele ankety o největšího českého hrdinu. Patří tam podle vás?
Není to tak dávno, kdy podobnou anketu o největšího Čecha málem vyhrál Jára Cimrman. Je to ale do značné míry dáno tím, kdo je zrovna v daném roce více komunikován, letos je to díky výročí Jan Hus. Řekl bych, že spíš než typickým hrdinou byl mistr Jan Hus člověkem, který měl odvahu přemýšlet a metodou myšlení je pochybnost. To mi připadá důležité, jeho myšlení se dostalo do komplikované situace a je příznačné pro politicky a nábožensky rozjitřenou dobu. Když Hus mluvil nahlas o svých pochybnostech, sám k té rozjitřenosti přispěl. U významných osobností ale pozorujeme dvě odlišné věci - jejich skutečný život a legendu. Pro mě je zajímavý Hus jako konkrétní člověk, o kterém se toho ví méně.

Husa vidí jinak národní obrození, jinak masarykovská první republika a jinak ho pojímali komunisté. Co stále na Husovi láká k novým interpretacím?
Podstata toho, proč je Jan Hus pořád zajímavý, je asi skutečnost, že to byl člověk, který se odhodlal hlásat něco, co se nahlas neříkalo, měl odvahu jít do čela reformy, a to lidi láká dodnes. Každá generace má tyto tendence a snaha odvolávat se na osobnosti, které je reprezentují, je trvalá. Například pro dobu národního obrození byl Hus postavou, kterou šlo velmi dobře přizpůsobit potřebám povznesení národního sebevědomí, pak komunisté, ti ale Husa jen těžce zneužili.

V současnosti si Češi Husa připomněli filmem Jiřího Svobody, který mimo jiné vyvolal debatu o tom, že současné církevní restituce odporují tomu, co Hus hlásal. Není to další "použití" Husa k aktuálním potřebám?
Loni vznikl film o životě Cyrila a Metoděje, letos o Janu Husovi a oba jsou úděsné. Ukazují jen podivné karikatury. Jan Hus je představen jako mladičký útlý radikál, ale on byl vše jiné, jen ne mladičký radikál! Byl rektorem univerzity a jedním z nejvzdělanějších lidí té doby, byl kazatelem v Betlémské kapli v Praze, a to mimo jiné znamenalo, že byl velmi dobře ekonomicky zajištěn. Když Hus přišel za králem, král měl důvod ho poslouchat.

Pokud je někdo taková veřejná osobnost, jako byl Jan Hus, musí se počítat s tím, že ho lidé budou používat, jak se jim bude hodit. Používat ale Husa jako obhájce chudoby církve proti současným restitucím je úplná pitomost. Hus skutečně kritizoval situaci po vládě Karla IV., který církvi věnoval ohromné množství majetku, Karel IV. byl k církvi opravdu štědrý. Proti tomu se stavěl už Jan Milíč z Kroměříže, který nejen kritizoval ten stav, ale dokonce prohlásil Karla IV. za antikrista, protože způsobil nepravost tím, že poskytl církvi a jejím představitelům takové ekonomické zázemí. Jak už jsem ale řekl, i Jan Hus byl velmi dobře ekonomicky postavený a svého majetku se nezbavil. To nijak nemluví proti němu, ale patří to prostě k jeho obrazu. Jan Hus hlavně poukazoval na to, že pro mnohé faráře je důležitější jejich postavení než starost o lidi.

Jak se díváte na reformované církve, které se vymezují vůči té katolické a samy se hlásí k odkazu Jana Husa? Máme dokonce poměrně mladou husitskou církev…
Mám bohužel pocit, že z těch nekatolických je Církev československá husitská s Husem spojena nejméně a asi nejvíc utrpěla jeho komunistickým výkladem. Myslím, že Hus patří mnohem víc Českobratrské církvi evangelické nebo Církvi bratrské. A je také třeba, aby se ho nezbavovali katolíci, protože Hus nikdy nepřestal být katolíkem, nezaložil novou církev. A dobrá zpráva i pro mnohé tradiční katolíky je, že Hus je autorem velmi zajímavých mariánských textů.

Jak vnímají Husa současní katolíci, například vaši farníci?
Moji farníci jsou katolíci a Hus není v naší církvi svatořečen, protože některé jeho texty nejsou ortodoxní a nekonvenují s církevním učením. Každopádně byl ale rehabilitován a snažíme se říkat, že Jan Hus je inspirativní osobnost. Pokud jde o mé farníky, je to se vztahem k Husovi asi podobné jako v ostatní populaci - některé nezajímá, našlo by se i maličké procento radikálů, kteří ho odsuzují, ale většina lidí je otevřená a ochotná se inspirovat jeho osobností. Pro mne je důležité, že Jan Hus dnes reprezentuje ekumenický a otevřený vztah k nekatolickým církvím, k těm starým evangelickým. Ekumenický dialog je velmi otevřený a Hus je symbolickou postavou, která jej propojuje.

Češi mají pověst nejateističtějšího národa v Evropě. Lze to vysvětlit i tím, že jsme v době husitství začali získávat odpor ke katolictví a následně i k víře?
Kořeny takzvaného ateismu bych hledal jinde a mnohem později, možná v liberalismu 19. století. Po husitství a reformaci u nás následuje období protireformace, já raději říkám katolické reformace, lidé se pak přelévali mezi různými církevními komunitami, ale věřícími zůstávali.

Dodnes je u nás rozdíl v religiozitě mezi Čechami a Moravou, Morava je v poměru lidí k církvi spíš standardní evropská země, Čechy jsou v tom trochu výjimečné. Před lety jsem zaznamenal anketu, v níž se otázka, zda jsou věřící, kladla Francouzům, kteří jsou, pokud jde o religiozitu, podobní jako Češi. Většina tázaných ale řekla, že věřící jsou. Kdyby taková anketa byla u nás, jsem přesvědčen, že by se většina hlásila k nevěřícím. Jde o to, že jde o jediné slovo, ale v různých zemích je různě definované. Zatímco ve Francii je tato otázka vnímána obecně a lidé ji chápou jako dotaz na to, zda člověk vnímá transcendentno, u nás si pod tím většina představí příslušnost k nějaké církvi. A vůči církvi u nás panuje velký despekt.

Jaké důsledky podle vás má takový stav?
V opuštění křesťanství je v našem kulturním prostoru určité nebezpečí. Pozoruji kolem sebe, že se spousta odborně velmi vzdělaných lidí chová úplně ignorantsky v duchovní oblasti. Neumí ji pojmenovat, a to bohužel i v tak konkrétních věcech, jako jsou vztahy. Je to vidět i na inklinaci k různým esoterickým záležitostem, kartářství, věštectví apod. Lidové moudro říká, že čím méně víry, tím více pověry. Lkát nad tím ale není dobré, já jsem kněz a myslím, že kněží by si měli uvědomit, že by měli být určitými duchovními mistry ve společnosti obecně. Jestliže se kdokoli začne zabývat duchovními otázkami, měl by vědět, že farář je člověk, který s ním toto může sdílet, a to aniž se ho bude snažit přimět ke vstupu do církve.

Je česká rezistence proti náboženství úspěchem komunistické éry, nebo jde spíš o obecné směřování?
Tento trend je patrný v celé Evropě, komunisté ateismus nevymysleli, ale docela úspěšně jej u nás akcelerovali. A to ani ne tak v prvních dvaceti letech vlády, kdy vystupovali ostře oproti křesťanům. To bylo vlastně lepší, protože křesťané měli důvod, aby se vyhranili vůči moci a násilí. Destruktivních bylo až druhých dvacet let normalizace, která znamenala úplnou relativizaci hodnot. Myslím si, že rozdíl mezi Čechami a Moravou nebo Čechami a Polskem je v tom, že zatímco národní obrození na Moravě nebo v Polsku dost často vedli kněží, v Čechách to byli většinou liberálové, kteří nestáli přímo na církevním základu. Na Moravě si v 19. století člověk nemusel vybírat mezi církví, a tím být Moravanem, kdežto v Čechách mnohdy ano.

Velkým úspěchem komunismu ale je, že dokázal úplně oddělit význam od formy. Typicky je to vidět na rituálech a svátcích, které utvářejí každou společnost a jsou vlastně způsobem komunikace základních témat. Je zajímavé, jak komunismus až karikaturně vytěžil všechny křesťanské rituály - vítání občánků místo křtu, do pionýra se vstupovalo ve třetí třídě, tedy v době prvního svatého přijímání, vstup do dospělosti - biřmování - bylo nahrazeno slavnostním předáváním občanských průkazů. Dokonce i svátost smíření, zpovědi, byla nahrazena veřejnou sebekritikou některých soudruhů, aby pak byli přijati zpět do lůna strany a společnosti. Velmi úspěšné byly také prvomájové průvody - byly to vlastně pouti, kde se provolávala hesla a zpívaly "nábožné" písně a nosily se posvátné obrazy. Při tom všem ale šlo jen o to, zbavit rituály transcendentna. Ve světle toho chápu lidi, kteří dnes nechtějí slavit svatbu ani pohřeb, protože v tom nevidí smysl. Jen v té formě totiž smysl není.

Není v tom navenek ukazovaném bezvěrectví problém ve strachu z velkých slov?
S tím mohu souhlasit. Nejde jen o slova, ale i o to, co lidé cítí, že je za těmi slovy přítomné. Lidé říkají, že je "něco" nad nimi, s tím "něčím" ale není možná žádná komunikace. Kdyby řekli Bůh, už by to komunikaci vyžadovalo. Je tady ale také určitá profanace toho slova. Řada jiných důležitých slov - láska, sdílení apod. - trpí také takovou profanací. Ale to si má člověk vymýšlet nový jazyk? Proč je správně nepoužívat, a tím neočišťovat?

zdroj:
http://zpravy.tiscali.cz/film-o-husovi-je-udesny-byl-vse-jine-jen-ne-mladicky-radikal-rika-knez-a-dokumentarista-252713

James Horner (1953-2015)

23. června 2015 v 12:34 Umění

Dnes zemřel velikán filmové hudby... pro připomenutí pár ukázek z jeho tvorby:

Apollo 13
https://www.youtube.com/watch?v=TIbF9HxePZM

Čistá mysl
https://www.youtube.com/watch?v=cDEx6tolC6w&list=PL2590C8750CCBE231

Glory
https://www.youtube.com/watch?v=mR09OclTLNk

Statečné srdce
https://www.youtube.com/watch?v=rxZcHUhQNXo

Nový svět
https://www.youtube.com/watch?v=TZ6VmiI5ylc&list=PLF58BABF8997A9930

Titanic
https://www.youtube.com/watch?v=JJwTysHtQec

Amazing Spiderman
https://www.youtube.com/watch?v=GtqMzjplpMM

Tichý nepřítel
https://www.youtube.com/watch?v=ZWp8ux6xbtw&list=PL8461BCE8279643B5

Avatar
https://www.youtube.com/watch?v=0kh01v3jV7w&index=4&list=PL6B117272AB51C5C5

Gorky park
https://www.youtube.com/watch?v=WpT7C_2nA-I

Legenda o vášni
https://www.youtube.com/watch?v=jaxZeisCHv8

Beyond Borders
https://www.youtube.com/watch?v=X1Tba4sRE08&index=3&list=PLH9C08qrQ7S6fGIpK8kjOXjFzV49p_68D

4 pírka
https://www.youtube.com/watch?v=vuWy7grGRlM

Balto
https://www.youtube.com/watch?v=a3na7qpM8wM&list=PL7B4C944310405208

Muž bez tváře
https://www.youtube.com/watch?v=JQi3gDXUOdU

Bicentennial Man
https://www.youtube.com/watch?v=b1VtxIF21SU

Dům z písku a mlhy
https://www.youtube.com/watch?v=w_3k-T9yCtY

Chlapec v pruhovaném pyžamu
https://www.youtube.com/watch?v=g786EmoKo_k

Odvaha pod palbou
https://www.youtube.com/watch?v=q8FTQm4-lGw

Dad
https://www.youtube.com/watch?v=4TaztwezPGI

Nepřítel před branami (zkus si to poslechnout celé, celou skladbu, jde o strašný úsek dějin a hudba je úžasná)
https://www.youtube.com/watch?v=69G2CVAzsGs&list=PL6D1D17FFF1948FC3&index=1

Troja
https://www.youtube.com/watch?v=f2bki2fgTQM&index=2&list=PL43097F0167844222

Karate Kid
https://www.youtube.com/watch?v=o1sQ5jwsYbI

Mask of Zorro
https://www.youtube.com/watch?v=eUyjdozTjUg

Dokonalá bouře
https://www.youtube.com/watch?v=aViB8BMtzww&list=PL7875E3EDB664692C

Rocketeer
https://www.youtube.com/watch?v=sIwiLmzhLSM&list=PL6A067F9D401BDECF

Searching For Bobby Fischer
https://www.youtube.com/watch?v=5z6eKj_poK0&index=13&list=PLH9C08qrQ7S7lwMV7jjbALuSM2shoavMD

Proč nepřijmout 20 tisíc židovských dětí z Německa

20. června 2015 v 23:37 Články

Dopis člena Senátu USA ze 7. června 1939, v němž vysvětluje, proč nepřijmout 20 tisíc židovských dětí z Německa


Vážená paní Cortová,
obdržel jsem vaši korespondenci ve věci zákonné iniciativy senátora Wagnera a poslankyně Rogersové (Wagner-Rogers Bill) na navýšení běžné kvóty imigrantů o 20 000 dětí z Německa.
Rozhodnutí, jak se k návrhu takového zákona postavit, není pro mne snadné. Hluboce soucítím s těmito německými uprchlíky v tak strašlivé situaci. A čelit výzvě ku pomoci bezmocným dětem je opravdu těžké.
Na druhé straně by prosazení tohoto návrhu znamenalo podstatnou změnu v imigrační politice, kterou USA přijaly po předchozích neblahých zkušenostech s imigrací, a mně osobně se příčí hlasovat pro jakoukoli změnu této politiky. Nejsem toho názoru, že nejzodpovědnější jednání v naší současné situaci by bylo neomezené přistěhovalectví jako před válkou, které našim ocelárnám a dolům dodávalo levnou pracovní sílu.
Zejména se domnívám, že v tuto chvíli podpořit další imigraci by bylo nerozumné. Na státní podpoře závisí téměř dvacet milionů lidí. Mezi nimi jsou i miliony dětí bez možnosti obstarat si dostatečnou výživu, oblečení a ubytování. Tvrdí se, že pro tyto dětské uprchlíky je zajištěno v USA ubytování v rodinách, ale pokud jsou v USA rodiny pro dvacet tisíc dětí, potom zajisté existuje minimálně dvacet tisíc amerických dětí, jejichž životní podmínky by se mohly podstatně zlepšit, kdyby se ty rodiny otevřely pro ně. Navíc není jisté, že v nadcházejících letech, až by se tyto nadpočetné děti ucházely o práci, bude situace na trhu práce lepší než nyní, a pokud ti uprchlíci práci seženou, připraví o ni dvacet tisíc mladých Američanů, kteří ji budou hledat zároveň s nimi.
Na USA je vyvíjen nátlak, aby se podílely na zmírňování strašlivých následků evropské humanitární krize, avšak USA již přijímá 27 tisíc uprchlíků v rámci kvóty a mnoho tisíc dalších na základě speciálních a turistických víz. Jsem přesvědčen, že ke zmírnění krize přispíváme více, než by odpovídalo našemu podílu. Vyřešit tu krizi beztak nemůžeme. Uprchlický problém není možné zásadním způsobem vyřešit imigrací do žádné země, protože uprchlíků je téměř milion a půl a žádná země jich není ochotna přijmout více než jen malé množství. Jediný uskutečnitelný způsob řešení uprchlického problému se jeví vytvoření účelové kolonie někde v Asii nebo Africe.
V neposlední řadě se mi nezamlouvá myšlenka na přijetí 20 tisíc dětí, které by bylo nutno oddělit od rodičů. Její realizace může způsobit utrpení větší, než by v mnoha případech nastalo, kdyby ty děti zůstaly v rodinách. Nevyhnutně by to přineslo potřebu rozdělené rodiny znovu sjednotit, takže později by se požadovalo příjmat jako přistěhovalce i příbuzné těch dětí, což by pro kohokoli lidsky cítícího bylo těžké odmítat.
Snažil jsem se vzít v úvahu všechny předložené argumenty a po jejich pečlivém zvážení jsem došel k závěru, že budu hlasovat proti tomuto návrhu.

S úctou,
senátor Robert Taft

Dopis si můžete přečíst v originále (jedná se o fotokopie z památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad vašem v Izraeli)



Šarvátka na Bílé hoře

20. června 2015 v 18:54 Články
Tento rok si připomínáme 390 let od porážky stavovských vojsk na Bílé hoře. Tato událost měla zásadní vliv na vývoj dějin nejen v českých zemích, ale také na naši historickou paměť. Z Bílé hory se stal především v 19. a 20. století mýtus, který dlouho definoval úděl českého národa. Bílá hora se stala naší Golgotou a debakl stavovských armád obětí v křesťanském smyslu slova. Turbulentní 20. století však přineslo tolik historických i politických zvratů, že se z velké šarvátky na Bílé hoře stalo spíše už jen téma pro historiky, než pro politickou propagandu.

O bitvě na Bílé hoře hovořili v Historii.cs ze 4. listopadu historik Zdeněk Hojda z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Jiří Mikulec z Historického ústavu Akademie věd ČR a vojenský historik Petr Klučina. Moderovala historička Marie Koldinská.
Měli bychom začít obecnějším tématem než bitvou samotnou, a sice citací z Járy Cimrmana, který konstatuje, že nejslavnějšími prohrami českých dějin jsou Moravské pole, Lipany a Bílá hora. Proč se k tomuto trojhvězdí prohraných bitev tolik vztahujeme, že si ho dodnes připomínáme?

Hojda:
Rozšířené mínění, že své porážky si připomínají jenom Češi, úplně neodpovídá skutečnosti. I jiné národy mají své slavné prohry. V této souvislosti bývá připomínané srbské Kosovo pole, uherský Moháč a tak dále. Čili je to trochu obecnější, není to jen nějaký český masochismus. Jde o sklon projektovat sebe, svůj národ jako mučedníka a vytvářet mučednický mýtus v původním křesťanském smyslu. To znamená, národ se vydává, obětuje, aby přes porážky dospěl k něčemu vyššímu.

Mikulec: Neexistuje jedna historická paměť, každá doba má svou. Když se podíváme do historických pamětí minulosti, tak v 19. a 20. století jsou tam kromě slavných porážek také slavná vítězství. To je celá ta husitská tradice v 19. a 20. století.
Byla jmenována bitva u Lipan. Je to porážka, nebo vítězství? Byla to vlastně bitva občanské války, kde bylo poraženo radikální husitské křídlo. Ale současně tam Češi také vítězí. A toto by se též dalo položit na otázku Bílé hory, protože i tam částečně zvítězila, byť jen malá, část české stavovské společnosti.

Hojda: Bílá hora byla po celé 17. a většinu 18. století v české katolické společnosti vnímána jako vítězství.

Pořád říkáme bitva, ale nebylo by přesnější používat dobový výraz velká šarvátka, který bývá často připomínán?

Klučina: To je těžko uchopitelná záležitost. Bitva má z terminologického hlediska jakousi definici, a do té se bitva na Bílé hoře jako taková vejde. Byly zde hlavní síly protivníků, byla zde určitá vůle rozhodnout situaci bojem. To, že jedna strana nebojovala dosti statečně, není důvod, proč bychom měli Bílou horu vyřadit z kategorie bitev a přeřadit ji do kategorie šarvátek. Řada těch šarvátek totiž skutečně probíhala s nezvyklou silou, s ohromnými ztrátami a za hrdinství obou stran.
Ostatně co je bitva a co ne, je otázka velice ošidná, protože pokud bychom neoznačili bitvu na Bílé hoře za bitvu, tak proč říkáme bitva bitvě u Sudoměře?

Hovoří historik Pavel Bělina (přepis doplňujícího rozhovoru):
8. listopadu 1620 došlo na Bílé hoře ke známému střetnutí. Byl to důsledek zhoršené strategické situace, ve které se ocitlo české stavovské povstání v průběhu roku 1620.
Podle pozdějších odhadů měla stavovská armáda 16.000 až 21.000 mužů, kdežto jejich protivníci mezi 20.000 a 26.000. Podstatné ovšem bylo to, že stavovské armádě
se zdálo její postavení natolik výhodné a neotřesitelné, že s útokem katolických vojsk vůbec nepočítala.
Nedá se říci, jak se tvrdilo v pozdějším období, že by velitelé stavovské armády nebyli lidé na svém místě. Byli to lidé bezpochyby osobně stateční, do jisté míry talentovaní. Jejich největší slabinou však byla vzájemná rivalita mezi formálním vrchním velitelem Kristiánem starším z Anhaltu a jeho nejbližšími podřízenými, knížetem Hohenlohem a hrabětem Thurnem. Jediné, v čem se shodovali, byl právě ten mylný předpoklad, že protivník na jejich postavení nezaútočí.
Zajímavé je, že katoličtí vojevůdci, byť to byli velice schopní vojáci (jak hrabě Buquoy, tak hrabě Tilly), málem tento předpoklad potvrdili. Do bitvy se jim za dané situace vůbec nechtělo. Pokyn k útočnému postupu tak nakonec nevydal vojevůdce, ale státník. Byl to bavorský vévoda Maximilán, který měl s ohledem na svoje postavení rozhodující slovo v katolickém hlavním stanu.

Klučina: Ta bitva nemusela vůbec proběhnout. Kdybychom se drželi vojenské teorie, co by měl vojevůdce v daném případě dělat, spíše by císařští legisté nezaútočili a odtáhli do zimních kvartýrů, české vojsko by nějak přečkalo zimu a na jaře by opět vypukla válka. Patrně za stejných podmínek, za stejně zdevastované státní kasy, za stejných problémů s placením žoldu.
Ta bitva byla z vojenského hlediska jakoby zbytečná. Vojsko mělo v zádech velké, dobře opevněné město, a kdyby se do toho města stáhlo, vůbec k bitvě nemuselo dojít a nepřítel by těžko Prahu obléhal.
Bitva jako taková přinesla vítězství zastaralé taktiky nad taktikou novou, nizozemskou (při nizozemském způsobu jsou vojáci složeni do plnopluků po 500 mužích a tvoří obdélník, vně mušketýři, uvnitř pikéři). I když i to je svým způsobem mýtus, protože i španělská taktika tercií (dutý čtverec o třech tisících mužích, vně mušketýři, uvnitř pikéři) se vyvíjela a už nevypadala tak jako na dobových kresbách.

Pozdější slavný filozof René Descartes bojoval na katolické straně na Bílé hoře. Je to pravda? Dá se jednoznačně zjistit, jestli je to tradovaná záležitost, nebo jestli se to opravdu stalo?

Hojda: Samozřejmě to neřeknu autoritativně, zda tam byl, či nebyl. Osobně tomu nevěřím, ale bohužel prameny nestačí...

Klučina: S bitvou na Bílé hoře je spojena spousta věcí, které nejsou zcela vysvětleny. Obecně se předpokládá, že na straně císařských vojsk bojovali kozáci, lisovčíci. Ale lisovčíci kozáci nebyli. To byl litevsko-polský dobrovolnický sbor, který vznikl daleko dříve. A to, jestli v něm byli nějací kozáci, je jiná záležitost. Podle polských pramenů to dokonce vypadá, že jich bylo daleko méně, než běžně udáváme ve svých pracích. A dalších záležitostí, které by ještě bylo možno osvětlit a doplnit je kolem Bílé hory strašná spousta.

Hojda: Co je mnohem podstatnější, než jestli tam byl Descartes, je úloha karmelitána Dominika á Jesu Maria, což je velmi intenzivně diskutováno v historické literatuře, zejména po vydání knihy francouzského historika Oliviera Chalina. Ten Dominikovi připsal nejen roli jakéhosi vojenského kaplana - onoho člověka, který nese na svých prsou strakonický obrázek Klanění Jezulátku, čímž, jak praví katolická legenda, strhne katolické vojsko k lepší bojové morálce. U Chalina se Dominik objevuje rovněž jako stratég, který se účastní přímo plánování bitvy a který hraje téměř stejně důležitou roli jako hlavní vůdci katolické armády.

Co vlastně víme o způsobu uvažování obyčejného vojáka 16. a 17. století? O jeho motivacích k tomu bojovat, být statečný? Vedla ho jen vidina kořisti, nebo tam mohlo hrát roli i něco takového, o čem mluvil doktor Hojda v souvislosti s Dominikem á Jesu Maria?

Klučina: Rozhodně to nebyla čistě záležitost žoldu a materiálního přístupu - dostanu zaplaceno, bojuji, nedostanu zaplaceno, nebojuji. Nepodceňoval bych konfesní záležitosti, podnícení víry, že bojuji na správné straně a za správnou věc. A proto bych nepodceňoval ani případnou úlohu zmiňovaného dominikánského pátera.
Na druhé straně bych neviděl v neplacení žoldu ani důvod, proč stavovské vojsko nebojovalo tak hrdinně. I v předchozích válkách (uherské války, války s Turky) řada pluků nedostávala žold půl, tři čtvrtě roku, ale přesto vojenské úlohy plnily. Když totiž nabízíte takovouto pracovní sílu, nemůžete si dovolit zahodit svou pověst a připravit se tím o další možný kontrakt.
To znamená určitá vůle vyhrát nebo být tam určitě byla. Samozřejmě nemůžeme předpokládat, že ti lidé šli do toho s vidinou, že budou ožebračeni, nedostanou žold a neseženou žádnou kořist. Materiální hledisko tam bylo, ale nepovažoval bych ho a priori za hlavní.

Jak to bylo s posledními Moravany, údajně bojujícími a padnoucími do posledního muže u zdi obory?

Mikulec: To je mýtus, který jako každý mýtus kombinujeurčitou historickou pověsts realitou. Pluk,který byl najat moravskými stavy,reálně existoval a u obory reálně bojoval. Jeho velitel Jindřich Schlickbyl vzdáleným příbuzným popravenéhoJáchyma Ondřeje Schlicka. Tím však asi končí historická realita mýtu.
Mýtus mluví o tom,že se jednalo o Moravany.Ve skutečnosti to byli to žoldnéři,nepochybně tam také mohli být Moravané, ale předpokládáme, že to byli hlavně němečtí žoldnéři. Neodpovídá také padnutí do posledního muže.

Hovoří historik Pavel Bělina (přepis doplňujícího rozhovoru):
Určité záblesky vojenského chování jsme na stavovské straně zaznamenali jen ojediněle: Je to známý protiútok jízdních arkebuzírů, vedený samotným synem hlavního vrchního velitele. A je to vytrvalý odpor pěšáků Schlickova pluku u zdi obory letohrádku Hvězda.
Jejich vytrvalý odpor byl motivován celou řadou objektivních příčin. Ocitli se na ústupu takřka odříznuti na území, z kterého neměli příliš dobrý výhled, takže nevěděli, jak bitva probíhá. Zpočátku se postavili na odpor dosti vytrvale - podle dobových kritérií tím zachránili vojenskou čest -, pak se vzdali a po jisté době přešli do služeb vítězné strany.
Podle dobových právních kritérií na to měli nárok, protože ze strany stavovského velení nebyla splněna smlouva. Vojáci totiž nebyli zaplaceni, nedostali zálohu na žold, i když uplynul celý týden od začátku listopadu.
(Dovolil bych si skončit jednou osobní impresí: Byl to pro mě dost podivný pocit, když jsem držel v ruce týlní část lidské lebky, která nesla zjevně zásah jezdeckou sečnou zbraní. Plynulo z toho detailu jediné - většina vojáků byla zabita na útěku.)

Jak se po bitvě na Bílé hoře chovali vojáci v obsazené Praze?

Klučina:
Chovali se jako vítězovév poraženém městě.Nastalo drancování, zlovůle,kterou velitelétěžko dostávali do kolejí, přestože se snažili, aspoň podle pramenných zpráv, přílišnému řádění nějak zamezit.

Mikulec: Nebylo to jenom v Praze, týkalo se to pak i širšího okolí, kde docházelo k plundrování vesnic a menších měst.

Rozlišovalo se nějakým způsobem mezi katolíky, nekatolíky, nebo to brali všechno bez ohledu?

Klučina: V rámci čistě pobitevní euforiese takové jemnostivětšinou nenosily.

Jak se k tomu postavil Fridrich Falcký?

Hojda: To je druhá strana mince. Rychlý útěk Fridricha Falckého a jeho dvora z Prahy jednoznačně ovlivnil negativní obraz tohoto krále v pozdější tradici a historickém povědomí. Fridrich Falcký se jednoznačně jeví jako zbabělec, jako ten, kdo se nesnaží hájit město a své zájmy a pozice.

Hovoří historička umění Eliška Fučíková (přepis doplňujícího rozhovoru):
Těsně po vítězství císařských vojsk na Bílé hoře došlo k dalšímu poškození celistvosti císařských sbírek na Pražském hradě. A to z prostého důvodu - sešli se tam dva milovníci umění. Jedním z nich byl Maxmilián Bavorský. Maxmilián si velmi pečlivě prohlédl sbírky Pražského hradu a od Stránského víme, že odjel s neuvěřitelným množstvím vozů plných nejrůznějších památek nebo uměleckých děl. Ne všechny byly samozřejmě z Pražského hradu.
Další osobou, která se o sbírky velmi zajímala, byl Karel z Lichtenštejna, který se stal místodržícím a měl přístup k obrazárně a ke kunstkomoře. Není proto divu, že nejstarší inventář rudolfínských sbírek se zachoval právě v lichtenštejnském archivu, protože inventář byl důkaz. Byly v něm sepsány všechny věci, které původně byly na Pražském hradě. A jestliže nebyl inventář, nebylo ani kde urgovat navrácení věcí, které si Karel z Lichtenštejna údajně vypůjčil.
Poslední ránu Rudolfovým sbírkám dalo obsazení Hradu Švédy roku 1648, kteří poslali sbírky do Švédska.

Jaké byly nejpodstatnější důsledky této bitvy pro obyvatelstvo českých zemí?

Hojda: Je méně důležité, jak bitva proběhla, ale mnohem důležitější je právě to, co přinesla, co znamenala v důsledku. I proto zůstává mezníkem a symbolem českých dějin.
Důsledky byly naprosto fatální, i když ještě ve 20. letech 17. století nebyly vnímány jako nezvratné. Nezvratnými se staly definitivně až po roce 1948. Jednalo se o ty známé věci - majetkové konfiskace a náboženskou unifikaci, likvidaci nekatolických náboženství a jejich nositelů.

Mikulec: Porážka stavovského povstání měla důsledky ještě ve státoprávním ohledu - jde o proměnu postavení českého státu v pobělohorské době. Obnovené zřízení zemské, 1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu, změnilo strašně moc věcí. Dochází k vyhlášení dědičnosti českého trůnu v habsburské dynastii, dochází k eliminaci celé řady stavovských suverenit a svobod. Vlastně tím končí to předbělohorské imperium mixtum (smíšená vláda panovníka a stavů) a otevírá se cesta k velmi osobní vládě panovníka, kde jsou stavové oproti předbělohorské době pouze vedlejšími spoluhráči.

Jak vnímali, případně i komentovali důsledky Bílé hory čeští katolíci?

Mikluec: Musíme udělat rozdíl mezi katolickým náboženským a katolickým politickým pohledem. Náboženský pohled na Bílou horu je jasný. Barokní historiografie konstruuje české dějiny asi takto: V českých dějinách byl klid a v zásadě příjemné žití do doby, než přišlo husitské kacířství. Pak se země dostávají do chaosu, dochází k velkému průšvihu, který pokračuje v 16. století a ještě se znásobuje vlivem reformace. Náhle přichází vítězství panovníka, rekatolizace, a tok dějin se zase dostává do správného koryta.
Druhá věc je ovšem politický pohled, protože zemští katoličtí patrioti se velmi špatně ztotožňují se situací po Bílé hoře, s úpadkem stavovství, stavovských svobod. Je to vidět v Balbínově slavné Obraně, v textu ve své době nepublikovaném a nepublikovatelném, ve kterém Vídni vyčítá vše možné a mimo jiné také toto.
Ale byl to i problém lidí, kteří se jako aktéři účastnili bělohorských událostí. Třeba Jaroslav Bořita z Martinic, jeden z defenestrovaných. Po Bílé hoře na tom byl jako katolík relativně dobře, ale byl odstaven z jednání o obnoveném zřízení zemském, protože o něm bylo známo, že by těžko snesl úpadek politického stavovství.
Stejně tak nejvyšší kancléř Království českého Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic (člověk osobně velmi oddaný Habsburkům, nositel Řádu zlatého rouna, nejvyššího vyznamenání katolického světa) upadá do určité skepse a v podstatě na to rezignuje, když vidí, kam míří plány Ferdinanda II. a jak dopadne bývalá stavovská moc.

Jakým směrem se ubírají osudy výrazných vojevůdcovských osobností z Bílé hory v době třicetileté války, ať už vezmeme Jindřicha Matyáše Thurna nebo Kristiána z Anhaltu, případně některé další?

Klučina: Matyáš z Thurnu byl vždy vnímán jako profesionální voják. Jiná věc je, že nikdy nebyl vnímán jako schopný vojevůdce. A ani jeho další kariéra nebyla nijak skvělá. Pletl se do politiky, snažil se prosadit vojensky, ale příliš mu to nešlo.
Další člověk, který vstupoval do konfliktu na Bílé hoře, byl hrabě z Mansfeldu, který potom nesl část tíhy pokračujícího boje o Falc, tedy země, které patřily dědičně zimnímu králi. I on v tom střetnutí vojensky zklamal.
Tato doba dala vyrůst novému druhu profesionálních vojáků, bezohledným lidem, kteří dokázali zúročit to, co se ve válce naučili, ke svému osobnímu prospěchu i pokračujícím politickým záležitostem. Jsou to lidé typu Albrechta z Valdštejna a dalších, kteří na válce vydělávali, válku živili a pro které byla válka svým způsobem důležitá.

Obraz bitvy na Bílé hoře se v průběhu dějin mění. Co s obrazem bitvy, o kterém jsme doposud mluvili, udělalo 19. a 20. století?

Hojda:
Někde na hranicích baroka a osvícenství se vnímání Bílé hory začíná zásadně obracet a Bílá hora začíná být vnímánajako velké národní neštěstí,jako velká národní tragédie. V průběhu 19. století se tak na Bílou horu nabalila většina významů, kterými je obtěžkána dodnes. Jde o národní neštěstí, které je interpretováno tu jako neštěstí jazykové. Tu jako neštěstí pro svobodu národa. Tu (třeba po druhé světové válce) jako zásadní majetkový obrat, který musí být odčiněn pozemkovou reformou.
Bílá hora se stává přímo trsem symbolů. A naprosto dominantní je, třeba i při zobrazování Bílé hory v historické malbě, její vnímání jako hrobu, popraviště národa. Toto místo na sebe přijímá funerální a jednoznačně smuteční významy.

S tím souvisí i situace okolo roku 1920, kdy se blížilo kulaté výročí bitvy na Bílé hoře, a objevila se snaha postavit důstojný pomník bitvy. Můžete zrekapitulovat nejslavnější, nejvýznamnější návrhy pomníků?

Hojda: Nejvelkorysejší návrhy se objevily na samém počátku. V roce 1902 přišla sokolská župa pobělohorská s návrhem na postavení pomníku a myšlenka začal žít vlastním životem.
Jedni z prvních, kteří se myšlenky ujali, byli dva významní umělci, sochař Stanislav Sucharda a architekt Josef Gočár. Návrh pomníku byl poměrně složitý: vcházelo by se jakýmisi propylejemi, hořely by tam smuteční ohně, pak by se vcházelo pod zem, kde měla být hlavní část pomníku - jakýsi podzemní oltář národa. Samozřejmě by tam byly i křesťanské symboly, kříže a tak dále. To je symbolika, která se objevila už v 19. století - Češi se obětovali, Bílá hora je vlastně Golgota českého národa. Roli při konceptu pomníku hráli samozřejmě i popravení jakožto mučedníci. Okolo smutečního místa mělo být sedmadvacet hranolových pylonů, které měly připomínat 27 popravených českých pánů.
Toto pojetí bylo vehementně kritizováno jako příliš pasivní, že nebude národ k ničemu motivovat, ale naopak ho uvrhne do sebelítosti nad porážkou. Později přichází se svými návrhy František Bílek a další umělci. Emanuel Kodet například navrhoval pyramidu a na ní jakousi truchlící ženu se smutečním věncem. Prostě návrhů s funerálními symboly byla celá řada.
Nakonec sokolská župa, která celou tuto sérii rozpoutala, postavila 7. listopadu 1920 na Bílé hoře relativně skrovnou mohylku, která na tom místě stojí dodnes.

Mikulec: Zaplaťpánbůh za mohylku, protože ty úžasné megalomanské památníky dnes možná byly k smíchu…
Řekl bych, že Bílá hora snad už konečně přestává být tím symbolem. A byl bych velmi rád, kdyby zůstala spíš historikům a přestala být traktována nějakými politiky, žurnalisty nebo jinými mouly, kteří nad ní občas začnou lkát, případně ji naopak oslavovat.

Klučina: Vidím to úplně stejně až na to, že i bez toho, co si přejeme, nebo nepřejeme, bude ten mýtus stejně žít svým vlastním životem. Bude se nám vracet při každé vhodné příležitosti, kdy tomu někdo dá takový význam, který bude považovat v té chvíli za důležitý a za vhodný pro to, aby znásilnil Bílou horu a nějakým způsobem ji použil.

V souvislosti s proměnou obrazu Bílé hory ve 20. století se často cituje výrok Václava Černého, že od Bílé hory je to v Čechách pořád stejné. V souvislosti s rokem 1968 se pak objevila knížka Kronika místodržení v Čechách od publicisty Jiřího Hochmana, která si docela zajímavě pohrává s převyprávěním stavovského povstání, které aplikuje na události roku 1968. V té knize je pozoruhodná myšlenka: "Kdyby Bílé hory nebylo, musel by si ji český národ sám navozit na kolečkách."
Co by se muselo stát dnes, aby bělohorská bitva znova rezonovala s takovou silou jako třeba v 19. století nebo na počátku 20. století?

Hojda: Bílá hora bezpochyby vždy rezonovala nejsilněji v obdobích nějakého útlaku, útisku. To znamená, že by se muselo stát to, co si nikdo nepřeje.

Mikulec: Dnešní žurnalistika a dnešní politika mají naštěstí jiná témata moderních dějin. Je tady otázka odsunu, je tady Mnichov. To naštěstí z našeho hlediska rezonuje víc než Bílá hora.

Shodli jste se v tom, že Bílá hora a podobná neuralgická témata českých dějin vidí jinak historici a jinak třeba publicisté nebo lidé mimo odborné kruhy. Čím je Bílá hora pro vás?

Klučina: Z mého hlediska je to pouze odborný problém.

Mikulec: Je to přelom v politických i náboženských dějinách Českého království, který dokonce pojmenoval dvě epochy. Období předbělohorské a pobělohorské je terminus technicus.

Hojda: Je to velmi krásný český mýtus, který zůstává moc a moc důležitý pro vnímání naší minulosti.

(redakčně kráceno)
Zdroj: ČT24

Záhada kolonie Roanoke

1. června 2015 v 16:57 Články
Záhada kolonie Roanoke


Amerika kdysi obývaná jen svými domorodci, zažila v 16. století kolonizaci. Jako první si vybrali angličtí osadníci ostrov Roanoke. Tento ostrov se nachází ve Virginii a roku 1587 zde založilo 123 anglických mužů, žen a dětí kolonii. O tři roky později přišla na řasu již zmíněná záhada - celá osada zmizela beze stopy. Co se stalo? Kam mohlo zmizet 123 lidí? Že by za zmizením stáli indiáni z vedlejší vesnice? Nebo někdo jiný? Někteří historikové se domnívají, že se stali obětí spiknutí, a kde jinde, než na anglickém dvoře. Za nitky této ohavnosti zde tahal jeden z nejmocnějších mužů své doby. Přijměte proto pozvání do Nového světa a do staré Anglie a společně nakoukněme pod pokličku této záhady.

Aby se mohli historikové dopátrat pravdy o zmizení této kolonie, soustředili se hlavně na zprávu anglického mořeplavce a umělce Johna Whitea. Ten byl guvernérem první anglické kolonie v Americe a tato kolonie byla založena právě na ostrově Roanoke. Kolonie se měla jmenovat Raleigh, což byl oblíbenec anglické královny Alžběty I. Celým jménem se jmenoval sir Walter Raleigh a byl to vlastně takový patron této expedice. Investoval do ní přibližně 50 000 liber a samozřejmě očekával, že na této kolonii jaksepatří zbohatne. Nechal vypravit 18 lodí a posádka těchto lodí měla najít v Americe to nejvhodnější místo pro osídlení. Lodě ale nevypluly, akce neuspěla a sir Raleigh byl z funkce sesazen. Místo Alžběty I. nastoupil Jakub I. Stuart a sira Raleigha nechal uvěznit a pak popravit.

Když dnes čtete zprávu Johna Whitea o kolonii, která byla a pak najednou nebyla, na první pohled to vypadá, že se prostě jedna expedice nevydařila tak jak měla. Když ale o této věci tak trochu něco víte a začtete se pozorněji, uvidíte, že tato tragická zpráva skrývá různá fakta o odporných intrikách, které nakonec znamenaly tragédii této osady. Hlavně pro Whitea to byla tragédie osobního rázu. On sám odplul do Anglie, ale na ostrově nechal svoji dceru s právě narozenou vnučkou. Na ostrov se mohl vrátit až po třech letech. Bylo to kvůli španělské invazi a tak se musely anglické lodě držet v přístavech. Když konečně po třech nekonečných letech White dorazil zpátky na ostrov Roanoke, už dopředu tušil, že přijíždí na opuštěné místo. I když ve skrytu duše doufal, že se se svojí rodinou šťastně shledá, moc dobře věděl, jak odtažitě a nepřátelsky se chovali místní domorodci. Týden před tím, než musel z ostrova odjet, byl totiž jeden z kolonistů zastřelen šípem. Jak se guvernér bál, našel osadu opuštěnou. Jediné, co po všech zbylo a co mohlo být alespoň nějakým vodítkem k vyřešení této tragédie, bylo jediné slovo vyryté na dřevěném kůlu - CROATOAN.

Ostrov Roanoke měl být první a stálou anglickou kolonií v Americe. Muži, ženy i děti ale z této kolonie zmizeli a už je nikdo nikdy nespatřil. Když náhle zmizí 123 lidí, ať už je to v jakékoliv době, záhada to prostě je. Historikové si myslí, že tito lidé byli jen bezmocnými šachovými figurkami na šachovém poli, kdy tahy vedly mocné síly z nejvyšších vrstev a tyto kolonisty obětovali jako nebohé figurky v partii spiknutí. Už od dob, kdy byla Amerika objevena, utkvěla hodně lidem v hlavě myšlenka na osídlení nové země. Hlavně v 16. století zaměstnávala tato myšlenka hodně obchodníků i dobrodruhů. Všichni viděli hlavně nerostné bohatství, které z nich učiní boháče. A také v té době velmi výnosné korzárství - Anglie pirátství povolovala. Ještě další klad tato osada měla - pokud by totiž osadníci našli ve vnitrozemí cestu až k Pacifiku, měli by obchodníci velmi důležitou bránu pro obchodování s Orientem.

A tak sir Raleigh vyprosil u Alžběty I. patent na 4 miliony hektarů půdy někde v Americe. Kde a jakou půdu si ale vybrat? Nakonec mu pomohl jeden cestovatel, který o ostrovu Roanoke řekl, že je nejen úrodný a plodný, ale také neuvěřitelně líbezný a úplně všeho má nadbytek, tudíž je tu vše bez jakékoli námahy. Laicky řečeno, pečení holubi tu sami létají do huby. A tak se sir Raleigh rozhodl, že tu založí kolonii. První pokus o osídlení tohoto ostrova se ale nepovedl. Po 10 měsících se kolonisté pohádali s místní vesnicí Sekotanů kvůli jednomu zmizelému stříbrnému kalichu. Protože spor nevyřešili ústně, vyřešili ho fyzicky. Zapálili domorodcům jejich jednu vesnici. Tím pádem se na ně domorodci vykašlali, přestali jim dodávat potraviny a kolonisté byli nuceni chytat a jíst kraby. Takže se otec kolonie sir Raleigh rozhodl, že přesune kolonii o 75 kilometrů dál od znepřátelené vesnice. Za nové místo si vybral přístav v zálivu Chesapeake. Na Roanoke nechal několik vojáků, aby ostrov alespoň trochu hlídali. Sekotané stále nenechávali civilisty nepokoji, takže ostrov byl pro bělochy stále nebezpečný. Raleigh si zvolil svého zástupce, nového guvernéra tohoto ostrova - Johna Whitea. Toho pověřil nelehkým úkolem - najít 150 nových osadníků a každému pak přidělit 250 hektarů půdy. Pro velký spěch vypluly přes oceán koncem dubna roku 1587 lodě s pouhými 115 zájemci. Nový guvernér White si vedl deník, do kterého vše zapisoval. Zápis o této plavbě už odhaluje spousty problémů. Podle Whitea stál za všemi zmatky a potížemi portugalský lodivod Simon Fernandez. Tento lodivod byl vynikající navigátor - jeho znalost východních břehů Ameriky byla až zarážející. Část pobřeží dokonce nesla jeho jméno. Protože byl Fernandez dříve pirát, odpovídala tomu i jeho povaha. Například se vůbec nepostaral o rychlou loď, která vezla zásoby pro novou kolonii - ta uvízla v mělčině u Portugalska. Další mínus bylo, že se mu nepodařilo naložit nezbytné zásoby vody a soli. Fernandez také nepospíchal, vše si důkladně přeměřoval a celkově mu bylo všechno jedno. Takže noví osadníci dorazili na ostrov v době, kdy už bylo na setí obilí pozdě a k tomu ještě jen s polovinou zásob.

Sir Raleigh vydal rozkaz, aby White na ostrově vystoupil jen s malou posádkou, našel zde vojáky, které tu zanechal a poradil se s nimi o stavu tohoto ostrova. Když White vyplul s několika muži na ostrov, Fernandez jim dal najevo, že pospíchá, takže se zde nebude zdržovat, a že ho žádný rozkaz Raleigha nezajímá. Všechny nové osadníky nechal vysadit na ostrově, skoro bez zásob a v neznámém prostředí. Pak odplul. Tak se posádka a osadníci rozhodli najít vojáky, kteří tu někde měli být. Ke své hrůze našli jen 15 bílých koster - pomsta Sekotanů za vypálenou vesnici. Osadníci měli ale štěstí v neštěstí. Během několika dnů dorazila rychlá loď se zásobami. Když se loď chystala k návratu do Anglie, vzala sebou ještě jednoho pasažéra. White se rozhodl dojet do Anglie a o všem tam povědět. Musel za každou cenu najít pomoc pro osadníky, kteří v moc dobré situaci nebyli.

Historikové se také začetli do lodního deníku onoho piráta Fernandeze. Kam tak pospíchal, když podle zápisu v jeho deníku se nečinně flákal 36 dní u amerického pobřeží. Vždyť i on do této výpravy investoval své peníze. Proč se tedy rozhodl pro okamžité odplutí a nechat osadníky na holičkách? Otázek je hodně, odpověď je jedna. A ta ležela na opačné straně Atlantiku - u dvora královny Alžběty I.

Že u dvora vždy vládly intriky, je holá skutečnost. Všichni šlechtici se drali nahoru, rvát se o přízeň a dobré postavení byl jejich každodenní chléb. A mezi všemi vynikal sir Walter Raleigh. Byl nejenom dobře vychovaný, měl vybrané způsoby a chování, výtečný šatník, ale také byl oblíbencem královny. Jeden vlámský návštěvník ho nazval ,,miláčkem anglické Kleopatry." V zahraničních záležitostech strčil díky svým způsobům do kapsy i sira Francise Walsinghama, který měl právě zahraniční záležitosti na starosti. Ten byl po celém dvoře známý svojí lstivostí a jeden tehdejší autor o něm dokonce napsal: ,,Ten dokáže shodit jakoukoli věc tím, že ji převezme a posune tak, že musí spadnout." Královna ale do popředí vyzvedávala sira Raleigha, čímž z něj učinila dobrý terč útoků nejenom Walsinghama, ale i jiných snaživců. Nikdo ale neměl tolik prostředků a možností zničit Raleigha jako právě Walsingham. Moc dobře znal Raleighovo nejzranitelnější místo - sen o založení kolonie na Roanoke. Pokud by se tento plán nepovedl, znamenalo by to Raleighův konec. A to bylo přece v plánu. Mezi tuto dvojici nenápadně zapadl i Fernandez. Tento pirát měl původně skončit na šibenici, ale Walsingham ho zachránil. Podepsal list o jeho propuštění a Fernandez se mu na oplátku upsal svojí věrností. Sabotovat kolonii na Roanoke a tím zničit sira Raleigha bylo pro Fernandeze to nejmenší. A tak osadníky vyložil a nechal je svému osudu. Fernandez sabotoval u amerických břehů, Walsingham v Anglii. Když se totiž White vrátil zpět do Anglie, aby zajistil osadníkům pomoc, Walsingham vydal přímý rozkaz, a žádná loď nesměla k ostrovu Roanoke vyplout. Je jasné, že vše svedl na Španěly. Když bylo pak za 3 roky Raleighovi povoleno vrátit se na ostrov, byl Walsingham už 3 měsíce mrtvý. Ale to byli už i osadníci. White už nikdy svoji rodinu nenašel. A ani své kolonisty. White se pak vrátil zpět do Anglie a v roce 1604 zemřel v Irsku.

Během několika let bylo vysláno na ostrov Roanoke pět záchranných misí. Všechny byly bohužel neúspěšné. Možná i z toho důvodu, že přesně nevěděly, kde mají hledat. A siru Raleighovi docházely peníze. O vzkazu, který vyryli osadníci do stromu, se nikdy nedozvěděl. O tom věděl pouze White, který si toto jméno zaznamenal do svého deníku. A tak možná i proto hledaly záchranné čety na ostrově, v zálivu, v moři. Nikoho nenapadlo podívat se na ostrov Croatoan, který ležel 75 kilometrů jižně od Roanoke. A proč také? Vždyť nikdo o vyrytém jménu nevěděl. Raleigh musel stůj co stůj založit do 7 let novou stálou kolonii, aby nepřišel o nárok na vlastnictví půdy. Nyní už nebyl oblíbencem, ale upadl v nemilost a toho se okamžitě chopili Walsinghamovi staří spojenci a zaměřili se na jeho majetek. Když Alžběta I. zemřela a na její místo nastoupil Jakub I., přesvědčili ho o Raleighově nespolehlivosti a Raleigh byl roku 1606 postaven před soud a uvězněn v Toweru. A právo na jeho půdu získali právě tito staří spojenci Walsinghama.

V roce 1608 řekl náčelník kmene Powhatanů novým osadníků v Jamestownu ve Virginii, že všichni, kdo zůstali na Roanoke, byli zabiti. Možná to byla pravda, možná také ne. Možná osadníci z Roanoke splynuli s nějakým místním indiánským kmenem. V roce 1701 totiž jeden Angličan jménem John Lawson popsal dost zajímavou skupinku ,,světlých" indiánů, které potkal na ostrově Croatoan. Zjistil, že tak trochu ovládají jeho řeč a také to, že podle jejich slov byly jejich předkové běloši. A tak možnost, že první osadníci ostrova přežili, je nasnadě. Dnes už se ale pravdu nedozvíme. Tato záhada s vyrytým slovem Croatoan zůstane nerozluštěna.

zdroj:
http://www.gamepark.cz/zahada_kolonie_roanoke_350795.htm