Proč zase toneme v oleji deziluze

19. října 2014 v 14:03 |  Články
Proč zase toneme v oleji deziluze MF DNES 2014 Jak se máš? Ále, stojí to za... Tak vypadá od nepaměti konverzace dvou Čechů nebo Češek. Škarohlídství je nám vrozeno, ale kromě pocitu, že bychom se měli mít lépe, jsme získali i dojem, že za vše mohou politici.Česká společnost se utápí v obrovském rybníku deziluze. Nebo je to dokonce bezbřehé moře? Když se český politický filozof Rio Preisner snažil pochopit vývoj české normalizační společnosti, povšiml si, že vše veřejné "plave v oleji lhostejnosti". "Snad by nás ani nemělo zarážet, že rok dva po roce 1968 je v Československu vše poznamenáno lhostejností, která se převaluje po domech a ulicích jako opilá děvka," napsal. Dnes úlohu někdejší lhostejnosti, jíž jsme se ovšem také zcela nezbavili, přebrala deziluze. I v ní vše plave jako v oleji, i ona se převaluje po domech a ulicích. Kdo není rozčarován, není Čech. Kořen společenské deziluze jsme si zvykli spatřovat v nevýkonné demokratické politice. V politice, která nás nevede tam, kam slibuje a kam očekáváme, že nás povede, v politice, která je k uzoufání neefektivní. V politice, která si nedovede poradit jak s velkými výzvami typu energetiky, dálniční sítě, vědeckého rozvoje, nezadlužování budoucnosti, tak ani s mnohdy zdánlivě banálními záležitostmi lesních školek či zveřejňování smluv na internetu. Výsledkem série různých politických zklamání je volební experimentování, jež málokdy skončí dobře. Aktuálně se zhlížíme v těch, kteří nejsou politici, protože nekecají, ale makají. Zdá se však, že příčiny oné deziluze, která je skutečností, zdaleka neleží pouze ve zklamání z neefektivní politiky. Kdyby fungovaly jiné společenské subsystémy, asi bychom nějak strávili, že se dálnice opravuje dlouho, a leccos je dražší, než by mohlo být. Problém je však v tom, že ony jiné nepolitické segmenty nefungují, rozhodně ne tak, jak by měly. Jde především o moc soudní, o celý systém justice. Tím, že bývá v seznamech jednotlivých mocí obvykle uváděna až na třetím, tedy posledním místě za mocí zákonodárnou a výkonnou, máme možná občas tendenci ji považovat až za poslední v řadě. Tak tomu ale není - doklady opaku můžeme nalézt již v počátcích historie utváření států. Ty totiž vznikaly právě s myšlenkou nutnosti garantovat spravedlnost. Staří Izraelité dřív, než si do svého čela postavili krále, prošli obdobím soudců. A posléze i úkolem králů bylo především pečovat o právo a spravedlnost. Když se biblickému Šalamounovi zjevil Hospodin s nabídkou, že má žádat cokoli a dostane to, mladičký král odpověděl: "Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?" Podíváme-li se do mytických počátků českých dějin, i tam první knížecí pár Libuši a Přemysla, zakladatele knížecí dynastie, předchází podle vyprávění bájných starců soudce Krok. Je vedlejší, zda to tak skutečně bylo, důležité je, že spravedlivé soudy byly v našem kulturním prostoru vnímány jako základ státu nejpozději na počátku 12. století, kdy svatovítský děkan Kosmas sepisoval svoji kroniku. Dnes nejsou k rozlišování dobra od zla a nalézání spravedlnosti povoláváni králové či knížata, ale soudci. Spravedlivý a respektovaný soudce stojí v základu spravedlivé společnosti. Děje se to skutečně? Dobře víme, že nalézání práva (vůbec ne spravedlnosti) je u nás nadmíru zdlouhavé. Že se často stává, že rozsudek, vynesený po řadě let, odpovídá sice formální liteře zákona, vzpírá se však jak smyslu zákona, tak především elementární spravedlnosti. Nemusí přitom jít pouze o sice rozšířený, ale spíše mylný pocit, že příznivý rozsudek zajišťují peníze, ale spíš o liknavost a malou odvahu skutečně nalézat spravedlnost. Kdo z nás nezná ze svého okolí alespoň jeden případ nespravedlivého výsledku soudu? Přidáme-li k tomu ne zcela řídké zprávy o nespravedlivých obviněních ze strany policie a státních zastupitelství, která poškodila či zcela zničila životy dotčených lidí, pocit zmaru a nespravedlnosti je dokonalý. Ale nejde jen o tyto složky. Čteme-li, že za lživou reklamou, která zásadním způsobem vstoupila do loňské prezidentské předvolební kampaně, je její zadavatel potrestán samosprávou této komory pokutou ve výši směšných dvaceti tisíc korun, což je pro řadu advokátů částka pod jejich rozlišovací schopnosti, co si máme myslet? Rozhodně tedy není fér vinit z tolik rozšířené deziluze pouze neschopné či všehoschopné politiky a politiku. Celý široce chápaný komplex justice nese přinejmenším stejnou, ne-li ještě větší zodpovědnost. Pocit, že vše je špatně, že nic nefunguje, navíc často živí i naše ryze osobní selhání, zklamání a deziluze. Svoboda, která nám před čtvrt stoletím spíše bez našeho přičinění spadla do klína, vede nutně k tomu, že se leccos nepodaří, že se v něčem či někom zklameme, že nás někdo podvede. Mnohé si také pokazíme sami - svobodný život navíc nabízí těchto příležitostí k úspěchu i neúspěchu, nadšení i zklamání víc než onen nesvobodný. Je asi přirozené, že úspěchy jsou naše vlastní, zatímco za selhání sami nikdy nemůžeme. Často je přičítáme společnosti, "systému", na nějž jsme posléze naštvaní. Tato naštvanost a deziluze, jež je konglomerátem oprávněných i neoprávněných zklamání z politiky, nespravedlnosti a osobních traumat a neúspěchů, pak má tendenci radikalizovat společenské nálady. Vše je špatně, a to od začátku, proto se musí začít z gruntu znova. Za uplynulé století jsme takto z gruntu znova začínali přinejmenším pětkrát, možná šestkrát. Každá změna režimu s sebou nesla totální negaci předešlého a obrovské naděje (samozřejmě nenaplněné, protože byly nenaplnitelné), jak už to tentokrát musí vyjít. Vždy znova a znova potřebujeme, hledáme a bohužel si myslíme, že nalézáme, spasitele, který nás vykoupí ze zklamání a z hříchů minulosti. Jako antiklerikální národ ho však nehledáme v duchovní sféře. Kdysi jsme se domnívali, že nám sekulární spása přijde z oblasti vzdělání - i proto městské a venkovské školy stavěné na přelomu 19. a 20. století působí často spíš jako chrámy. Již dlouho, více než století, upínáme své naděje také - a především - k politice. Duchovní úběžník své existence jsme odhodili a nejvyšším patrem je pro nás politika. Nemáme ji za běžnou správu společných záležitostí, přirozené kolbiště zájmů, nýbrž za něco víc - občanské náboženství! Proto na politiku a politiky klademe až nereálné mravní požadavky, že jsme v tomto ohledu posléze znova a znova zklamáváni, je pak vlastně přirozené. Proto s každou změnou režimu máme dojem mytického znovuzrození a nového začátku, představu, že tentokrát už onoho ráje dosáhneme. Proto tomu, jehož jsme si vybrali jako politického mesiáše a do něhož si projektujeme až nadpozemské schopnosti, jsme přinejmenším zpočátku ochotni leccos tolerovat a hodně odpustit a nevnímat jeho pochybení.Zklamání a rozčarování, které dříve či později přichází, však bývá potom o to větší, zavržení a distance o to hlubší. Neštěstím politiky je, že se v ní lžispasitel hledá a nachází velmi snadno. Většinou takový, který se nezakecá. Kdo nevěří, ať se podívá, jak začínaly všechny evropské diktatury uplynulého století. Olej lhostejnosti, v němž plave naše současnost, hrozí zadusit spolu s neřádem vše dobré, co uplynulé roky přinesly. A není toho málo. Stanislav Balík, politolog a historik, FSS MU
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.