Estébákům jsem zamával - F Forsyth

5. října 2014 v 21:19 |  Články
Estébákům jsem zamával
Frederick Forsyth (76 let)


Seznam smrti se zabývá nejen džihádismem, ale i moderními technologiemi. Vy jste přitom známý tím, že stále píšete na psacím stroji. Nebylo pro vás těžké do toho proniknout?

Když jsem tuhle knihu začal psát, netušil jsem o bezpilotních letounech a informačních technologiích vůbec nic. Navštívil jsem proto společnost, která má na starosti všechnu počítačovou činnost pro britské ministerstvo obrany. Ochotně mi poskytli 3 techniky ve věku kolem 22 let. Položil jsem jim své otázky a oni na mne spustili tím jejich kyberjazykem. Připadal jsem si jako nějaký dinosaurus. Museli mi proto všechno vysvětlovat velice opatrně. Později jsem jim poslal své stránky, asi 80% jsem měl správně, zbytek opravili.

Kvůli knize jste navštívil i Somálsko.

Ano, musel jsem se podívat do Mogadiša. A to rozhodně není pěkné místo, tak jsem s sebou vzal muže, který dříve pracoval pro britskou SIS.

Cestoval jste tam tedy inkognito?

Ne, to nebylo třeba, tam nečtou knihy. Vůbec netušili, kdo jsem. Ale bílá tvář tam funguje v podstatě jako nabídka. Ale ne tak, aby vás zabili, jako spíše unesli. Místní pracují za 2 dolary na den, občas dokonce na týden, a najednou se kolem nich procházejí dva miliony dolarů v obleku.

Co jste v Mogadišu přesně dělal?

To, co tam dělala postava z knihy. Obcházel jsem nejrůznější místa, našel jsem dokonce i roh ulic, kde se zřítil Black Hawk, podle kterého natočili film Černý jestřáb sestřelen. Většina Mogadiša jsou ruiny a hned za městem hrozí radikální islamisté z al-Šabáb. Bydleli jsme v hotelu Peace, což je krásné jméno pro hotel obklopený válkou. V noci bylo neustále slyšet tatatatata. Vzrušující zážitek. Bylo mi 74 let a manželka mi říkala, že jsem starý blázen. "Miláčku, když to nevyjde, budeš aspoň bohatou vdovou," uklidňoval jsem ji tehdy.

Strávil jste nějaký čas i v Československu. Jak na vás působila tehdejší Praha?

Byl jsem korespondentem Reuters v NDR a do mého teritoria spadalo i Československo a Maďarsko. V Praze byl jediný hotel, kde se dalo bydlet - Jalta na Václavském náměstí. Tam dávali všechny lidi ze západu. Hotelové pokoje byly napíchnuté. Kdykoliv jsem šel ven, měl jsem někoho za sebou, prostě StB. Často jsem jim mával: "Nazdar chlapci!" A oni vždycky dělali, že se dívají do výkladů. Možná na mne měli někde velkou složku - muž který, mává StB. Ale proti Berlínu působila Praha mnohem mírněji, Stasi byla pěkně nepříjemná.

Četl jsem, že jste v Praze prožil menší románek.

Ano, ale jen krátký, v podstatě jen jednu noc. Bylo mi 25, dal jsem se do řeči s krásnou dívkou, něco jsme vypili a pak tančili. Jmenovala se Jana. Neřeknu vám příjmení, teď to asi bude babička. Léto roku 1984 bylo velice horké, proto jsme asi okolo jedné šli na vzduch. Věděl jsem, že severně od Prahy jsou nějaká jezera, tak jsme tam jeli. U jezera jsme se svlékli a zaplavali si. Pak jsme si lehli na břeh a milovali se. Při cestě zpět mi došlo, že ve zpětném zrcátku nevidím žádná světla. Běžně se za mě vždy nějaké auto nalepilo, někdy i dvě tři. Řekl jsem to Janě a podivil se, co se asi stalo s StB? A ona na to: "Právě ses do ní zamiloval."

Odrazily se nějak zkušenosti z komunistické Evropy ve vašem psaní?

Ani ne. Já v té době vůbec netušil, že budu spisovatelem. Z NDR jsem pracovně zamířil do Paříže a pak do Londýna. Následně jsem psal pro BBC, jež mě poslala do africké Biafry. Tam jsem se s vedením zuřivě pohádal, kvůli způsobu, jak informovat o tamním konfliktu. Chtěli propagandu. Řekl jsem jim, že pokud nechtějí psát pravdu, odcházím. Další dva roky jsem tam zůstal sám a viděl všechny ty hrůzy. Když jsem se odtud vrátil, neměl jsem práci, byt, auto, úspory… Tak jsem si řekl, že napíšu knihu. Byl to bláznivý nápad. Vydělaly vůbec někdy někomu něco prvotiny? Vždyť často ani nebývají publikovány. Ale jak to tak bývá, když o tom nic nevíte, tyhle úžasné argumenty neberete v potaz. Takže v lednu nebo únoru 1970 jsem na to sedl. Bydlel jsem tehdy na gauči u kamarádů v bytě. Oni každý den odešli do práce a já se v kuchyni posadil ke stolu s psacím strojem a psal jsem. Velice mi pomohly moje novinářské zkušenosti. Z mých 16 knih se 3 odehrávají v Rusku, ale v Praze žádná.

Ve svých knihách odhalujete práci a metody tajných služeb. Nebál jste se, že by je mohl někdo zneužít?

Ne. Slyšel jsem třeba názory, že jsem sepsal návod k atentátu na francouzského prezidenta. Faktem zůstává, že jediným úspěšným atentátem provedeným odstřelovačskou puškou byl ten na Kennedyho. A to bylo 10 let před mojí knihou. Nikdo další významný takto nezemřel. Opravdu jsem nevytvořil nějaký manuál. Ve Dnu pro Šakala jsem tedy ještě popsal, jak obejít úřady při pořizování falešného pasu. A věřil jsem, že to díky tomu změní. Ale nikdo to neudělal. Mnohem později pak mi jeden odpadlík KGB popsal, že se na škole učili získávat falešný britský pas mojí metodou. Bývala by přitom stačila jen malá změna.

Jednou jste zmínil, že s takzvanými whistblowery, jako jsou Edmund Snowden či Julian Assange, by se mělo zacházet jako se zrádci. Ale neděláte vy něco podobného, když ve svých knihách informujete o postupech tajných služeb?

Ne, to ne. Snowden byl pod přísahou, kterou porušil. Přesně věděl, co dělá. Rozhodl se vyzradit tajemství své země. To je jako by vám kamarád svěřil přístupový kód ke svému domu a vy jste ho rovnou předal nějakému zloději.

Můžete porovnat čas, který jste na knize Seznam smrti strávil sběrem informací a samotným psaním?

Asi rok jsem strávil uvažováním, co by jak mohlo být. Pak jsem zahájil výzkum, to trvalo asi 6 měsíců, do nichž patří i čas strávený na cestách. Když jsem vše prozkoumal, měl jsem před sebou hromadu materiálu - papíry, filmy, mapy, vytrhané stránky z magazínů, mé vlastní poznámky a rozhovory. Dalších 6 měsíců jsem psal, a to mi jde velice rychle.

Vaše thrillery vždy zároveň rozvíjejí několik linií příběhu. Jak s knihou začínáte?

Po výzkumu si dělám už jen jedinou přípravu: vezmu si prázdný list papíru, na něj načrtnu vše, co se musí odehrát v první a druhé kapitole. Lidé občas čtou knihy a pak říkají: "Jsem na 40 stránce, už se tam toho tolik událo. A přitom je to pořád první kapitola. "To je hrozně moc. Musíte mít disciplínu. Mnoho moderních spisovatelů dělá chybu, že píše všechno moc dlouhé. Pokud máte touhu něco vyhodit, položte si otázku, zda je skutečně nutné, aby to v knize bylo. Pak si buď řeknete, že ne, nebo to zkrátíte na půl stránky. Je totiž rozdíl, zda se chudák čtenář čtením baví, či zda je jen dlouze poučován. Musí tam být jen tolik informací, aby ho to nutilo číst dál.

Máte při psaní nějaký pravidelný harmonogram?

Vstávám brzy, kolem páté. Jdu do mé psací místnosti, je v zahradě, oddělené od domu. Žádné telefonáty, zákaz vstupu, nikdo ani nesmí pomyslet na to, že by mě vyrušil! Tam se zavřu. Začínám v 6 a končím ve 12. Napíšu zhruba 10, 12 stránek, což je asi půlka kapitoly. Pak si dám oběd, vyvenčím psy, na hodinu si zdřímnu. Ve čtyři se vracím zpátky do místnosti, čtu si, co jsem napsal a opravuji chyby. Poslední povinností dne je udělat kopie, jsem totiž trošku paranoidní, že by mi třeba mohl shořet barák. Mám proto dvě kopie, jednu v pracovní místnosti a jednu u sebe v domě. Šance, že by shořelo všechno, je velice malá.

Máte už v hlavě téma pro novou knihu?

Vlastně ano. Asi před dvěma měsíci jsem totiž kapituloval. Můj vydavatel spolu s mým agentem naléhali, abych napsal něco o svém životě. Nejdřív jsem to odmítal, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Možná rozhodl i názor mé manželky: řekla mi, že jsem byl na tolika místech a byl svědkem tolika událostí, že by byla škoda to nesepsat. Ale tu knihu si nepředstavuji jako memoáry, popíšu 30, 40 drobných momentů. Když se zrovna nic nedělo, klidně přeskočím 5 let v čase. Budou to takové povídky.
zdroj: MF DNES 10 2014
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.