Srpen 2014

Balkánský sýr - domácí výroba

20. srpna 2014 v 14:00 Články
recept na domácí BALKÁNSKÝ SÝR

POTŘEBNÉ PŘÍSADY:
Tvrdý tvaroh, voda, sůl, uzavíratelná miska POSTUP PŘÍPRAVY Výhodou je za prvé cena - sýr vyjde na polovinu!! Za druhé je výrazně méně tučný a za třetí si sami určujete konzistenci. Tvaroh, který kupuji já v Lídlu, není tak tuhý, drobí se, hodí se spíše do salátu apod. Kdo má rád balkán opravdu tvrdý, musí vybrat také tvrdší tvaroh.
Postup je velmi jednoduchý: Tvaroh vložíte do uzavíratelné misky a zalijete osolenou vodou tak, aby byl úplně potopený. Nálev dělám v poměru 35 g soli na litr vody. Tento poměr odpovídá slanosti kupovaného sýru. My máme rádi sýr hodně slaný, kdo chce, aby byl jemnější, ubere sůl podle své chuti. Misku pevně uzavřete a nechte v lednici týden uležet. Zkusila jsem dát tři tvarohy najednou do jedné misky a byly málo slané, zřejmě by nálev musel být koncentrovanější. Takže už nakládám vždy jen jeden tvaroh do jedné misky. To je vše, za týden si pochutnáte na výborném sýru. Já už balkán nekupuji, vždy mám dva tři naložené v lednici po ruce.

Hraju na počítači, nejsem divný

20. srpna 2014 v 9:11 Články
Hraju na počítači, nejsem divný

http://valarguild.org/eonwe/Pictures/WoW/Anniv16/WoWScrnShot_100213_233046CourtyardGroup.jpg

Pohled na aktivní hráče PC her se mění. I díky osvětě už to ve velké většině nejsou podivíni uvěznění ve virtuální realitě. Průzkum ukázal, že jsou převážně společenští, sportují a často se chodí bavit.

Vyhublý, brýlatý, zakřiknutý kluk ve vytahaném tričku s potiskem komiksové postavčky. Samotář ponořený do vlastního světa. Tak si stále ještě hodně lidí představí typického hráče PC her. Jenže ono to tak vůbec není. Průzkum společnosti Intel ukazuje, že to je spíš zažitý předsudek než skutečnost.

81% hráčů chodí za zábavou minimálně 1x týdně
z toho 37% dokonce minimálně 3x týdně
55% začalo hrát před 8 rokem věku.
72% chce jít k volbám
36% má přítele/přítelkyni
85% alespoň rekreačně sportují

Veřejnost často hráče vnímá jako lidi, co se nehnou od PC. Průzkum ukázal, že hraní her je běžný koníček současné mladé generace. Společnost tomu začíná rozumět, hraní her se stává součástí běžné kultury. Samozřejmě se vždycky najdou lidé, kteří považují hraní her jenom za ztrátu času. Tyhle konzervativní názory budou čím dál méně časté.

Jednou z velmi oblíbených her je World of Warcraft. V ní si vytvoříte svou postavu a hrajete s ostatními proti sobě nebo v týmech. Vznikají tak i přátelství. "Máme svůj cech (guildu), v něm se bavíme o všem. Třeba o škole. Většina mých spoluhráčů je z ČVUT, já se tam po střední škole také chystám, tak se ptám, jak to tam chodí," uvádí 19tiletý hráč, který si říká Draxius. S kamarády se poprvé o víkendu i setkal. Jeden člen týmu , který už má ženu a dítě, je pozval k sobě na vesnici. "Seznámí se při hře, pak se scházejí osobně a leckdy se potom i vezmou, takových párů bude určitě hodně i v Česku," potvrzuje sociolog z Karlovy univerzity Jaroslav Švelch.

Za pozornost také stojí fakt, že hodně závislých hráčů je v rodinách, kde se dětem nevěnují. Pokud mají děti dobré zázemí a i jiné aktivity, mohou být hry prospěšné.

zdroj: MF DNES 08 1014

Cyklista, který objel Česko

20. srpna 2014 v 8:30
Cyklista, který objel Česko - Jan Kopal


Považuje ji za ještě těžší než loňský cyklistický výlet do dějiště Tour de France, spojený s pojížděním za jednotlivými etapami.

"Člověk si uvědomí, jak je většina našeho pohraničí kopcovitá. V Alpách jsem se taky nadřel, ale ve sjezdech si tam víc odpočinul. Tady je to doslova do kopce z kopce. Denně jsem najel tak dva tisíce metrů převýšení," říká cyklista.

Po dvou týdnech mu tachometr ukázal 1 800 našlapaných kilometrů. Proč se na cestu vydal?

"Objet republiku se dá různými způsoby, já jsem si vybral návštěvu nejkrajnějších nejsevernějších, nejjižnějších, nejzápadnějších a nejvýchodnějších hraničních patníků spojenou s výlety do sousedních států Německa, Rakouska, Slovenska i Polska. Je krásné starat se dva týdny jen o sebe, nikam se nehnat, rozhlížet se jen po kraji, fotit si zajímavá místa nebo mít čas přemýšlet nad uplynulým dnem a těšit se na další cestu," přemýšlí Jan Kopal nad smyslem své cesty.
Lijákům vždy včas ujel

Kromě těžkého terénu bylo nepřítelem číslo jedna počasí. Republiku skrápěly přívalové deště, milířský cyklista ale díky pomoci kamarádů z domova, kteří mu posílali pravidelné a přesné předpovědi, většinou nezmokl.

"Pokaždé jsem lijákům ujel, třeba i za cenu, že jsem vstával v pět ráno. Nebo jsem včas usedl v hospodě," líčí Jan Kopal.

V sedle denně strávil šest až osm hodin. I když pravidelně také pral všechny cyklistické věci, předešel bolestem místa, kde se tělo stýká se sedlem, rafinovanou fintou.

Do půlky své cesty, na poštu do Nové Bystřice na Jindřichohradecku, si předem poslal náhradní čisté prádlo.
Výlet vyšel na pět tisíc. Většinu peněz projedl

"Ze zkušeností už vím, že na tak dlouhé cestě je nejdůležitější mazat řetěz a zadek. To se mi letos, navzdory tomu, že počasí nebylo ideální, velmi vyplatilo," líčí cyklista.

Dvoutýdenní putování jej přišlo na 5 100 korun. Většinu peněz projedl. Denně do sebe dostal i šest tisíc kilokalorií. Přesto zhubl čtyři kilogramy, jak říká, většinou kancelářského tuku.

Noci přečkával také nanejvýš "romanticky". Nocoval převážně ve stanu, celkem desetkrát. Dvakrát spal také v chatce v kempu, dvakrát v turistickém přístřešku v lese, jednou si ustlal dokonce v autobusové zastávce.
"Nejhorším zážitkem pro mě byly české kempy, panuje tam anarchie, nedodržuje se tam skoro nic, od hygieny po noční klid. To jsem nikde ve světě nezažil.
Pokud to šlo, stanoval jsem mimo kempy. Byl tam klid a nebál jsem se, že mě tam přejedou opilí troubové, kteří zkoušejí po půlnoci dětská elektrická vozítka mezi stany, jako v kempu," říká cyklista.

Pokud to šlo, se svým kolem obtěžkaným dvacetikilovou zátěží, se vyhýbal také městským cyklostezkám.
"Lidé na nich venčí psy, děti se učí jezdit na kolech, vyhýbáte se bruslařům nebo pseudosilničním cyklistům, když tam sviští pětačtyřicítkou. Pro přepravu se nedají použít jen kvůli tomu, že jsou k sobě lidé netolerantní."

A co se mu na jeho cestě nejvíc líbilo? "Příroda v Beskydech, noční plavání na Lipně, náhodná setkání s osamělými poutníky v odlehlých místech a pohled na blížící se Ještěd při cestě domů," dodal Jan Kopal.

Zdroj: idnes.cz

--------

Můj komentář:
Určitě nemusíme všichni hromadně objíždět republiku na kole. Ale výzvu v tom stejně vidím: Jak moc poznáváme naši zem? Sporadicky, symbolicky? Pár profláklých míst a kvóta splněna? Nebo dokonce spíš upřednostňujeme zahraničí? A co bordel v kempech, nepřispíváme někdo tomu také? Skončí nám práce, nebo přijde víkend, dovolená a najednou se změníme v psi urvané ze řetězu? Honem se pořádně vožrat a udělat co největší bordel? Jak to s námi je? :)

O pivně-knedlíkovém myšlení - Pohlreich

19. srpna 2014 v 15:25 Články
O pivně-knedlíkovém myšlení


(Zdeněk Pohlreich)
Rozhovor

O pivně-knedlíkovém myšlení

(Zdeněk Pohlreich)
Rozhovor


Ke Zdeňku Pohlreichovi si jde člověk obvykle pro pohlavek. Výchovný. Vždycky je totiž prostor pro zlepšení. Optimistické téma, jak jsme se my, Češi, za posledních pár let gastronomicky vyšvihli, rozmetal. Řeč šla hlavně o tom, co ještě neumíme. Ačkoliv i Šéf uznal, že krůček kupředu už jsme udělali.

V médiích se v souvislosti s gastronomií hodně pranýřuje, což je dobře, ale málo se mluví o tom, co už se daří dělat dobře...

Moje řeč. Lidi si vůbec neuvědomu­jí, jaký prodělal český restaurační průmysl za posledních dvacet pět let vývoj. S ohledem na to, že se tu před tím padesát let na všechno kašlalo, je to pozoruhodné. Odráží to vývoj celé společnosti, od generace rodičů jsme přebrali trosky, takže nemůže­me najednou chtít palác. Nemůžeme chtít totéž, na čem Francouzi nebo Italové pracují několik generací. Jedná se o proces, na kterém se musí makat, žádná zkratka neexistu­je. Nezmění se to ze dne na den, ale mění se to.

Co už se změnilo? Je nějaká oblast, ve které doháníme západní Evropu?

Nesporně se u nás najde řada re­staurací odpovídajících velmi slušné­mu evropskému standardu. Paradox je, že v nich přijde jídlo na zlomek toho, co v cizině. Zatímco většina ostatního zboží a služeb je tu stejně drahá, ne-li dražší než jinde, dobré jídlo v dobrých restauracích je k mání za velmi slušné peníze.

Jaké podniky tu chybějí?

Když to řeknu úplně neskromně, tak podniky, jako je tenhle (sedíme v Pohlreichově Café Imperial - pozn. red.). Tohle není žádná luxusní restaurace, takhle by měl vypadat běžný standard, kam si zajdete na oběd. Pak je škoda, že si svoje vlastní restaurace neotvírají sami kuchaři, mám na mysli ty talentova­né, kteří vaří v luxusních podnicích. To je ve světě naprosto běžná věc - kuchař, který léta pracoval pro někoho, se udělá pro sebe, ale u nás si ti kluci zatím na vlastní hospodu nevydělají. Pár už jich je, ale moc ne.

Ptát se, kam jdete, když se chcete dobře najíst, je asi zbytečné.

Do své restaurace, to je přece jasný. Nebo tam, kde vaří kamarádi. Ale líbí se mi třeba, jak to dělají v SaSaZu. Naopak nejsem příznivcem retrostylu "babiččina kuchyně" a "tradiční staročeská". To teď frčí, ale mně to přijde divný.

Proč?

Nemám rád starý věci a blbej českej sentiment. Nemyslím si, že pokrok se dá definovat jako návrat k něčemu, co tu bylo. Pivně-knedlíkový myšlení je velká brzda.

Leckdo by namítl, že pivo a knedlíky k nám prostě patří.

Ale to přece neznamená, že když se nějak narodím a nějak mě vychovají, takže tak i umřu, že se nic nového nenaučím a nic nového nepochopím. Pro mě je představa dobrého oběda spojená se sklenkou vína a k ní dva lehké chody čerstvého jídla, rozhod­ně to není osm piv a guláš se šesti. Nikomu nezazlívám, že ho to baví, ale mě ne.

Často opakujete, že je česká kuchyně na vymření. Trváte na tom?

Jo, jsem přesvědčený, že za dvacet třicet let ultraklasická česká jídla už nebudou existovat, takový ty šutry do žaludku, po kterých si člověk musí dát dvacet. Tenhle vývoj je logický, odehrál se třeba v Německu. Obecně ve světě platí, že se zmenšují porce a zlepšuje kvalita surovin i provede­ní. Tady je pořád hlavním měřítkem množství. To ale nemůže dlouho vydržet, nevyhnutelně se to změní. Stejně jako to, že zvýšení kvality s sebou přinese i zvýšení ceny.

Zase se vracíte k tomu, že je u nás jídlo příliš levné. Většina lidí si to nejspíš nemyslí.

Lepší gastronomii si prostě musíte za­platit. Neříkám, že když je to dražší, tak to nutně musí být lepší, ale levné jídlo nemůže být dobré. V IKEA se prodají tisíce jídel za den. Ale co je to za ne­smysl, tam se má prodávat nábytek. Těhle absurdit je spousta. Chápu, že lidi šetří, že se jim nechce dávat spoustu peněz za jídlo, nikomu to nevyčítám, ale rozhodně to není tak, že by dobré jídlo mělo být výsadou pár vyvolených. I když nemám moc peněz, tak si můžu vybrat, jestli si koupím hromadu nesmyslů, nebo dvě tři dobré věci.

Takže jde jen o to, jaké máme priority.

Jasně. Žijeme v překotné době, vlastně se spíš pořád ještě učíme žít a snažíme se svůj život nějak uspořádat. Lidi byli hladoví po tom, na co dřív nemohli dosáhnout, chtěli auta, baráky, značkový hadry... Teď už začínají chápat, že se dají peníze utratit i jinak, že můžou investovat přímo do sebe, do toho, jak a co jedí.

Nemáte pocit, že stále přibývá lidí, pro které je jídlo vyhledávaná radost a nevá­hají za ním cestovat a investovat do něj?

Ti se množí před očima, zaplaťpámbu za ně. Z jídla se stalo téma, lidi ho řeší, je to pro ně náplň volného času. Dorůstá generace, která si sama sebe váží, nehuntuje si tělo odpadem. Pro tyhle lidi má způsob, jak jedí, přímý vztah ke kvalitě života. Koneckonců to, že se u nás spousta lidí pořád tváří nasraně, je podle mého způsobené tím, co jedí. Kdyby jedli lip, měli by ze života lep­ší pocit. Kdo dobře nejí, ten nemůže být šťastný. Podívejte se na Italy nebo Španěly. Žijí v podobným elentu jako my, ale aspoň se u toho dobře najedí. Světové metropole, kde se gastronomii dobře daří, jako jsou Londýn, Tokio, New York nebo Paříž, těží z toho, že je tam všechno tak strašně drahé, že dobré jídlo je tam pro lidi dostupná radost. Těžko si tam pořídíte dům, spokojíte se s malým bytem, takže vám zbude dost peněz na to, abyste se dobře najedli. A kde je poptávka, tam na sebe nabídka nenechá dlouho čekat.

A jsme zase u peněz. Stává se z nich refrén rozhovoru...

Neumím nikomu poradit, jak přijít k penězům, ale kdyby se lidi rozhodli utrácet za jídlo, gastronomická revoluce by u nás probíhala mno­hem rychleji a radostněji. K tomu by musela odpadnout vysoká daňová zátěž. Ale největší problém gastrono­mického průmyslu u nás je, že nemá vůbec žádnou regulaci. Restauraci si tu může otevřít prakticky kdokoli, množství podniků je až nesmyslné, v každé díře do baráku je hospoda. Toho si všimnou zejména cizinci a všimnou si i toho, že je tu spousta restaurací prázdných. Takové podniky by jinde nemohly existovat.

Proč to u nás jde?

Obvykle je za tím vidina rychlého zbohatnutí, leckdy naivita, pocit, že "já přece mám právo uspět".

Váš pořad Ano, šéfe! představuje přede­vším restaurace, jimž se nedaří, které potřebují pomoc. Kolik z nich opravdu stálo za záchranu?

Spočítal bych je na prstech jedné ruky. Natočili jsme kolem šedesáti epizod a řekl bych, že podniky, které měly potenciál přežít, byly tak tři. To zní samozřejmě strašně, ale v pořa­du o blbejch restauracích se happy end koná jen výjimečně. Mnohem častější je scénář: Když to funguje tady Pepovi, tak to zkusím taky. A "podnikatelský záměr" je v tom, že to budu prodávat o dvě kačky levněji a přetáhnu Pepovi zákazní­ky. Hospodským chybí ekonomické a podnikatelské vzdělání i myšlení. Český divoký kapitalismus vyrábí armádu nezaměstnaných, lidi se vrhají do podnikání jako kamikadze, nikdo neprověří, jestli mají alespoň nepatrnou šanci na úspěch, nebo jsou předem odsouzeni k záhubě.

Má tahle situace řešení?

Nejspíš byste si ode mě nenechala vrtat zuby, protože nemám potřeb­nou kvalifikaci, což je v pořádku. Ale hospodu si může otevřít každý, tam žádná kvalifikace není třeba. Někde je chyba. Přitom gastronomie je vlastně jednoduchý byznys, není to žádná kvantová fyzika. Stačí, když se o lidi dobře staráte, dáte jim dobře najíst a dobře napít. To je všechno. Pak ovšem existuje příliš velký podíl lidské­ho faktoru, kdy může všechno selhat. Víte, co je pozoruhodné? Restaurační byznys se hýbe kupředu výhradně vlastní silou a díky soukromým peně­zům podnikatelů. Nikde žádné granty, dotace, státní peníze... Všechno je to jen úsilí, krev, pot, slzy a prachy.

Za jak dlouho poznáte šikovného kuchaře?

Půlhodina bohatě stačí. Nadaného člověka odhadnu rychle, v životě jsem už viděl dost dobrých i špatných kuchařů. Taky je podstatné, jestli je ten někdo ochotný uznat, že umí prd a měl by se učit. Když vám nedá šanci, nic ho nenaučíte. Koně k vodě přivedete, ale napít se musí sám.

Je vaření otázkou talentu?

Stoprocentně. Talent je nesmírně důležitý, musí být ale podpořený ochotou pracovat na sobě, sociální inteligencí a schopností vydržet ve stresovém a klaustrofobním prostředí. V gastronomii je to jako v armádě. Jsou jasně dané rozkazy a o rozkazech se nediskutuje. To samozřejmě každému vyhovovat nemusí, ale prostě to tak je.

Když jste se učil kuchařem, profese prý vás nebavila. Kde jste získal motivaci?

Měl jsem kliku, že jsem narazil na lidi, kteří svou práci dělali dobře, dokázali mě nasměrovat a moti­vovat. Byl jsem dost tvárný na to, abych pochytil podstatné věci. Pak je důležité poznat, jak to chodí jinde, a vyrazit ven. To jsem nevymyslel, to je stará pravda, že šel Honza do svě­ta na zkušenou. Musíte vyhledávat lidi, kteří to umějí dělat lip než vy, a od těch se učit. Tahle profese je v podstatě černobílá, buď ji děláte dobře, nebo ne. A víte to hned. To je velké plus.

Zdroj: časopis Gurmet 08 2014

Lidé si stále myslí, že psychiatrům stačí papír a tužka

17. srpna 2014 v 20:24 Články
Lidé si stále myslí, že psychiatrům stačí papír a tužka
Rozhovor s psychiatrem Cyrilem Hoschlem

Politici hrozí, že na provoz ústavu duševního zdraví v Klecanech nebudou peníze. Přitom mezi 10 nemocemi, které tvoří ve vyspělých zemích největší břemeno, je hned 5 psychiatrických diagnóz.

Je dnes těžší zůstat duševně zdravý než dejme tomu, v 19. století?
To bych neřekl. Žije se nám objektivně nejlíp, ale lidé jsou rozmazlenější. Změnila se měřítka, jimiž poměřujeme kvalitu života. V 19. století umíral a polovina dětí dřív, než se dožila školního věku, a tyhle rány osudu brali rodiče s pokorou. Dnes si už něco podobného neumíme představit. Nechceme umírat na běžné infekce, nesnášíme bolest...

A snáze padáme do deprese?
Vypadá to tak, ale nárůst deprese je zřejmě způsoben kombinací více příčin. Když žena na vsi sedí, smutně hledí a má zaplevelenou zahrádku, okolí ji už nepovažuje za línou a manžel ji třeba vezme k doktorovi. Máme lepší osvětu, také diagnostiku, navíc se prodlužuje věk, takže se lidí deprese častěji dožijí. A pak je tu ještě dostupnost péče. V Mosambiku ještě před pár lety neměli jediného psychiatra, a tím pádem ani žádnou depresi, protože nebyl, kdo by to zjistil.

Proč se bez ústavu specializovaného na nemoci mozku neobejdeme?
Každá průměrně vyspělá země takovou instituci má. Je sice pěkné sledovat, která supernova zasvítila na obloze, ale nás by mělo spíš zajímat, jak dlouho bude žít bez pomoci někdo s Alzheimerem či jak zredukovat expanzi deprese, kterou dnes trpí v Česku skoro 700 000 tisíc lidí. Člověk přece musí ve výzkumu dostat přednost.

Ale člověk kdysi přežil i bez antidepresiv...
Taky bez mobilu a počítače. Mimochodem, právě se začíná řešit problém obrovského nárůstu spotřeby antidepresiv. Někdo nad tím lomí rukama, ale ukazuje se, že je to také vhodný pomocník proti úzkosti a nespavosti. Spánek je po nich fyziologičtější než při užívání hypnotik.

Takže dobrá zpráva pro pacienty, kterým tyto pilulky odpůrci chemie rozmlouvají?
Ano. Navíc se ukázalo, že nárůst spotřeby antidepresiv koreluje s poklesem sebevražednosti. Když vědci v Maďarsku zpracovávali rizikové faktory, proč si lidé berou život, jako jsou rozvodovost, nezaměstnanost, alkoholismus, tak všechny v posledních letech stouply. Přitom sebevražednost klesla ruku v ruce s nárůstem spotřeby antidepresiv. To prokázaly studie ze Skandinávie, Anglie i Maďarska.

Jak si vysvětlujete, že u sebevražd připadá na jednu ženu téměř šest mužů?
Na to odpovídá mimo jiné známá Gotlandská studie. Kolega Wolfgang Rutz zkoumal možnost ovlivnit prevencí výskyt deprese na poměrně uzavřené populaci ostrova Gotlandu. Proškolil tam obvodní doktory, jak rozpoznat u pacientů riziko. Výskyt deprese poklesl, ale víceméně jen u žen.

Čím to?
Ženy své potíže mnohem více komunikují, a spíš se tak dostanou do záchranné sítě. Zatímco chlap to častěji řeší alkoholem. Místo antidepresiva si dá panáka a jde se oběsit. Také se to vysvětluje rozdílnou hormonální výbavou, jelikož testosteron je spíš hormonem agrese, v tomto případě obrácené proti sobě.

Proč psychiatrie neustále bojuje s nedoceněním?
Stigma duševní nemoci přetrvává všude na světě, psychiatrii ostrakizuje skoro každý.

Jak o důležitosti přesvědčit veřejnost, kterou ještě pořád víc straší rakovina?
Na psychiatrické a mnohé neurologické nemoci nahlížíme jako na poruchy mozku. Když budu chtít argumentovat ekonomicky, tak poruchy mozku jsou extrémně drahé. Každý obyvatel Česka na ně vynakládá víc než 17 tisíc ročně a se stárnutím populace to ještě poroste. Nejdražší (výskyt násobený náklady) jsou cévní mozkové příhody, afektivní poruchy, psychózy, demence, úzkostné poruchy... Jenom deprese - když do toho zahrneme léky, pracovní neschopnost, invalidní důchody a hospitalizace, přijdou u nás ročně na 37 miliard korun!

Ještě se psychiatři dělí na práškaře a duchaře, kteří upřednostňují psychoterapii?
Dnes už se obory a přístupy v neuropsychiatrii začínají opět sbližovat, protože jedno bez druhého není možné. Problém však spočívá v objednávce. Tu určují pojišťovny. Když budou hradit psychoterapii víc než léky, bude víc psychoterapie.

Pokud vám Klecany budou otevřeny, co zajímavého tam budete zkoumat?
Otvírá se nám tam šance soustředit naši výzkumnou elitu v oboru na jedno místo. Kdyby nedej bůh ta možnost padla, odejdou ti nejlepší lidé do ciziny - pokolikáté už? - což ostatně již začíná, k obrovské škodě pro Česko. Síla těch mladých je například v tom, jak dovedou propojit psychiatrii s informačními technologiemi, tam se otevírají nové obzory.

úryvky, zdroj MF DNES 08-2014

Pohnuté osudy IV

13. srpna 2014 v 14:45
Pohnuté osudy IV.

Super věc, žádný pláč nad úpadkem, korupcí, žádné mediální obviňování kde koho, ale čtení o hrdosti na náš národ. Nejen dávní hrdinové, ale i v naší dob je být na koho hrdý. Kupjte, šiřte. Minulé 3 díly jsou také k objednání a stojí za počtení. https://predplatne.lidovky.cz/content/pohnute-osudy-IV

Můj život v Lotyšsku

13. srpna 2014 v 14:43 Články
Nezdvořilost a nulová ohleduplnost. Takoví jsou Lotyši, říká Čech

Zdeněk Kresl se do hlavního lotyšského města přestěhoval na šest měsíců v rámci studijního programu Erasmus. Lotyšsko zvolil především kvůli studiu ruštiny a slabosti pro pobaltské republiky. "Jedna z prvních věcí na chování Lotyšů/Rusů, které jsem si všiml, byla také jejich nezdvořilost, na kterou jsem si do konce svého pobytu nezvykl. Hned od počátku jsem byl šokován tím, že když jsem někomu podržel dveře, dotyčný mi ve většině případů nejen že nepoděkoval, ale ani nekývl hlavou či se na mě ani nepodíval," říká. Server Lidovky.cz přináší další díl seriálu Češi v cizině.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na první dny po přestěhování? Co vám nejvíce ulpělo v paměti?
První dny v Rize byly poměrně depresivní, přijel jsem na místo v lednu dva dny před mými narozeninami. V té době bylo v Rize zrovna nad nulou, slunce se objevilo jen na pár hodin denně a každou chvíli pršelo. Všude na ulicích bylo bláto a louže, které neměly kam odtékat, poněvadž kanály na dešťovou vodu nejsou samozřejmostí ve všech částech města, takže jsem se na ulicích musel naučit být neustále v pozoru a odskakovat před sprškou od projíždějících aut. Ohleduplnost je lotyšským/ruským řidičům v tomto směru zcela cizí. Jedna z prvních věcí na chování Lotyšů/Rusů, které jsem si všiml, byla také jejich nezdvořilost, na kterou jsem si do konce svého pobytu nezvykl. Hned od počátku jsem byl šokován tím, že když jsem někomu podržel dveře, dotyčný mi ve většině případů nejen že nepoděkoval, ale ani nekývl hlavou či se na mě ani nepodíval. To samé se opakovalo například ve veřejné dopravě, ústa se nepoužívají - jen lokty a ramena, když někdo chtěl například označit lístek a přes přecpanou tramvaj se nedostal k dotyčnému zařízení, jen na vás mávnul, znovu musím doplnit frází "ve většině případů". Teď když se na to koukám, tak to vypadá hrozně negativně, myslím si, že každá země má svá pozitiva i negativa a když to vezmu kolem a kolem jsem moc rád, že jsem si vybral zrovna Lotyšsko a rozhodně bych neměnil.

Lidovky.cz: S čím jste v cizině narazili? Je nějaký český zvyk, který byl pro okolí krajně nezvyklý?
V Lotyšsku jsem se vyskytoval většinou ve skupině mezinárodních studentů. Poznal jsem se ovšem i s několika místními Lotyši a Rusy. Můžu říct, že někteří z nich byli poměrně překvapení, kolik vypiju piv a jak rychle je vypiju (zejména to první) a to se rozhodně za žádného velkého "pijáka" piva nepovažuju. Další situací, u které by se mohlo říct, že jsem narazil, bylo to, když jsem se nějak negativně vyjádřil o Lotyšsku. Lotyši jsou hrozně hrdí a na každou negativní věc si našli rychle vysvětlení. Co se týká etnických Lotyšů, tak ti by si mohli s většinovou českou společností notovat v názorech na Rusy a Rusko, to je jedna z dalších věcí, která mě udivila a to každodenní soužití a vztah lotyšské a ruskojazyčné části populace. Když jsem se ovšem zeptal etnických Lotyšů na jejich názor na Rusy, povětšinou řekli, že proti Rusům jako takovým nic nemají, že mezi nimi mají i přátele, ale že nemají rádi Rusy, kteří v zemi žijí celý život, nemluví lotyšsky a nechtějí si zvyknout na nové poměry v rámci nezávislého Lotyšska. Ještě bych měl asi poznamenat, že v Rize tvoří zhruba polovinu obyvatelstva Lotyši a zbytek Rusové, když neberu v potaz další menšiny jako Bělorusy, Ukrajince, Židy, Poláky apod., kteří se na populaci Rigy podílejí v řádu jednotek procent. Další věcí, která byla pro všechny nezvyklá, byla tolerance české společnosti vůči marihuaně, když jsem se zmínil o tom, že konkrétně v Praze existují podniky, kde zákazníci kouří marihuanu i uvnitř, tak mi málokdo věřil. Nic dalšího si momentálně nevybavuji, možná melodie a zvukový vjem z poslechu českého jazyka, jazykolamy "tři sta třicet tři stříbrných stříkaček", slova bez samohlásek a tak dále.

Lidovky.cz: Chcete se do Česka ještě někdy vrátit?
Velmi rád cestuji a Evropu mám skoro projetou, v zahraničí na tak dlouhou dobu jsem byl ale poprvé. V říjnu odjíždím na čtyři měsíce do Slovinska a po ukončení školy bych rád vyjel pracovat na nějakou dobu do zahraničí. Po půlroce v Rize jsem si ale uvědomil, že i když má naše země nějaké neduhy, tak je to moc fajn místo k životu, kam se budu vždy moc rád vracet a upřímně řečeno si nedovedu představit, že bych se natrvalo usadil někde jinde než právě zde v Česku/Praze.

Lidovky.cz: Existuje nějaké české jídlo, které vám v cizině chybí? Uvařil jste přátelům v zahraničí nějaké české jídlo? Jak jim chutnalo?
Nejsem zrovna velkým fanouškem české kuchyně, ale mohu říct, že po pár měsících se mi velmi stýskalo po knedlu-vepřu, svíčkové, bramboračce a dalších českých jídlech. Doma vařím poměrně rád, ale v Lotyšsku jsem vaření nesnášel, hlavně z důvodu špinavých kuchyní na kolejích a nedostatku vhodného kuchyňského náčiní. Nicméně i já jsem byl donucen alespoň něco z české kuchyně připravit. Dělal jsem s ostatními českými studenty bramboráky a chlebíčky s bramborovým salátem a oblohou, z reakcí mohu říct, že jídlo ostatním chutnalo, ale upřímně si myslím, že na ostatní kuchařské týmy z jiných států, jsme neměli. Jednou jsme uspořádali i malou ochutnávku českých piv, které jsou v Lotyšsku běžně dostupné, a všem chutnalo, což se mi potvrdilo i v rižských barech, točené české pivo ocenili oproti tomu lotyšskému prakticky všichni.

Lidovky.cz: Jaké jsou první asociace, které jste zaslechl, když jste řekl, že jste z Česka?
Můžu říct, že jsem se nesetkal s osobou, která by nevěděla, kde Česká republika leží či podobně, přece jenom jsme v Evropě a já jsem se dostal do kontaktu povětšinou jen s mladými lidmi či univerzitními profesory. Při zmínce o Česku si největší část osob vybaví pivo a Prahu. Překvapilo mě, kolik lidí bylo v Praze či jen slyšelo od osob, které zde byly, o jejích krásách, což mě vždy ohromně potěšilo. Mnoho mezinárodních studentů toho vědělo o naší zemi mnohem více a to z oblastí sportu, kultury i politiky, ale pivo a Praha jsou dvě věci, které vám řekne naprosto každý. Dokonce se mi stalo i to, že jsem se seznámil s Francouzem, milovníkem české nové vlny a filmů z devadesátých let, který toho o českém filmu věděl více než já.

Lidovky.cz: Sledoval jste tamní politiku? Liší se politická kultura od té naší?
Politiku jsem se snažil sledovat, i když v situaci, kdy neumíte lotyšsky či rusky, je to poměrně složité. Spíš jsem se zajímal o lotyšskou historii, která vám o současné lotyšské společnosti, kultuře i politice mnohé napoví. Hodně jsem se dozvěděl rovněž od své vedoucí na stáži v místní pobočce CzechTrade. Lotyšská politická reprezentace je poměrně rozdrobená a nestálá. Typickým znakem je časté střídání vlád, díky tomu nemají jednotlivé vlády čas, dotáhnout nutné zákony a reformy do konce. Unikátem je v Lotyšsku zejména to, že téměř čtvrtina populace nemá občanství, tím pádem nemůže volit a být volena. Těmito osobami jsou především ruští imigranti z dob Sovětského svazu, kteří po znovuzískání nezávislosti nesložili, či odmítají složit jazykové zkoušky, zkoušky z reálií a slíbit věrnost Lotyšské republice. Z této skutečnosti plyne zvláštní napětí ve společnosti, které pocítí asi každý. Překvapila mě také neexistence povinného zdravotního pojištění, rozsáhlá šedá ekonomika a opatrná a vyhýbavá zahraniční politika vůči Rusku. Typickým znakem pro Lotyšsko je také hluboký pokles ekonomiky během poslední hospodářské krize, kdy po letech poměrně velkého hospodářského růstu, přišel hluboký dvouciferný pokles. Lotyšsko přijalo velmi tvrdá úsporná opatření, byly schváleny škrty v platech státních zaměstnanců, důchodů a dalších výdajů. Myslím si, že takováto opatření by byla u nás jen těžko průchozí. Na druhou stranu právě díky tomu tento rok již lotyšská ekonomika roste a to nejrychleji v celé EU. Velkým překvapením pro mě bylo i to, že vůči těmto úsporným opatřením se nekonaly žádné masové protesty. Bylo mi vysvětleno, že po staletích okupací, zabíjení, nucených emigrací a podobně berou Lotyši tyto opatření jen jako jakousi "dočasnou nepohodlnost".

Zdroj: lidovky.cz

Hrozí světový konflikt - Jiří Pehe

12. srpna 2014 v 9:08 Články
Hrozí světový konflikt?
Jiří Pehe

Zajímavé je, že některá média uvedla výsledky výše zmíněného průzkumu titulky, že se téměř polovina Čechů bojí světového konfliktu, tedy jakési třetí světové války. Co na tom, že je velký rozdíl mezi ozbrojeným konfliktem, který by se nějak dotkl Česka, a světovou válkou.
Jakýsi strach ze světového konfliktu ale existuje, a nejen u nás. Je ho možné vnímat i v podobě nejrůznějších katastrofických předpovědí, které se dnes množí jako houby po dešti. Celá řada se jich vyrojila zejména v souvislosti se stým výročím začátku 1. světové války.
Podle řady komentátorů nebyla válka před sto lety nevyhnutelná, ale selhaly politické elity napříč Evropou. Slabost politických elit je velkým problémem i dnes.
Podle jiných výkladů byla válka naopak téměř nevyhnutelná, protože předchozí éra první globalizace kapitalismu vytvořila podmínky pro nemilosrdný souboj o nové trhy, suroviny a teritoria. Jinými slovy: politika, která až do roku 1914 fungovala v řadě evropských zemí po několik desetiletí téměř idylicky, nebyla schopná řešit problémy, které expandující kapitalismus vytvářel.
Při zběžném pohledu bychom mohli argumentovat, že i v tomto směru je dnes situace podobná té před sto lety, a že obavy z nějakého světového konfliktu jsou oprávněné. Existuje ale také několik základních rozdílů.
Tak především mezinárodní společenství je dnes mnohem provázanější. Existují globálně fungující organizace, jako je Organizace spojených národů, tisíce mezinárodních organizací působících v jednotlivých oborech lidské činnosti, i zárodky nadnárodní občanské společnosti. Existují také regionální integrační celky, jako je Evropská unie, v nichž jsou členské země natolik provázány, že ozbrojený konflikt je těžko představitelný přinejmenším mezi nimi.
Druhým významným rozdílem je míra ekonomické provázanosti. První vlna ekonomické globalizace na konci 19. století sice vytvořila jistou vzájemnou závislost, ale zdaleka ne v míře, v níž existuje dnes. Globální trhy jsou dnes natolik propojené, že jakýkoliv větší otřes v jejich jedné části má zásadní dopady jinde. Vidíme to dobře v současné "válce sankcí" mezi Ruskem a Západem.
Třetím velkým rozdílem je informační propojenost. Zatímco na začátku 20. století politické režimy mohly kontrolovat toky informací a působit s pomocí masivní propagandy, dnes je to mnohem těžší. I v nesvobodných zemích mají lidé přístup k alternativním zdrojům informací.
Čtvrtým rozdílem je existence vojenských technologií, které mají potenciál zničit celý svět. Mocnosti, které zbraně hromadného ničení mají, se dnes navzájem drží v šachu. Dovolí si angažmá v regionálních konfliktech s pomocí konvenčních zbraní, ale dávají si pozor, aby se nedostaly do vzájemného ozbrojeného konfliktu, který by mohl přerůst v globální apokalypsu.
Pátým rozdílem je, že většina ekonomicky vyspělých zemí jsou demokracie, a ty, jak se zatím potvrzuje, spolu-až na výjimky-neválčí. Navíc demokratické režimy hledají řešení konfliktů s těmi nedemokratickými obvykle nejprve s pomocí nějaké formy dialogu.
Všechny výše zmíněné faktory vytvořily jistý civilizační posun. Až do 2. světové války bylo běžné, ba "logické", že válčící strany používaly všechny jim dostupné válečné technologie. Ochota posílat vlastní vojáky umírat po tisících, ač by země, jako jsou třeba USA, mohly nepřátelskou zemi či její nervová centra bez ztráty jediného vlastního života jednoduše vymazat z mapy s pomocí zbraní hromadného ničení, je zcela nový jev.
A je možné argumentovat, že za ním není jen obava, že by použití zbraní hromadného ničení mohlo vyprovokovat k použití stejných zbraní i jiné mocnosti s tím, že by taková situace mohla eskalovat do zničující globální války. Od roku 1945, kdy USA jaderné zbraně použily, aby srazily na kolena Japonsko, je použití takových zbraní k rychlému řešení jakéhokoliv konfliktu tabu.
Stojí za tím i dnes často relativizovaná idea lidských práv a mezinárodní právo. Válčící strany se dnes musejí omlouvat za jakýkoliv zásah civilního obyvatelstva. Je nemyslitelné, že by i nejmocnější země světa mohla dnes chtít řešit nějaký konflikt tím, že by použila nejničivější zbraně, které má k dispozici.
Ještě na konci 2. světové války to ale nemyslitelné nebylo. Válčící mocnosti se snažily vyvinout zbraně hromadného ničení, a kdyby je získaly, použily by je. I v tom je tedy zásadní rozdíl mezi první polovinou 20. století a dneškem. Vznikl jakýsi nový druh odpovědnosti, v podobě dobrovolného vojenského sebeomezení.
Nelze samozřejmě vyloučit, že se situace zase jednou může vymknout z rukou, jako se to stalo v roce 1914. Ale faktorů, které tomu brání, je dnes mnohem více než v roce 1914 nebo v roce 1939.

zdroj: novinky.cz

Papež vyhlásil desatero antikonzumní revoluce

8. srpna 2014 v 16:08 Články
Papež vyhlásil desatero antikonzumní revoluce.

Na konci července dal papež František rozhovor venezuelskému listu Viva. Nabídl v něm návod na blaženější život. Jeho "desatero" spokojenosti vyvolalo nemalý ohlas.

Papež František, Jorge Mario Bergoglio, je provokatér. Je znám svou skromností, jež už sama o sobě u hlavy katolické církve překvapuje, dráždí, nesedí. Nedávno poskytl interview venezuelskému listu Viva (vyšlo 27. července). Popsal v něm, jak dosáhnout toho, aby lidé žili spokojeněji. Jeho "desatero" nekonkuruje tomu biblickému. Je to prostý návod, jak žít, aby měl život smysl.

Papež se svým postojem naráží i v katolické církvi. Její špičky se mnohdy s papežovou skromností nejen neztotožňují, ale žijí opačně. Televizní stanice CNN na začátku srpna, možná i jako reakci na papežovo desatero, zveřejnila, jak vypadají rozmařilá obydlí nejbohatších amerických katolických arcibiskupů. Deset sídel, jejichž hodnota překračuje milion dolarů.

Františkův návod je naproti tomu tak obyčejný, že připomíná zahradníka Chance z filmu Byl jsem při tom (Being There). Nic, zdá se, nebrání tomu, aby se člověk cítil svobodněji. Potíž je v tom, že žijeme v době diktátorsky konzumní. Klade na nás úplně jiné požadavky. Stáváme se jejími vazaly. Papežův návod pak působí jako revoluce proti konzumu. Jako návod, jak z toho ven.

Jeho pravidla zní jen málo katolicky.

První: Žij a nech žít. Jak nemisijní, neexpanzivní princip! Papež říká, že by se každý měl řídit touto zásadou, která mu připomíná italské úsloví Pohybuj se vpřed a to samé dovol i druhým.

K tomu můžeme skokem připojit deváté pravidlo: Respektujme víru druhých. František říká, že "Přivádění druhých na svou víru je ten nejškodlivější a paralyzující aspekt všech náboženství". Tvrdí, že církev nemá lidi přemlouvat, aby byli křesťany, má je přitahovat.

Respekt k jiné víře, jiným postojům, ovšem vyžaduje jeden zásadní předpoklad, který Bergoglio zřejmě splňuje - vnitřní jistotu. Pokud člověk nevěří tomu, co sám hlásá, o to víc musí druhé nutit, aby s ním souhlasili. Zase je to u papeže postoj jakoby anti-misijní.

Druhé pravidlo: Dávej druhým sebe. - Moderní společnost stojí na stálé soutěži - musím být lepší, bohatší, úspěšnější než druzí. Neustále buduji sebe, svou kariéru, své jistoty. Ti druzí to musí vidět, musí to být hmatatelné. Na to, abych dával druhým "sebe", nezbývá čas. A co to vlastně je, dávat sebe? Nejspíš svůj čas, své pohodlí, kus toho nejlepšího, co v sobě najdu.

Třetí princip: Životem jdi klidně. - Revoluce naruby. Klidný život je dnes vnímán skoro jako cosi potupného. Obdivován je život divoký, pestrý. Normální je dvakrát, třikrát se rozvést, měnit partnery. Psychologové, "životologové" doporučují často střídat zaměstnání. Oblíbené heslo: Změna je život. A najednou tu katolická celebrita navádí, ať člověk v životě postupuje klidně. Zase provokace, zas stojí na hlavě. Co je to za papeže?

Klidný život přirovnává ke kaluži. Dává ji do protikladu k rychle tekoucí řece. Louže v sobě obsahuje pohyb doprovázený laskavostí, pokorou a klidem. - Laskavost, pokora a klid - dnes téměř tři antiideály. Představte si, jak se muži baví, čeho by chtěli dosáhnout, po čem touží, a jeden z nich řekne: "Toužím být laskavý, pokorný a klidný." Když si pak na chvíli odskočí, ti ostatní se mu budou zaručeně pošklebovat: "To je ale blbec."

Čtvrtý papežův bod: Zdravě trávit volný čas. - František tím zjevně nemyslí potit se ve fitku. Nebo letět na Maledivy. Upozorňuje, že lidé už necítí radost z umění, ze čtení, z vlastních dětí. "S konzumem přichází úzkost a stres. Znemožňuje lidem zdravě trávit volný čas." Papež nabízí, aby si rodiče místo práce až do večera raději udělali čas na děti, aby si s nimi hráli. A ještě: "Rodiny by rovněž během společného stolování měly vypnout televizi. Televize sice je důležitý zdroj informací, při jídle lidem ale znemožňuje, aby spolu komunikovali."

Tady svatý otec píchl do vosího hnízda. Klíčový nástroj konzumu je televize. Naučili jsme se ji pojídat neustále. Vypínat televizi? Tohle se nebude líbit. Tohle jde proti naší moderní přirozenosti. Čtvrtý princip by se dal přímo sebevražedně rozšířit: Aspoň u jídla nebudeš mít v ruce chytrý telefon. (To by bylo ještě horší, rouhavější, než chtít vypnout telku. Skrz mobil dnes "žijeme" skutečně nejvíc. Mnozí z nás.)

Pátý bod: Neděle má být svátkem. - V neděli by lidé neměli chodit do práce. Je tu pro rodinu. - Třeba my, Češi, v neděli k smrti rádi nakupujeme. Vyjet si auťákem do nákupního centra, to považujeme za výdobytek. Za symbol polistopadové svobody. Výsledek? Neděli v nákupním středisku dokonale zabijeme. A papežův apel na rodinu? Mnohdy je vnímána jako přítěž, ne jako prostor, kde mám základní smysl, kde se mám vydávat. Taky proto rodiny tak často krachují, rozpadají se.

Šesté přikázání: Hledejme nové cesty, jak pro mladé lidi vytvořit důstojná pracovní místa. - Jinak podle papeže hledají jiné cesty, uvíznou třeba v drogách. A co že je ta důstojnost? "... když domů přineseme jídlo za peníze, které jsme si vydělali."

Za sedmé papež vyzývá: Respekt a starost o přírodu. Táže se: "Nepáchá lidstvo sebevraždu tím, jak bezohledně a tyransky zachází s přírodou?" - Zase je to pohled od sebe ven, ze sebe do světa. Nesoustředit se jen na to momentálně moje, ale na okolí. Což je zásada nekonzumnosti.

Osmé pravidlo: Stop negativitě. - Nebuďme negativní. "Když mluvíme špatně o druhých, ukazuje to na naše nízké sebevědomí. Zdravé je umět se rychle přenést přes negativní věci." Pokud je člověk soustředěný na sebe, často propadá zmaru, nespokojenosti. Není blažený. Papežova předchozí pravidla vedou k cestě ven ze sebe. K blaženosti.

Deváté přikázání bylo již zmíněno na začátku, desáté, poslední, zní: Pracuj pro mír. "Žijeme v čase mnoha válek. Po míru musíme hlasitě křičet." - Válka se díky Ukrajině přiblížila i k nám. Přesto si cenu míru moc neuvědomujeme. Volat nahlas papež míní tak, že to máme dělat aktivně.

Ještě jednou zopakujme - nic z Františkova desatera není nijak extra těžké, nijak pekelně náročné. Je přece snazší méně pracovat a víc si hrát s dětmi. Méně vydělávat a neděli trávit s rodinou. Na chvíli vypnout bednu. Je snazší nikam se nehnat, věčně o všecko jak blázen nesoutěžit, být v klidu. Ale zároveň to už skoro neumíme. Dělat to je dnes revoluce.

http://nazory.aktualne.cz/komentare/papez-vyhlasil-desatero-antikonzumni-revoluce-provokuje/r~2b85ad301d5511e4807c002590604f2e/?utm_source=centrumHP&utm_medium=dynamicleadbox&utm_campaign=B&utm_term=position-20

Inkové

6. srpna 2014 v 19:59 Články

Inkové vlastně žádnými Inky nebyli. Jak ve své knize Obrazový opravník obecně oblébených omylů vysvětluje Ludvík Souček. "Inka" byl pouhý titul pro indiánského panovníka (na stylizované kresbě) a jeho rodinu. Obyvateli incké říše byli Kečuové. Říše byla ve druhé plovině 16 století rozvrácena španělskými dobyvateli.

zdroj MFDNES