časopis ABC, vznik, vývoj, Foglar, komixy - část 2

18. července 2014 v 10:41 |  Články
pokračování rozhovoru:

Ve straně jste byl, že?

Byl.

Tak to musím položit otázku, u které by mi jinak mnozí vyčítali, že jsem ji nepoložil. Vy jste v těch 50. letech komunismu věřil?

Podívejte se, já vstoupil do strany v roce 1947. Můj o dvanáct let starší bratr tam byl od třicátých let. Ty ideály mi vykládal tak, že já jsem do KSČ v osmnácti vstoupil klidně jako mnoho jiných.

V Toman novinářský průkaz

Po roce 48 jste ale určitě zjistil, že vás to členství ve straně nějakým způsobem zvýhodňuje...

No, já vlastně žádné výhody neměl. První výhoda přišla až když jsem šel do ABC. Předtím jsem dělal ve Škodovce v Plzni, pak jsem šel na vojnu, pak do těch novin, protože jsem byl dopisovatelem Mladé fronty jako plzeňský svazák.

Vzali by do těch novin nestraníky?

Tam byli. V naší partě dopisovatelů v Plzni byli normální kluci, študáci, dělníci. Víte ony o té době trošku přežívají fámy, protože víc se píše o tom horším. A o tom běžném, všedním životě se moc nepíše. Třeba pro nás, můžu-li říct v redakci, byl nejhorším šokem opravdu až osmašedesátý rok.

Jakým šokem?

Zhroutily se všechny představy, které do nás hustili, o našich bratřích, osvoboditelích... My jsme v tom Rusku měli výborné kolegy dokonce ve třech časopisech, jmenovaly se Junyj technik, Junyj naturalist a Modelist-konstruktor. V NDR jsme měli ještě lepší kamarády v časopisu Frösi, taky v Polsku, v Rumunsku, Bulharsku...

I kdyby byl tím opravdovým šokem až rok 1968, tak ABC od začátku vycházelo v jistém režimu. Museli jste plnit politickou objednávku?

Jako dětský časopis jsme si mohli dovolit být téměř nepolitičtí. Nějaké úlitby samozřejmě byly, ale bylo jich málo. A vydavatelství Mladá fronta byl svět sám pro sebe. Dneska by se řeklo snad až trochu rebelantský. V deníku vždycky došlo k průšvihu, z nábřeží zahřmělo...

Míní se Ústřední výbor KSČ, lidi už dneska nemusejí vědět, co bylo nábřeží...

Jasně, pardon. A chvilku bylo v deníku nebo v Mladém světě ticho, to byly hlavní hromosvody. A za pár týdnů už se zase jelo. Vychovávali jsme budoucí novináře, a opravdu se vychovali. Bez lidí z Mladé fronty by po listopadu neexistoval snad ani Blesk, kam jste se podívali, všude byli mladofronťáci. A dneska tam jsou jejich děti.

Jak fungovalo hodnocení časopisu? Vzhledem k přídělu papíru a ke všemu, redakce se přeci musela hodnotit i ve stranické vertikále. Jak to hodnocení probíhalo? Jaká byla jeho kritéria?

Pro nás bylo důležitější hodnocení čtenářů a jejich rodičů, ale jinak to v zásadě fungovalo jednoduše. Dělaly se tzv. ideově tematické plány, na rok, tehdy jsme ještě vycházeli podle kalendářního a ne podle školního roku. Do těch plánů se psala různá výročí a jiné úkoly. Výročí, to byl mor, ale všechno jsme to samozřejmě museli pokrýt. No a za rok se to vždycky aspoň částečně splnilo...

To se nemuselo plnit pořádně, ideově tematický plán?

No tak, muselo se to okecat a dokázat, že to je splněné na 120 procent.

Příklad?

Třeba se k nějakému obyčejnému článku, který stejně vyjít musel, dal emblém, symbol, a hned jste měli čárku. Prvním hodnotitelem byla Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), která to pouštěla do tisku, ale pak se k tomu samozřejmě vyjadřovali ještě pionýři a Svaz mládeže. Na ÚV se k tomu moc nedostali, měli víc práce s deníky a hlavními časopisy...

Došlo někdy k nějakému problému?

Možná jsme měli štěstí, nebo to bylo tím, že jsme byli čtivý dětský časopis, každopádně těch problémů bylo minimum. Cenzor z HSTD seděl v tiskárně na Smíchově, občas nám v redakci zazvonil telefon a on zavolal: "Helejte, v tomhle článku máte takovouhle větu, já to pustit nemůžu, já bych vám to opravil takhle, můžu?" Tak jsem řek můžete a všechno bylo v pořádku.

HSTD dělala předběžnou cenzuru?

Ano. To bylo politické hodnocení. Na předsednictvu Ústřední rady Pionýra se potom někdy hodnotil jeden časopis, někdy všechny, a pokaždé šlo samozřejmě o to, co člověk uhádal. Vždycky se najde rejpal. Ale snad díky tomu, že jsme dělali vědu, techniku, přírodu, tak jsme žádné zvláštní problémy neměli.

Vy jste musel určitě komunikovat s šéfy ostatních časopisů pro děti. Každý měl nějaké úkoly, některé úkoly jste plnili společně. Jak fungovala tahle spolupráce?

Když už byl dokončen systém dětského tisku, tedy od šedesátých let dál...

Jaký systém?

Jeho základními východisky byly Sluníčko a Mateřídouška jako časopisy pro nejmenší. Následoval Ohníček jako čtrnáctideník a pak koruna toho systému: Pionýr, Sedmička pionýrů (která vznikla z Pionýrských novin) Stezka (z Junáka obnoveného v šedesátých letech) a ABC.

Jak tedy fungovala ta spolupráce?

Když byl vytvořen ten systém, tak se dokonce v Mladé frontě vytvořila funkce náměstka pro vydavatelství. Pod něj spadala ovšem i Věda a technika mládeží a časopis Vedoucí pionýrů, a potom ještě mezinárodní časopisy, vydávané u nás pro zahraniční děti asi ve čtyřech jazycích, Československá mládež nebo jak se to jmenovalo. No a pod tímhle náměstkem se konaly porady. Potom byly další porady na pionýrském oddělení. Nedá se říct, že by hořel mezi časopisy ostrý boj, ale snaha být lepší než ostatní samozřejmě fungovala. Někdy se mi stalo, že jsem byl v redakci mrzutý, že jsme na něco nepřišli my. Ale ostatní také dost často záviděli.

Jak jste zvládal křížení odpovědnosti? Vašimi nadřízenými byly přece současně orgány stranické, svazácké, pionýrské, vedení Mladé fronty...

Na žádné protichůdné příkazy si nevzpomenu. Ony se ty pravomoci vlastně moc nekřížily, třeba s Mladou frontou se řešily hlavně výrobní a provozní věci. Ty složky samy mezi sebou dobře věděly, co každá dělá. Fungovaly v součinnosti.

Vy líčíte idylický, nostalgický obraz, ale když teď namátkou otevřu vaši knížku, tak na mě vyskočila kapitola o střetech s cenzurou. Jak to bylo, povídejte...

No to víte. Svým způsobem pohodlnější byla ta HSTD, kde to bylo předběžně a mohlo se bojovat o to, co se prosadí. Po roce 68 jsem cenzuru vlastně musel dělat já, protože průšvihy z Českého a Federálního úřadu pro tisk a informace (ČÚTI, FÚTI) byly vždycky až následné.
V šedesátých letech jsme dostali nanejvýš napsáno v hodnocení, že jsme se málo věnovali tomu kterému výročí. V sedmdesátých letech jsme měli velký průšvih, když jsme otiskli, že SSSR je až pátá země na světě v produkci papíru na jednoho obyvatele, zatímco USA jsou první. Oni si nás zavolali z ČÚTI a vysvětlili nám, že v USA vyrábějí hlavně papír na obaly zboží, zatímco v SSSR na časopisy a knihy. A že kdybychom tam tohle napsali, tak byl ten materiál výborný. Takhle mě to stálo 6000 korun pokuty. A když se člověk bránil, tak oni vytáhli desky, a tam měli spoustu dalších prohřešků. Asi to opravdu četli. Tak o takovéhle prkotiny šlo.
Ještě jedno řízení jsme měl, už bez pokut, jen s pokáráním. To když jsme vyhlásili soutěž, v níž měli čtenáři zjistit, kde je v Čechách Tramtárie. Ona je někde u soutoku Labe s Vltavou, je tam územíčko, kterému se tak říká. Začali se nás ptát, jak můžeme dělat z naší krásné země Tramtárii. Pro nás to byla malichernost a oni se tím museli živit. Ta doba nebyla idyla, měla svoje blbosti, ale ne zas tak paušálně, jak se mluví dneska.
V roce 1961 jsme třeba udělali na Kunětické hoře udělali sraz čtenářů ABC, už asi šestý. Tam se přihlásilo na sedm set dětí. A já dodnes nevÍm, že by tam byl někdo od tajné policie. Nikdo mi nikdy odnikud nevytknul, že se něco takového konalo. Tak velká akce.

Jako šéfredaktor jste určitě musel řešit i personální věci. Vnímal jste nějaké tlaky, třeba koho přijmout a koho ne?

Já jsem si jako šéfredaktor vzal, koho jsem chtěl. Třeba nestraníka. Když se dobře připravil přijímací materiál, když měl ten člověk čistý rejstřík, eventuelně slušné posudky z minulého pracoviště, tak nebyl problém. V 70. letech mi po prověrkách vypadlo pár lidí ze strany, naštěstí byli jen vyškrtnuti, ne vyloučeni. Z redakce odejít nemuseli. Obecně z Mladé fronty odešlo jen málo lidí, někteří byli pravda přesazeni, třeba z vedoucího místa šli dělat korektory pro nakladatelství.

Vy jste prověrkou prošel?

Já jsem měl pohovor, u kterého byl jakýsi Cyril Smolík, takový kovaný, neměl dobrou pověst. Pak tam byl z Mladého světa Dušan Macháček a tuším Jirka Zimmer. A naštěstí jsme se nebavili vůbec o vstupu vojsk a politice, ale o časopisu. A že časopis je dobrý a že se neprohřešil...

A u těch, co neprošli, jaktože jste je nemusel vyhodit?

Prostě nemusel. Navíc jsem tam měl třeba nakrátko redaktorku z Mladého světa, která z redakce odejít musela. Šéfredaktor Ohníčku odešel dělat třeba právě toho korektora do knižní redakce. Zase se tam projevilo to, co už jsem říkal. Mladá fronta byl jiný svět, vzbouřenci proti všednosti, neposlušný živel. Když nám třeba chtěli dát jako ředitele básníka Ivana Skálu...

To byl strašný sekerník, ne?

Byl, a my jsme ho nepřijali. Museli ho odvolat. To byla ještě 60. léta. On přišel, představovali nám ho a uváděli do funkce, a už šel hlas, že ho nechceme.

Když odhlédneme od politiky, co považujete za zlatou éru ABC?

Období po roce 1972.

Jak to?

To šlo postupně. Jak už jsem říkal, první ročník měl náklad 50 000 výtisků, o rok později jsme dostali 75 000, za další rok 105 000, a pak jsme se na dlouho stabilizovali tak na 130 000. Většinou jsme prodali všechno, a když byla remitenda, tak nejvýš 5-10 procent. Co by za to dnešní vydavatelé dali. Ale i to nám tehdy vadilo a hledali jsme příčiny. Pak přišel rok 1964 a s ním Vinnetou. Najednou jsme zvýšili náklad na 141 000. Hezké na tom bylo, že se tehdy zvětšil asi na 40 procent podíl čtenářek. To víte, ty obrázky, ten Pierre Brice...
Kousek od toho místa, kde je dneska Tesco (bývalý Máj) byla Ústřední půjčovna filmů. My jsme tam znali paní Havlíčkovou, kterou mi doporučil můj bratr, taky novinář. Ona nám vždycky přinesla fotosky a popisky dřív než se to objevilo kdekoliv jinde. Kromě toho jsem napsal dopis filmařům do Německa, a dostali jsme balík plný materiálů, pohlednicové série atd. Jak už jsem taky říkal, šel jsem se tehdy na Vinnetoua zeptat Antonína Himla s tím, že máme exkluzivní materiály, a on to nakonec schválil. A pak už to šlo. Dá se říct, že jsme tu vinnetouovskou mánii tady pokryli nejlépe. Zase...

Teď mě napadla možná odpověď na tu otázku, proč je Foglar nepřenositelný kamkoliv jinam. Možná je to spojené s typicky českým kultem trampství. S tou idealizovanou touhou po Divokém západě. S touhou po USA 19. století, která tady může kvést, protože ta země je izolovaná a nemá s Amerikou nic společného. Je tu ten neskutečný sentimentální ideál. Může být Foglar myslíte spojený s kultem Divokého západu?

Možná je to spíš jeden z prvků, jeden z dílků skládačky. Kromě toho je to o celé historii trampského hnutí u nás, kterou taky nikde jinde nenajdete. Já často z legrace říkával, že kdyby Američani chtěli další stát, tak můžou vzít ČR. I když dnes už ten fenomén možná není tak silný.

Vrátím se k té zlaté době, proč období po roce 1972?

Měli jsme vkládané přílohy v každém čísle. Věci, které byly pro děti tehdy senzační. Třeba když přišli Šmoulové, přinesli jsme šmoulí propisoty. Spolupracovali jsme s řadou firem, takže v ABC vycházela řada praktických věcí, na kterých bylo jen logo firmy, a oni to zaplatili. A děti dostaly dárek, něco praktického.
Tiskli jsme dva velké komiksy, Pifíka, vycházely speciály. Tiskly se povídky, což považuju za přínos. Děti už tehdy byly prevíti a nerady četly. ABC se stalo propagátorem komiksu...

Samozřejmě, vždyť tam vycházela celá ta klasika, všechny ty Kruanovy cesty...

Když jsem napsal první příběh, Příhody Malého boha...


To jste byl vy?

Ano. To vzniklo, protože nám nechtěli dát práva na Burroughsova Tarzana. Nejdřív napsali, že do komiksu vůbec ne, a když jsem odpověděl, že už jsem tarzanovské komiksy viděl, tak nasadili neúnosnou cenu. Tak jsem se naštval a inspiroval se svými starými sci-fi povídkami, které vyšly v šedesátých letech. A mělo to úspěch, vznikl nejslavnější komiksový sci-fi seriál v tomto státě. Kreslil ho František Kobík. Když pomineme Saudka, který dělá spíš západní styl komiksu, tak Kobík vytvořil takový český profil komiksového hrdiny.
Pokud jde o mě, napočítal jsem, že mám přes čtyřicet scénářů. Čtyřicet seriálů.

Kdo dělal třeba Strážce?

Taky já. To je zase největší klubařský seriál po Rychlých šípech.



Nestačím zírat. Ale ABC bylo obecně plné výrazných, netypických věcí. Kdo to všechno vymýšlel? Kolik měla redakce lidí?

Různě. V začátcích nás bylo pět. A v maximu pak tuším čtrnáct. Nejobyčejnější sestava byli asi dva přírodovědci, tři technici, dva grafici a dva zpravodajci, sekretářky a já. To už jsme byli čtrnáctidenník. ABC vycházelo nejdřív jako měsíčník, v šedesátých letech jsme periodicitu zdvojnásobili.

A externisté?

Ty jsme sbírali různě. Když začal časopis vycházet, přišel třeba člověk, představil se jako Kolář a jestli nechceme návod na dalekohled. A tenhle pán s ábíčkem spolupracuje dodnes.
Nebo jsem od jednoho příbuzného dostal tip na výzkumné pracoviště Tesly kdesi pod Palmovkou, odkud se chytli hned dva další lidé, zejména Pavel Šrait, který dělal skvělé elektrické věci. Třeba tranzistor, který on udělal, byl dokonalejší než přístroje, které tehdy Tesla vyráběla a prodávala. Dokázal vymyslet roboty ábíky, na drát i na vysílačku. Nebo jsme dostali tip na človeka z družstva IGRA, které vyrábělo hračky - a jejich konstruktér Jiří Konvička pro nás udělal spoustu modelů.

To dávalo Ábíčko tak vysoké honoráře?

Ne, ti lidé to dělali čistě ze své záliby. Třeba ten Konvička ze začátku dělal opravdu za pakatel, pak jsem mu vymohl aspoň náhradu za materiál.

S nákladem přes 140 000 jste ale museli vydělávat strašně, ne?

Cena časopisu tehdy papírově nepokryla náklady na jeho výrobu. Takže stát nám dával dotaci, které říkal záporná daň. Ale ve skutečnosti jsme si na sebe vydělali. Navíc jsme dohadovali propagaci s různými podniky, vydělali jsme až až. Už tehdy jsme měli ročně milion korun za inzerci. Ale zápornou daň jsme vlastně dostávali až do roku 1990. My jsme z těch peněz platili i přílohy.
Ale skončili jsme s nákladem 315 000 výtisků. Když jsme překonali bájnou Foglarovu hranici 200 000, volal jsem mu to, a on mi řekl: "Vlastíku, tys měl vždycky štěstí. Mě časopis dvakrát zastavili, a tys ho mohl rozvíjet, jak dlouho jsi chtěl."
Pak přišel rok 1990, cenová liberalizace a všechno se začalo hroutit. Třeba jsme v čísle tiskli smutnou zprávu o zvýšení ceny, a už v tu chvíli chtěla tiskárna a distributoři zase víc. Za barvy, za papír...

Než se dostaneme k roku 1989, ještě mě zajímají ty velké ikony ABC. Třeba Richard Vyškovský a jeho vystřihovánky...

To jsem zapomněl, vidíte. Mně tehdy chodily na stůl všechny noviny. No a tuším že v Lidové demokracii či Svobodném slově jsem objevil malou reportáž o papírových modelech aut a o dvou cvocích, kteří je vyrábějí. Pracovali ve Státním ústavu pro restauraci památek. Našel jsem je, začali s námi spolupracovat, pan Blecha toho časem nechal, ale pan Vyškovský se dneska už řadí ve vystřihovánkách asi i ke světové špičce.

Dělají se vůbec takové vystřihovánky jinde ve světě?

Dělají, ale ne v časopisech. Spíš jako samostatné publikace, sešity, větší bloky. Před panem Vyškovským jsme měli pana Svobodu. Pak přicházeli další, pan Procházka, pan Kubela přes diorámy a poloplastické postavičky atd. atd. Vyškovského Městská památková rezervace je snad světový unikát. Navíc je to skvěle zpracované. A to někdy dělat vystřihovánku nebylo vůbec jednoduché, protože třeba podklad pro ni byly jen dvě tři fotografie. Žádné plánky, míry, údaje... Ale pan Vyškovský měl na té fotografii naštěstí třeba člověka, tak si to celé spočítal v poměrech, odvodil a vystřihovánku udělal. On je architekt, baráčky, to je jeho.

Existoval někdy nějaký podobný časopis jako ABC na Západě?

Ne. My jsme měli k 25. výročí výstavu v Karlově ulici. Tam přišel pán, Francouz, profesor dětské literatury, a ten říkal, že nikde nic takového není. Buď že jsou časopisy malonákladové a seriózní, nebo vekonákladové a bulvární. Naší kombinací velkého nákladu a serióznosti byl nadšený. Navíc se konaly mezinárodní konference, a na všech se ukázalo, že nikde nic takového není.
Jediný časopis, od kterého jsme od začátku brali inspiraci my, byl časopis v NDR, nejdřív se jmenoval Fröhlich sein und singen (vesel se a zpívej), pak z toho udělali Frösi. Od nich jsme brali inspiraci k přílohám. Frösi byl měsíčník, nejdřív v plochém formátu jako Ohníček, potom normálně na A4, a ti měli třeba už tehdy, když my jsme začínali, omyvatelné barvy, zažehlovací obtisky a podobné věci. Oni měli ve věznici v Budyšíně celé jedno oddělení vězňů, kteří jim tyhle přílohy vyráběli, vkládali do desek atd. O něčem takovém jsme si my mohli nechat jenom zdát.
Ve Francii měli časopis Vaillant-Pif. Od nich jsme měli komiks, Pifa nebo vlastně Pifíka. Komunistická strana Francie měla nějaký podíl v tom vydavatelství, my jsme jim tehdy pomohli a inspirovali je.

Jezdil jste tehdy za partnery do zahraničí?

To víte, že ano...

I na Západ?

To já až v 70. roce. Údajně bylo málo peněz, a tak jezdili hlavně deníkáři, zejména sporťáci. A když už zbylo místo, tak jel někdo z Mladého světa.
Ale i na východě se toho tehdy dalo vidět dost. Mě dodnes mrzí, že mi předsedkyně Pionýrské organizace zatrhla výlet do Akademgorodku. Sověti měli takové městečko na Sibiři, kde se soustředila věda. Já tam měl jet, ale ta paní řekla, že jezdím do ciziny nějak moc, tak jsem se stal asi jedním z mála lidí, kterým zatrhli cestu do SSSR. Pak jsem tam samozřejmě jel, ale do Akademgorodku jsem se už nikdy nedostal. A to bylo místo, které tehdy Sovětům záviděl i Západ.

K roku 1989. Vy jste ze strany vystoupil nebo nevystoupil?

Vystoupili jsme všichni hromadně, šéfredaktoři a redaktoři, hned nějak v lednu či v únoru roku 1990. A bylo zajímavé pozorovat, jak rychle se někteří lidé přebarvili.

A jak došlo k tomu, že jste v roce 1991 ABC opustil?

No, v roce 1989 mi bylo 60. Tehdy se mnou udělali formální pohovor, kdy že chci odejít do důchodu a tak. Já jsem tehdy chtěl zůstat v ABC do jeho 35. výročí, čili do ledna 1992. Všichni to věděli. Z ABC začali pomalu do důchodu odcházet ti nejstarší spolupracovníci, kteří to se mnou táhli nejdéle. Do redakce se dostávali mladší lidé, kteří k časopisu ještě neměli takový vztah. No a v listopadu 1989 jsem si říkal, že se uvidí. Budou-li chtít, abych šel, tak půjdu. Nahlas mi to ale nikdo neřekl, ani se to ke mně nijak bokem nedoneslo. Z toho jsem vycházel. V roce 1991 jsem byl ale v Mariánských Lázních na léčení, a když jsem se vrátil, tak jsem se dozvěděl, že byla v redakci porada, a tam padla otázka, kdy už konečně ten Toman vypadne. Dodnes nevím, kdo tu otázku položil, jak to proběhlo, a ani to vědět nechci.

Takže jste odešel sám?

Ano, k 31. prosinci 1991 jsem oficiálně skončil. Dva měsíce jsem ještě předával funkci svému nástupci Jiřímu Kalinovi, modeláři, kdysi šéfovi IGRY. Po roce toho nechal, že za ty peníze takovou práci dělat nebude.

V časopisu jste tedy byl i celá léta 1990 a 1991, kdy došlo k těm největším společenským a ekonomickým změnám a turbulencím. Jak se to projevilo na nákladu, na čtenářích, na konkurenci?

No, snažil jsem se časopis držet a zachraňovat. Náklad kvůli tomu zvyšování ceny šel samozřejmě dolů, ale pořád jsme si na sebe vydělali. Já dokonce napsal dopis tehdejšímu panu ministru financí Klausovi, jestli by časopisy pro děti nešly vyjmout z té progresivní dvaadvacetiprocentní daně. Odepsal mi jeho náměstek, pan Klak, že nešly, ale že takový titul jako ABC jistě přežije. Přežil, ale...

Ale? Co říkáte dnešnímu Ábíčku?

Ten časopis určitým vývojem prochází. Podle mě k němu ale Ringier nemá takový vztah jako měla Mladá fronta. Ringierům jde jenom o peníze, ale neuvědomují si, že pokud chcete na něčem vydělávat, tak do toho musíte taky investovat.

Co tedy říkáte podobě Ábíčka?

Letos došlo k určitému zvratu v grafice, objevily se některé nápady. Mám ale za to, že kdyby redakce byla svobodnější a investice lepší.... Podívejte se, čas od času se objeví reklama na nové číslo ABC v televizi. To stojí řádově možná statisíce. Kdyby se radši věnovaly do příloh nebo do vybavení časopisu! Když se nedávno chystal start jiného dětského časopisu, tak jsme jezdili na průzkumy na Moravu. Mě tehdy překvapilo, že děti si ty dnešní lákavé barevné časopisy nekupují pravidelně, ale podle toho, jaký je v nich dárek. No a když bude mít ABC dobré dárky, tak si ho budou děti kupovat a řeknou si o tom. Vždyť to je tak jednoduchý princip!
Jak to vypadá v redakci nevím přesně, mám jen velmi kusé informace. Možná je to na počet lidí skutečně na hranici. Možná je málo spolupracovníků. Já nevím, jaké dnes platí honoráře, ale před několika málo lety byly ještě na stejné úrovni, jako když jsem tam pracoval já. Tak se těžko můžou získávat mladí noví autoři. Ti staří možná ještě za těch pár šupů dělat budou, ale noví, kteří jsou potřeba, se zkrátka se stovkou za stránku nespokojí. Teprve když je dobře zaplatím, tak na ně můžu být náročný. A když Ringieru vydělává Blesk, Televize a bůhvíco tam ještě vychází, proč by část toho zisku nemohli dát do zlepšení ABC? Popustit trochu uzdu.
Současná šéfredaktorka Volfová byla v redakci ještě za mě. Kromě toho tam dodnes pracuje ještě Zdena Martinová, přírodvědecký redaktor. Paní Volfová byla velmi šikovná, uměla psát. Díky ní jsme třeba uspořádali úspěšnou akci s Mattelem ohledně Barbie. Oni jí tehdy zaváděli na trh, měli nějakou akci v Kotvě, ona tam šla, a vymyslela soutěž, kreslicí a šicí. To jsme si na sebe upletli bič, protože nám chodily stovky a tisíce oblečků a kreseb. Skvělá věc. Ale člověk si taky musí umět vybírat spolupracovníky. A mít trochu pohodu od vydavatele. Mě překvapí, když v tisícím čísle ABC píše pan ředitel vydavatelství, že sám byl jeho čtenářem. Jak mohl být čtenářem a dnes k němu mít tak chladný vztah?

Sledujete kromě Ábíčka i jiné dnešní časopisy pro děti?

Snažím se. Existuje tu zajímavý časopis, měsíčník, jmenuje se Moje první noviny. Měl dřív skutečně novinový formát, teď vychází na větší A4, přežil snad už 4 roky. Když jsem je viděl poprvé, tak jsem si říkal, že nevydrží. Ale oni jedou, a co mi oni říkali, tak mají náklad už 40 až 60 000 výtisků. To je naděje, že může uspět i dobrý časopis pro děti.

A takové věci jako Méďové Pusíci a Kačeři Donaldi?

Méďa Pusík je snad slušný. Má prý francouzskou inspiraci. Ale ti kačeři, Witche... já nevím. Nechci je odsuzovat, ale chybí jim trochu ten foglarovský štych. Není tam nic, co by dětem dalo ten program. Že dostanou nějakou cetku, to je hezké, komiksy jsou hezky barevné, ale něco tam chybí.

Velký dík za rozhovor.

(Psáno pro Britské listy a pro časopis Dobrá adresa)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.