časopis ABC, vznik, vývoj, Foglar, komixy - část 1

18. července 2014 v 10:24 |  Články
Rozhovor s Vlastislavem Tomanem

Vlastislav Toman (*1929) byl přes třicet let šéfredaktorem ABC mladých techniků a přírodovědců. Dokázal z něj vybudovat časopis, jehož přílohy, vystřihovánky a komiksy se staly legendou. Letos vydal paměti s názvem Můj život s ABC. Rozhovor jsme vedli o nich, o Ábíčku, o Jaroslavu Foglarovi, o komunistické straně a o dnešních časopisech pro mládež.

Pane Tomane, opravdu jste s ABC strávil život?

Byl jsem v redakci od jejího založení, tedy od roku 1956. Byl jsem v ní ještě před tím, než v lednu 1957 vyšlo první číslo. A od roku 1959 do roku 1991 jsem ji vedl. Celkově jsem s Ábíčkem spojil 35 let.

V dnešním ABC musejí mít radost, že o něm vyšly takové paměti...

Nevím. Neobjevila se tam ani zmínka. Když jsem knížku do redakce donesl s tím, že by bylo hezké, kdyby o ní napsali, řekla paní šéfredaktorka Volfová, že se musí zeptat. Pravděpodobně někoho nadřízeného. ABC dnes vychází ve společnosti Ringier. Nevyšlo nic, nikdo se mi ani neozval.

Proč? Vadí jim, že jste byl komunista?

Ne, to vůbec ne, to se jich netýká. Já spíš věřím na názor jednoho známého, který říká, že to neotisknou proto, že by popularizovali časopis, který byl lepší, než to, co oni dělají dneska. Na druhou stranu Vlado Ríša, šéfredaktor Ikarie, která vychází ve vydavatelství Mladá fronta, chtěl taky otisknout pár řádek, ale bylo mu řečeno, že to shora nedoporučují.

Nepřipomíná vám to normalizaci?

Co vám na to mám říct?

Když časopis s tak dlouhou tradicí nepřipomene knížku svého dlouholetého šéfredaktora, je to přinejmenším zvláštní...

Pozor, on to není tentýž časopis. Já jsem celou tu dobu vydával časopis ABC mladých techniků a přírodovědců, dneska vychází ABC, časopis generace 21. století.

To je přeci jedno...

Není to jedno. Je to jiný titul, musí mít zřejmě novou registraci...

Oni se k té tradici nehlásí?

No, oslavili třeba tisící číslo. Na druhou stranu teď by měli mít vzhledem k tomu, že časopis kdysi dvakrát měnil své vycházení z kalendářního roku na školní a zpátky, už oficiálně padesátý ročník. Ale ročník oni neuvádějí. Řekl bych, že spíš na původní ABC navazují, podobně jako ABC tehdy navazovalo na Vpřed.

ABC navazovalo na Vpřed?

Ano. Podobně jako Vpřed na Mladého hlasatele.

ABC se svým způsobem opravdu snažilo přibližovat se Mladému hlasateli a Vpředu...

Když dovolíte, řekl bych, že jsme se Vpředu nepřibližovali, my jsme ho překonali.

Dobrá. Jak to tedy bylo?

Jaroslav Foglar s dr. Karlem Burešem vybudovali před válkou časopis Mladý hlasatel, který měl obrovský úspěch, fungovaly při něm dodnes proslavené kluby atd. Pak jim ho Němci zastavili. Foglar i Bureš se objevili i v protektorátním Správném klukovi s představou, že budou moci dělat to, co dřív. To samozřejmě nešlo, takže se tam moc dlouho neohřáli. Po válce dostal dr. Bureš od Svazu mládeže nabídku dělat časopis Vpřed, do té doby takový nezajímavý černobílý časopis, a přetáhl tam Foglara, který byl v té době v redakci Junáka. On chtěl Junáka dělat jako Mladého hlasatele, a to se bratrům nelíbilo, ti si představovali časopis opravdu skautský. Takže Foglar do Vpředu klidně odešel. Vpřed potom na tradici Mladého hlasatele opravdu navázal, i když se tak nemohl jmenovat, protože Mladý hlasatel přeci jen za okupace nějakou chvíli vycházel a takové názvy časopisů byly zakázané. Proto se koneckonců i Lidové noviny jmenovaly Svobodné a Peroutkova Přítomnost Dnešek.
Vpřed byl zase o něco modernější než Mladý hlasatel, obnovil myšlenku klubů atd. a byl znovu velmi úspěšný.

Odborná kritika, a to nejen levicová, ho ale kritizovala a označovala dnes by se řeklo za bulvár. Napadají mě kritické články v časopisu Štěpnice...

Já některé ty věci, které na Vpřed útočily, četl. To byly (promiňte, že to řeknu) plky. Závistivé plky lidí, co nepochopili, že děti nemůžou být jen organizovaná parta někde v Junáku, v Orlu, v Sokole, že děti jsou zkrátka nespoutaný živel a potřebují mít určitý program. A ten Foglar jim ho dal. To bezesporu, ať byl jaký chtěl.

Jak vlastně Vpřed skončil?

Po únoru 1948 se Junák a Vpřed sloučili v jediný časopis Junáci vpřed! Sloučila se i redakce, ve které skauti nechali Karla Bureše, ale Foglara ne. Myslím, že se mu chtěli pomstít za to, že předtím odešel z Junáka do Vpředu. To dnes slyšet nějaký pravověrný skaut, tak se bude samozřejmě zlobit, protože oni se o Foglara potom na přelomu šedesátých a sedmedsátých let velmi starali, to se nedá upřít. No ale junáci ještě chvíli existovali vedle pionýrů, pak se změnili v tzv. Pionýrské oddíly Junáka, až úplně zanikli, nebo se v Pionýru rozpustili. A s nimi i časopis, který se nakonec jmenoval Pionýři vpřed! a pak taky zmizel. Někdy na samém začátku padesátých let.

A kdy koho napadlo vydávat ABC?

To já nevím. U toho rozhodování jsem nebyl, pravděpodobně někde na ÚV usoudili, že by měl začít vycházet časopis podobný Vědě a technice mládeži (která byla nástupkyní Mladého technika), ale pro mladší děti mezi 10-15 lety.

Ale říkal jste, že jste byl v redakci ABC od samého začátku...

To taky byl. Já jsem v roce 1956 pracoval v časopisu Rudá zástava, to byl ten vojenský časopis, co mu Švandrlík postavil pomník v Černých baronech. On tam tehdy přispíval různými veršíčky a texty, já měl v redakci na starosti kulturu, tak jsem mu to tiskl. On za to měl pár korun, žádný majlant, ale na pár piv to stačilo, a ještě víc ho možná těšilo, že jsem ho občas dostal do Prahy. Když vyšli Černí baroni, tak jsem byl zvědavý, co tam ze mě udělal, ale naštěstí mi snad byl vděčný, tak jsem se v té knížce neobjevil.
Ale zpátky k Ábíčku. V tom roce 1956 mě to vojančení už moc nebavilo, přeci jenom jsem byl v zeleném pět let, nejdřív skoro dva roky v základní službě a pak jako důstojník v té Rudé zástavě. Začal jsem se poohlížet po něčem jiném. Přátelé z redakce Vědy a techniky mládeži, kam jsem už tehdy trochu přispíval, mi poradili, že ve Svazu mládeže sestavují redakci nového časopisu pro děti, který má začít vycházet. Šel jsem tedy na Svaz mládeže, tam byl nadšení - přeci jenom jsem byl kádr, komunista, dokonce voják, a novinář, a tak jsem se do redakce dostal. Ani vojáci mi nedělali problémy, a tak jsem byl v redakci ábíčka od samého začátku.

A jak jste tedy navazovali na Vpřed?

No, on to byl asi jediný časopis, ze kterého jsme mohli trochu vycházet. Zejména jeho třetí ročník z let 1947-8 byl obsahově i zpracováním blízký naším představám i zadání, které jsme dostali. Byly v něm obrazové školy, návodové rubriky, povídky... Jak jsem říkal, byl zase o trošku modernější než Mladý hlasatel. Zpravodajstvím, třeba i organizováním pomoci zemědělství, dokonce i kluby byly o kus dál. My jsme tehdy tajně, vlastně z legrace, zvolili pro první logo psané ABC, které tak trochu navazovalo na taky psané logo Vpředu.

Mluvíte o klubech, mohli bychom trochu odskočit k Jaroslavu Foglarovi? Proč on vlastně ty kluby dělal?

To byla komplexnější věc. On sám vždycky říkal, že by chtěl vybudovat jiný časopis pro chlapce a děvčata, než sám čítával...

Hlavně pro chlapce...

Ale takhle se to nedá říct, on měl ideál...

No, zlí jazykové tvrdí...

Ne, to nebyl.

Chtěl jsem říct, že dobově byly kluci společensky upřednostněni. Byli důležitější, holky byly někde zastrčené...

Možná. Ale víte, to bychom museli brát celou jeho osobnost, Foglar byl idealista a romantik. V tu dobu, kdy si kluby vymyslel, chtěl dát něco klukům a děvčatům, co nebyli nikde organizováni. Některé prvky si vypůjčil z Junáka, měl zkušenosti skautského vedoucího, něco si vzal ze Setona, a vytvořil, v tom mu nikdo nemůže konkurovat, bezvadný program čtenářských klubů. Chytilo se to, dokonce velmi.

A dokonce dvakrát.

No vždyť on měl taky v rukou všechny prostředky. Měl časopis a doba mu nahrála, stal se v obou těch časopisech velmi rychle jednou z hlavních figur. Mohl si tam psát, co chtěl, vymyslel si kluby, vymyslel si Rychlé šípy, vymyslel si v rubrikách, třeba v Bobří hrázi, různé návody...

Navíc ty věci na děti ve věku 12-13 let strašně fungují. Když si jeho knížky přečtete později, zjistíte, že to je šílený kýč, ale tehdy to nevíte...

Nevíte. Oni kritici a literáti správně říkají, že ty knížky nejsou žádná beletrie. Že to jsou beletrizované návodné brožury. Taky jsou dá se říct na jedno brdo...

Ale dvanáctiletému klukovi to nevadí!

Samozřejmě, protože život je takový. Děti jsou pořád stejné, já nevím kolik set a tisíc let. Navíc je Foglar ve srovnání s tím Setonem mnohem přístupnější, on to transformoval na naše podmínky. Zkuste v Čechách najít nějaké vzácné dřevo na luk, který by pružil tak, jak má! Nám tady stačí lískový keř...

A proč to funguje jenom u nás? Foglar je nepřenositelný, snažili se ho překládat, ale nikdy jim to nevyšlo...

Nejsem odborník, ale on se zkrátka chytil romantizující mentality kluků a děvčat, která u nás je. Pokud to někdo zkoušel jinde, možná neměl ten masový časopis, nebo neuměl ten program zpracovat tak, aby sedl místním podmínkám...

Říkal jste, že jste v ABC chtěli navázat na Vpřed. Uvažovali jste i o klubech?

Uvažovali. Ale nakonec jsme usoudili, že nejdřív musíme počkat, jestli se časopis chytí, jestli se vůbec bude někomu líbit. V lednu 1957 vyšlo první číslo v nákladu 50 000 kusů a sýčkové nás varovali, že budeme rádi, když se ho prodá půlka. V Praze bylo rozebráno během hodiny a na venkově během dvou dnů. V dalším ročníku už jsme měli náklad 75 000 a pak stále víc.

Tehdy se ještě papír přiděloval?

Tvrdě přiděloval.

Když se tedy časopis chytil, co kluby?

S těmi nám dokonce nahrálo štěstí. Věřte nevěřte, v Pionýru jako organizaci se začátkem šedesátých let našla spousta lidí, kteří ho chtěli zbavit formalismu. Navíc se ve velkých problémech potácelo školství, děti často dojížděly velmi daleko do školy. A tak se v roce 1960 objevilo usnesení o rozvíjení práce v místě bydliště. A už jsme byli doma. V místě bydliště, to znamenalo ráj pro zakládání klubů. Já byl od roku 1959 šéfredaktorem, protože první šéfredaktor Jan Čeřovský začal pracovat v UNESCO, a dostal jsem to s šéfredaktory ostatních časopisů jako úkol, podporovat práci v místě bydliště. A protože tehdy frčel závod o vesmír mezi Sověty a Američany, tak jsem si vymyslel raketové posádky, celostátní pionýrskou hru s názvem Volá vesmír. A už tu byly kluby. Tak jako Foglar vyšel z představ skautských, tak my jsme jeho klubovou myšlenku přizpůsobili představám té doby. Kdekterý kluk a holka chtěli být kosmonauty.

Kolik těch klubů bylo?

V době největšího rozkvětu jsme jich evidovali přes 6000, z toho živých bylo asi 5000. Ostatní byly třeba kluby, co vznikly a zahynuly, nebo jejich členové zestárli a odešli na studia...

Ale Foglar jich měl v Hlasateli asi 30 000, že...

To je otázka do pranice. Když budu za sebou vršit čísla, tak se dostanu hrozně vysoko. My jsme byli přísnější. Když klub přestal fungovat, tak jsme s jeho číslem už nepočítali...

Ale stejně jste s tím museli mít strašnou agendu, ne?

V rejstříku mé knížky jsou vyjmenování stovkaři, později guvernéři, co se starali o každý o sto klubů. Dobrovolně nám pomáhali, bavilo je to. Dostávali z redakce poštu svých klubů, vybírali z ní příspěvky do časopisu, dělali hodnocení těch klubů... Od začátku jsme totiž organizovali soutěže, celoroční. To nebyly soutěže jako dneska, že když budete první, dostanete auto. To až na konci, po hodnocení, se rozdaly nějaké ceny, co zrovna byly, nějaké stany třeba, turistické potřeby. Ty děti to ale stejně bavilo...
Našich 6000 klubů reprezentovalo takových 20 000, 25 000 dětí. A když si vezmete, že dneska skauti mají 50 000 a pionýři 23 000 dětí, tak jsme vytvořili organizaci, která by dnes patřila mezi velké. Měli jsme tu výhodu, že jsme vlastně jenom obohacovali pionýrský program. Samozřejmě se objevili lidé, kteří rýpali, že když je Pionýr, tak proč děláme něco jiného. Naštěstí si časopis vytvořil docela slušné postavení, a pomohlo třeba i to, že jsem vedl komisi mladých techniků při Ústřední radě Pionýra. Nebo že redaktor Karel Dunda zase pracoval v komisi přírodovědné. Obsazovali jsme si posty, ve kterých byl člověk informovaný, u zdroje...

S kluby souvisí i to, že jste prosadil, aby Jaroslav Foglar mohl zase začít publikovat. Jak to bylo?

Já se s Foglarem poznal ještě ve Vpředu, když jsem mu jako svazák přijel nabídnout pro jeho kluby v Plzni, které neměly klubovnu, baráček s celou řadou kluboven. Ten jsme tehdy měli k dispozici. Seznámil jsem se s Foglarem i s Burešem, kterému jsem zase nabídl povídku. On ji v květnu 1948 otiskl, byla to povídka válečná, partyzánská. Kromě toho jsem poznal jejich sekretářku, která mi za jisté služby věnovala všechny ty kartičky, co Vpřed vydával pro čtenáře. Jistými službami myslím seriózní služby, tehdy byly textilie na body a ta slečna měla před svatbou. Tak jsem jí obstaral body na textil. Kdyby se to Foglar v té době dozvěděl, jistě by se zlobil, byl na rozdávání kartiček velmi háklivý. Po letech byl ale rád, protože když si mi jednou postěžoval, že už mu některé kartičky úplně došly, mohl jsem mu je doplnit ze svých zásob.
No a po letech, někdy po prázdninách roku 1962, se najednou Foglar objevil v redakci ABC, která tehdy sídlila na Gorkého náměstí. Vstoupil a řekl: "Dobrý den, já jsem Jaroslav Foglar, jestli mě znáte." Já mu na to odpověděl, že ano, že jsem ho navštěvoval v redakci Vpředu. On se na mě zespoda koukl, protože byl menší než já, a taky trochu pidlooký, měl takové hluboké oči. Později jsem se dozvěděl, že na jedno oko v té době už prakticky neviděl. Chvilku mu v hlavě šrotoval počítač, a pak z něj vypadlo "Vy jste z Plzně, že jo?" Tak se situace obrátila. V roce 1947 jsem přišel žádat o spolupráci já, teď on. Mě to samozřejmě lákalo. Už jen proto, že mít zkušeného chlapa vedle sebe je vždycky fajn. Já tehdy ještě tak zkušený nebyl.

Na čem jste se dohodli?

Že zjistím situaci a že mu dám vědět.

A co se stalo?

Šel jsem za tehdejším vedoucím pionýrského oddělení Liborem Batrlou, řekl jsem mu o Foglarovi, chvíli jsme o něm mluvili a on to uzavřel nějak takhle: "Pokud se to bude hodit pro Pionýrskou organizaci, tak ho tiskněte." No a tím jsem si obstaral první štít pro případný průšvih.
Když se to dozvěděl Foglar, nabízel mi Rychlé šípy, ale to bylo nemyslitelné. Tak jsme mu nabídli, že by mohl dělat jiný seriál, že máme raketové posádky atd. Moc se mu do toho nechtělo, ale vůle publikovat byla silnější

To je vidět na první pohled, že Kulišáci jsou náhražkou Rychlých šípů...

Stejně jako Svorní gambusíni únik za Němců. Domluvili jsme se také, že bude psát drobné hry a návody do rubriky Kompas, která byla pro kluby, nakonec se na čas stal i jedním z těch našich stovkařů. A tak začal publikovat.

Pod svým jménem?

Ano.

Jak pak pokračoval?

No měl už ty dveře otevřenější. Začal ho tisknout ostravský Blok, vydávali jeho knížky. Nakonec Kulišáky psát přestal, protože prý na ně přestal mít čas. Dokonce mě poprosil, jestli může některé jejich příběhy přepsat do Rychlých šípů, protože chtěl zkompletovat jejich vydání a tvrdil, že už nemá tolik nových nápadů.
Junák mu nakonec udělil nejvyšší skautské vyznamenání, členství ve Svojsíkově oddílu. Málo se ale ví, že v roce 1970 dostal i pionýrské vyznamenání Za zásluhy, protože právě tehdy uteklo 10 let od založení klubů ABC. Za kluby ho vlastně nikdo nikdy oficiálně neocenil, ani skauti ne, jenom ábíčko a paradoxně Pionýrská organizace .

V 70. letech ale už zase publikovat nesměl...

Víte on nebyl politik. Nevyznal se ve světě, ve kterém žil. Bál se. On za mnou chodil, že má problém. Tak jsem mu říkal, ať napíše na ÚV, a musel jsem mu skoro nadiktovat, co má napsat. Pak zase přišel, že mu neodepsali. Tak jsem řekl, ať tam jde. On byl v těchhle věcech nepraktický, totálně. Ale třeba zase peníze, to si ošetřoval velmi...

Co říkáte tomu soudnímu sporu o jeho dědictví?

Sleduju ho s nelibostí. My jsme se spolu něco naseděli a napovídali, a on se o své rodině nikdy nezmiňoval. Jenom o mamince a někdy o bratrovi Zdeňkovi, který kouřil a brzy zemřel. A ta rodina, která se s ním myslím nestýkala, vždyť i na chatu ho museli vozit jeho přátelé, se z toho teď snaží vytřískat, co se dá.

To se u slavných lidí stává...

Být slavný je hezké. A Foglar si dovedl vytvořit, promiňte, že to tak řeknu, velký kult osobnosti. Ale já sám mám na něj trochu smíšené vzpomínky. On se podle mě za to, že psal do ABC, trošku styděl. Nikdy se o tom už potom nikde nezmínil. Po roce 1989 děkoval ostravskému Bloku, že ho v šedesátých letech vydával, děkoval kdekomu, a ABC, které to zakletí prolomilo, nezmínil nikde, ve svém životopisu, ve vzpomínkových článcích... Přiznávám, že mě to mrzí, protože ono to v tom roce 1962 zas tak jednoduché nebylo. Člověk opravdu riskoval slušné problémy, ten Batrla mohl svůj souhlas při jakékoliv šlamastice zapřít a co by bylo.
Ale velká osobnost byl Foglar bezpochyby. Já jsem s ním někdy kolem roku 1993-4, dělal rozhovor pro Haló noviny, on měl tehdy pocit, že kolem něj začíná být ticho. Druhý rohovor jsem tam dělal s Burešem, který tehdy taky ještě žil.

Karel Bureš je velmi zajímavá postava. Na spoustě věcí spolupracoval s Foglarem, v Mladém hlasateli a ve Vpředu dělal takovou tu černou novinářskou práci, a přitom ho málokdo zná...

Oni ho po roce 1948 ještě chvíli nechali v tom Junáku-Vpředu, a pak šel do četky. A tam měl průšvih, protože se údajně dostal do nějaké party lidí, kteří měli chystat nějaký šíleně fantastický převrat. Nechtěl s tím mít nic společného, někdo říká, že je udal, a někdo, že ho orgány vyslýchaly a donutily k přiznání. Ti lidi z toho potom měli velké nepříjemnosti. Jinak Bureš byl původem sporťák, prý dobrý.

Když se vrátíme k Foglarovi, tak vy jste měli prý také průšvih, když jste tiskli ukázky z Hochů od Bobří řeky, ne?

To jsme nebyli my, ale časopis Pionýr. Asi tam holt neuměli úplně vždycky jednat. Ono bylo něco lepší tisknout teprve, když se člověk zeptal.
Když byl funkcionář trošku moudrý, tak většinou řekl: Ano, zkuste to.

Takže když jste se vždycky pěkně zeptal, tak jste mohl dělat ledacos...

Ale tak pěkně zeptal... to bylo jen výjimečně. Víte, že já jsem jako šéfredaktor měl asi větší pravomoci, než má šéfredaktorka ABC dneska? Myslím, že jo. Třeba jsem chtěl tisknout Vinnetoua, zavolal jsem sekretářce Antonína Himla, který byl tehdy předsedou Pionýrské organizace a tajemníkem ÚV SSM, a ta mi řekla: "Hele dneska má špatnou náladu, může to počkat?" Druhý den zavolala, že už je to v pořádku, tak jsem za ním šel, on nad tím chvilku vrtěl hlavou, a pak to povolil. Sekretářku musí mít člověk zmáknutou.

Takže všechno se dalo řešit osobně?

No tak když si budu hrát na fouňu, co si tím pomůžu? Já hřbet ohýbat neumím, ale musím se snažit jednat slušně. Můj nejstarší bratr mě naučil, že sekretářky jsou důležité, je třeba se k nim chovat dvorně a občas přinést kytičku konvalinek. Vždycky se mi to vyplatilo. Přinejmenším ta slušnost.

konec 1. části
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.