Dopis sobě samému ve věku 16 let

22. ledna 2018 v 21:28 |  Články
Dopis sobě samému ve věku 16 let

Kdyby se tyto dopisy dostaly k adresátům, svět by dnes byl jiný.
Kdybyste si mohli napsat dopis sobě samým zpátky do doby, kdy vám bylo 16 let, co byste napsali?

Tato otázka byla položena 75 osobnostem: spisovatelům, hercům, hudebníkům i sportovcům. Z jejich odpovědí vznikla kniha "Milý JÁ: Dopis sobě šestnáctiletému" - (Dear Me: A Letter to My Sixteen-Year-Old-Self") - sborník dopisů do minulosti. Na jejích stránkách se známí lidé stávají obyčejnými šestnáctiletými děvčaty a kluky, často plnými komplexů a nejistot. Starší "já" se snaží dát sobě-mladším vtipné, důvěrné a moudré rady, jak si v životě vést, co od něj očekávat a čemu se vyhnout. V důsledku vznikla nikoli kniha o celebritách, ale o mládí, dospívání, o očekávání zázraků.
Nápad sám byl tak strhující, že lidé na celém světě začali psát dopisy sobě samým. Na oficiálních stránkách knihy už je jejich počet uváděn v tisících. Asi každý z nás by měl co říci sobě samému šestnáctiletému.

Tady je několik inspirujících dopisů celebrit. Samozřejmě už nemohou změnit minulost, ale mohou jednoduše ovlivnit budoucnost mnoha lidí.

----------


Dopis Stephena Kinga:

king

Milý Já,
píšu ti z roku 2010, kdy už je mi přes 62. Rád bych ti dal jednu radu. Je to jen pět slov: drž se dál od drog. Jsi velmi talentovaný a dokážeš udělat svými příběhy radost mnoha lidem, ale - bohužel je pravda, že jsi k tomu navíc potenciální narkoman. Jestli se nezařídíš podle tohoto dopisu a nezměníš podle něj svou budoucnost, budeš minimálně 10 let svého života - mezi třicítkou a čtyřicítkou - žít v jistého druhu zatemnění, zklameš mnoho lidí a nedokážeš se naplno radovat ze svých úspěchů. Tvůj život bude několikrát viset doslova na vlásku. Udělej to pro sebe a snaž se žít v lepším světě. Pamatuj, že odpor kladený pokušení, stejně jako láska, posiluje tvé srdce.
Zůstaň čistý.

----------


Dopis Hugha Jackmana:
jackman

Milý Hughu,
chtěl jsem ti jen tak napsat, abych věděl, jak se máš (i když to i tak vím) a abych ti řekl: "jo"!. Přijde doba, kdy úplně zapomeneš, jak se na tebe Penny vykašlala na autobusové zastávce. Dokonce ji za pár let potkáš a budeš se divit, jak jsi mohl brečet pokaždé, když jsi slyšel Lionela Richieho zpívat "Penny Lover".
Jo, a ty beďary na čele brzo zmiznou, i když teda ne tak rychle, jak doufáš. A fakt se přestěhuješ do toho velkýho pokoje, až brácha Ralf odjede z domu.
Taky bych ti rád řekl o některých věcech, co by ti mohly pomoct v budoucnosti. Nechci si hrát na ochranáře, tak ti možná některý rady přijdou trochu nejasný.
Nic se nebude dít tak, jak si to představuješ. Vím, že je teď pro tebe těžký si vůbec představit, jak bude tvůj život vypadat a dost se kvůli tomu vztekáš. Ale můžeš mi věřit, že realita překoná tvoje nejsmělejší sny!
Potkáš fantastickou ženskou a získat ji bude ten nejsnadnější krok v tvém životě. Prostě poslouchej sám sebe.
Teď si vem papír a napiš si seznam: 5 věcí, který rád děláš a 5 věcí, který se ti daří. Budou se ještě měnit, ale jednoho krásného dne se spojej dohromady. A to bude tvá cesta. Ale ani tehdy nepřestávej se psaním toho seznamu, aby sis byl jistý, abys nesešel ze správný cesty.
Celou dobu budeš muset být na sebe přísnej a sám sebe pobízet. Buď v tom opatrnej. Budeš v životě dost šťastnej, tak prosím tě, nezapomínej na to, odkud se to štěstí vzalo. Mám tě rád.
P.S. Kup si akcie Google, hned jak ho vynaleznou!
Hugh

---------


Dopis Emmy Thmpson:

tompson

Milá Em,
chápu, že jsi mladá a zamilovaná a myslíš, že žádný dospělý ti nemůže říct nic, co by tě zajímalo, ale protože já jsem ty, možná by stálo za to si mě poslechnout.
2 hlavní body z 50 v šestnácti letech:
  1. Nikdy, nikdy, nikdy nedrž dietu. Vím, jak strašné to je, když člověk stojí v automatu a má si vybrat mezi jogurtem a douškem čerstvého vzduchu (když ve skutečnosti by si dal chipsy a sýrový salát). Netrap se kvůli tomu. Jez pravidelně, vyhni se těm nervákům a nedrž žádnou dietu. V každém případě zůstaneš pořád stejná, tak se na to vykašli, děvčátko moje, hned teď to nech být. Věř mi, že každému je to stejně jedno. Buď prostě sama sebou a žij, ušetříš spoustu času a energie a budeš mnohem šťastnější.
  2. Když ti říká, že tě nemá rád, věř mu. Nemá. A to je všechno. Všech ostatních chyb, které uděláš, si cením nad zlato.
Mám tě ráda. Em

----------


Dopis Gillian Anderson:

anderson

Milá Gilly,
jsi zahleděná úplně a naprosto jen do sebe samé. Jestli budeš čtvrtinu svého času myslet na jiné lidi, místo abys nenáviděla svoje boky, úroveň tvé spokojenosti a sebevědomí prudce stoupne. Jednu věc jsem si uvědomila příliš pozdě: svoje sebevědomí člověk zvýší pouze tehdy, když dělá skutečně hodnotné věci. Proto jsem tě na příští letní prázdniny zapsala do kurzu, kde tě naučí pomáhat lidem bez domova. Vánoce strávíš v útulku pro ženy - oběti domácího násilí a na Velikonoce budeš číst nemocným dětem na onkologickém oddělení.
A určitě, drahá, si poněkud rozšiř obzory, svět je mnohem větší než ulita, do které tě zahání tvoje mindráky. Měj ráda sama sebe, mysli na jiné a buď také vděčná.
Mám tě ráda, věřím ti a vážím si tě.
Já. Ty, My.
P.S. Drž se svých snů, ne svých kluků.


----------


Dopis Alice Cooper:

cooper

Zanedbaný holky jsou k sežrání jen prvních pět minut. Všimni si, jak pěkně vypadají některý holky v kostele. Pak si vyber to nejlepší z obou světů.
P.S. «The Yardbirds» jedou.
P.P.S. Myslím, že to s tou kavárnou půjde. Dej do názvu slovo "Star".

A co vy byste napsali sami sobě - šestnáctiletému?
 

20 věcí, které ničí vztahy

22. ledna 2018 v 21:25 |  Články
20 věcí, které ničí vztahy

http://www.ezyshine.com/wp-content/uploads/2014/04/tips-to-stop-fights-healthy-relationship-advice-620x413.jpg

Láska není to, co vídáme v kině. Nespočívá v romantických schůzkách a něžných polibcích za svitu luny. Šťastný vztah, to je práce, založená na vzájemné úctě a toleranci. I soulad je snadné narušit.

Přečtěte si náš seznam 20 skutečných zabijáků vztahu:

1. Snaha změnit jeden druhého
Ideální lidé neexistují. Nesmíme ovšem zaměňovat zvyky a charakterové rysy. Jsou věci, které v sobě člověk prostě nezmění, i kdyby mu je stokrát vytýkali. Proto nepleťte dohromady ponožky rozházené po bytě (zlozvyk) a popáté v sezóně ztracený deštník (roztržitost-charakterový rys).

2. Vztahy s rodiči
Je dobře, znáte-li se s rodiči vaší drahé polovice (a ona s vašimi). Ještě lepší je, když se spolu rodiče přátelí. Bohužel to ne vždycky takhle vyjde. Zeť se může potenciální tchýni zkrátka nezamlouvat a snacha zas nemusí imponovat případnému tchánovi. To by však nemělo ovlivnit vztah páru. Nesmíte připustit odsuzování své volby a pokud k němu dochází, netahejte svého partnera na rodinné obědy. Nic jiného než pokaženou náladu vám to nepřinese.

3. Mobily a spol.
Zvláštní, jak rychle se tyhle udělátory mohou z pomocníků změnit v nepřátele. Místo abychom cukrovali se svým drahouškem, vedeme nekonečné hovory, posíláme záplavy SMS nebo vysedáváme u Facebooku. Samozřejmě, že se vyskytnou situace, kdy je nějaký rychlý kontakt nezbytný, ale nic není důležitější, než blízký člověk.

4. "Aby bylo jasno…"
Nikdy, NIKDY si nevyjasňujte vztahy na veřejných místech! Uvádíte do rozpaků nejen svého partnera, ale i ostatní lidi kolem. A shazujete sami sebe. I kdyby se vám vařila krev a strašně se vám chtělo udělat si okamžitě jasno, tady, teď, hned, vydržte. Takové věci zásadně patří jen mezi vás dva a odbývat se mají v soukromí..

5. Hádky
K neshodám nutně dochází. Dříve nebo později narazí každá dvojice na citlivá místa. To je normální. Hádky patří do šťastného vztahu. Ovšem za jedné podmínky. Nesmíte překročit jistou mez. Nesmíte jeden druhého urážet, nesmíte svůj pocit křivdy stavět nad partnerův a nesmíte zapomenout, že každý spor se dá řešit kompromisem.

6. Mlčení
Číst vaše myšlenky nedokáže nikdo. Ani milující partner. Takže máte-li nějaký problém, mluvte o něm. Když se vám něco nelíbí, sdělte to partnerovi. Uražené mlčení je dětinská reakce. O věcech je třeba mluvit. Vyjádření emocí, ať už kladných nebo záporných, je zárukou psychického zdraví.

7. … a neodpustím!
Všichni se mýlíme. Každý dělá chyby, vy také. Naučte se odpouštět těm, které máte rádi. Nehýčkejte si v sobě pocity křivdy. Prospěje to vašemu vztahu a vnitřní napětí vám nepřivodí stres. Každý psycholog vám potvrdí, že když v sobě člověk drží pocit ublíženosti a zloby, má to negativní dopad na jeho zdraví.

8. Správný čas a správné místo
Posuzujte důležité otázky ve vhodnou chvíli a na vhodném místě. Probírat stěhování po náročném pracovním dnu opravdu nemá smysl. Jednoslabičné odpovědi a němé přitakávání neznamená, že vás partner nevnímá. Je jenom unavený a nemá sílu ani chuť na diskusi. Učte se najít správný čas i vhodné místo.

9. Finance
Každý vztah znamená, že nejenom dostáváte, ale také dáváte. Puntičkaření tu k ničemu není, zvláště pak, jde-li o peníze. Domluvte se na tom hlavním: jak povedete hospodaření, kdo bude platit účty, kdo bude hlídat rozpočet. Věty typu: "To kino o víkendu platíš ty, já jsem platil minule" jsou zcela nepřípustné.

10. Komár a velbloud
Nikdo není dokonalý. Nevynesl smetí? Spálila vám při žehlení košili? Koupil jiný jogurt? Nezaplatila Internet? Věřte, že jsou to hlouposti. Nestojí to za pozornost, natož aby to vyvolávalo emoce. Nedělejte z komára velblouda. Radši se jděte projít. Můžete přitom vyhodit to smetí. Košili si koupíte jinou. A ten "nesprávný" jogurt zkuste aspoň ochutnat, třeba objevíte něco nového. Na každý pád nemá smysl kazit si den nebo večer… raději zapalte svíčky a poseďte v kýčovité atmosféře romantického večera. Bez Internetu… Někdy to vztahu velmi prospěje.

11. Špionáž
Láska stojí na důvěře. Důvěřujte své polovici. Také ten, koho milujete, potřebuje svůj osobní prostor. Respektujte ho. Nečtěte mu SMS, neprohlížejte emaily, nehrabejte se mu v kapsách nebo v kabelce. To vše je velmi zraňující a vztah to poškozuje.

12. Žárlivost
Najdou se i tací, kteří mají žárlivost za příznak lásky. Jiní ji jednoznačně odsuzují jako důkaz egoismu a neúcty. Shakespeare mluvil o žárlivosti jako o zelenooké příšeře, která se vysmívá obětem, jež požírá. V každém případě trpí žárlivostí ve vztahu oba: jeden se užírá podezíravostí a druhého uráží nedůvěra. Jak tomu čelit? Buďte čestní. Nezavdávejte a nevyhledávejte důvody k žárlivosti. Žárlivost je důkazem nízkého sebevědomí. Někdy člověka zcela pohltí a bojovat s ní nemá smysl, žárlivci jeho podezření nic nevyvrátí. Vraťme se ke klasikovi: "Chraň se žárlivosti, můj pane…!"

13. Nikdy klid
Všimli jste si, že velmi často, když si lidé najdou partnera, se kterým jim to klape, začnou přibírat na váze? Harmonický a klidný vztah - skvělé. Ale nebuďte nikdy v klidu pokud jde o váš vzhled, o vaši upravenost, péči o sebe. Chcete snad, abyste přestali partnera přitahovat? Nemá ten nejbližší a milovaný právo být pyšný na to, jak pěkně vypadáte?
Pokud zpozorujete, že podobná situace nastává, kupte abonentku do posilovny - pro dva samozřejmě.

14. Srovnávání
Na své bývalé zapomeňte. To je minulost. Vaše přítomnost je vaše nová láska. A budete-li ji srovnávat s minulými partiemi, můžete celý vztah zbourat.

15. Stále spolu
«To je ideální pár - všechno dělají společně!» - když člověk něco podobného slyší, musí se bezděky sarkasticky ušklíbnout. Jak dlouho to těm dvěma asi vydrží? Člověk občas potřebuje být sám. Takže neusilujte o to, abyste každou minutu dne trávili se svým drahouškem. Někdy naopak platí, že čím méně času zbývá na vzájemný kontakt, tím cennější pro nás je. Stará moudrost říká: "Odloučení, jako vítr oheň, malou lásku hasí, velkou rozdmychává".

16. Lež
Lež je jako voda - je schopná podemlít základy toho nejpevnějšího vztahu. Držet se tvrzení Dr. Hause, že "všichni lžou" je jistě možné, ale ne pokud jde o milovaného člověka. Jak je to v Manon Lescaut? "Když se dva lidé zpronevěří, neuzdraví je žádný lék. A víckrát už si neuvěří. Tak milujte se vespolek!"
Buďte upřímní i v maličkostech. Když se vám polévka zdá málo slaná nebo se vám nelíbí darované šaty, poctivě to řekněte. A učte se také přijímat otevřeně vyslovenou pravdu z druhé strany.

17. Lhaní si do kapsy
Někdy vztah nefunguje nikoli proto, že bychom partnerovi lhali, ale protože nejsme dost upřímní sami k sobě. Je tohle opravdu ten člověk, s nímž se chci dočkat stáří? Chci se opravdu obětovat tomuto vztahu? Dokud si na tyhle otázky upřímně neodpovíte, dokud si nebudete zcela jisti, nebude váš vztah klapat. Lhát si do kapsy se nevyplácí.

18. Nejistota
Čím nižší je vaše sebevědomí, tím bezbrannější se cítí váš partner. Vaše komplexy vyvolávají otázky jako: Je to ten pravý (pravá)? Co mi vůbec může dát, když sám sebe tak nízko hodnotí?
Na druhou stranu nedovolte nikomu, aby si zvyšoval sebevědomí na váš úkor a vedl vás k přesvědčení, že bez něj jste úplná nula.

19. Cíle
Co bude dál? Kam nás náš vztah zavede? Měli byste přesně vědět, zda se vaše plány shodují s partnerovými. Možná vůbec nepočítá se sňatkem v nějaké blízké budoucnosti, zatímco vy už sníte o dětech…
Nijak se neostýchejte tyhle otázky nastolit a nebojte se také vztah včas přerušit, je-li jasné, že se neshodujete a vztah nemá perspektivu.

20. Láska jako něco daného
Většina lidí se shodne, že nemilujeme za něco, milujeme prostě jen tak… To je pravda. Ale i tahle mince má svou odvrácenou stranu - lásku nesmíme brát jako něco daného. Láska je darem osudu. Buďte člověku po svém boku vděčni za jeho cit!

Seznam, který zachránil mé manželství

22. ledna 2018 v 21:21 |  Články
Seznam, který zachránil mé manželství

https://www.pronaladu.cz/wp-content/uploads/2014/12/seznam-manzelstvi.jpg

Tenhle příběh je pro ty, kdo si myslí, že problémy v manželství lze řešit pouze rozvodem. Je o ženě, která se přestala hněvat a změnila svůj život k lepšímu.

- Odkládala jsem tu chvíli opravdu jak jen to šlo, ale nakonec ten den prostě nastal. Den, kdy můj manžel Bill odešel do práce a já sbalila věci svoje i svého dvouletého syna a odjela jsem s ním k rodičům. Přivítala mě maminka. Ujistila mě, že mi s tátou ve všem pomůžou, že mě neopustí.

«Ale než od něho definitivně odejdeš", řekla mi, "udělej prosím tě něco pro mě". Položila přede mě list papíru, uprostřed ho rozdělila svislou čarou a požádala mě, abych do prvního odstavce sepsala všechny věci, které mi na Billovi tak vadí, že s ním nedokážu žít. Myslela jsem, že do druhého odstavce bude maminka chtít napsat Billovy kladné stránky a v duchu jsem si říkala, že to tedy bude odstavec podstatně kratší.

V každém případě jsem dobře věděla, co zapsat do prvního odstavce:

- Bill věčně pohazuje po bytě své věci.
- Nikdy neřekne, kam jde.
- U jídla hlasitě smrká a chová se neslušně.
- Nikdy mi nedá nějaký hezký dárek.
- Neumí hospodařit s penězi a přitom je lakomý.
- Nikdy mi doma s ničím nepomůže.
- Pořád jen mlčí a nepovídá si se mnou…

Seznam byl dlouhý a místo na papíře nestačilo. Nevyvratitelný důkaz, že žádná žena by s takovým chlapem nevydržela.

Se sebevědomým úsměvem jsem se maminky optala: "Do druhého odstavce mám zapsat jeho klady, že ano?" Maminka ale řekla, že Billovy silné stránky zná sama. Požádala, ať jí do druhého odstavce zapíšu svou reakci na ten který konkrétní Billův nedostatek. U každého bodu ať zkrátka napíšu, jak jsem na takové chování reagovala.

Tohle bylo trochu těžší, naprosto jsem neočekávala, že se bude mluvit o mě. Ale věděla jsem, že maminka nedá pokoj, dokud jí nevyhovím. Takže jsem začala psát. Jak jsem reagovala?

- Nadávala jsem.
- Křičela jsem a plakala.
- Bylo mi trapné vedle něj sedět.
- Vysvětlila jsem mu, jaká jsem mučednice.
- Chtěla bych se provdat za někoho jiného.
- Měla jsem za to, že si zasloužím něco víc.
- A vůbec - nezaslouží si mě …

Ani tenhle seznam neměl konec. Nakonec maminka list papíru vzala, roztrhla ho napůl podle té čáry, tu Billovu půlku zmačkala a hodila do smetí a dala mi tu mou. Řekla : "Vezmi si to a dneska nad tím doma ještě popřemýšlej. Malého můžeš nechat u nás. Až si to promyslíš, přijď a řekni, jak ses rozhodla. Pokud se definitivně rozhodneš od Billa odejít, my ti s tátou pomůžeme".

Vrátila jsem se domů a dívala se na svůj seznam. Když teď vedle chyběl ten soupis Billových nedostatků, vypadal opravdu dost děsně. Viděla jsem tu seznam svého hrozného chování a destruktivních činů a teprve tehdy jsem pochopila, jak strašně hloupě jsem se po celou dobu chovala. Přemýšlela jsem nad tím, co mě vlastně na Billovi tolik štvalo. A uvědomila jsem si, že to není nic zas tak hrozného a nenapravitelného. Že jsem byla hněvem tak zaslepená, že jsem vůbec nebyla schopna si uvědomit, jaké štěstí jsem vlastně měla. Protože Bill sice určitě nebyl žádný ideál, ale byl to opravdu moc hodný člověk.

Vrátila jsem se k rodičům. Sama jsem byla překvapená svým novým pohledem na situaci. Cítila jsem teď klid a také vděčnost. Před pěti lety jsem slíbila být s mužem v nemoci i ve zdraví - a teď jsem byla až zděšená, jak snadno bych byla tak krutě změnila svůj i jeho život a své dítě bych nechala vyrůstat bez otce. Čistě pro maličkosti a okamžité návaly hněvu. Když se tehdy Bill vrátil z práce, oba jsme na něj se synkem čekali.

Ráda bych tu řekla, že Bill se změnil. Ale ne, nezměnil se. Stejně jako dřív dělal všechno to, co mi tolik vadilo. To já jsem změnila svůj přístup k jeho chování. Až do dneška jsem vděčná své matce, která mi tenkrát svou moudrou radou zachránila manželství.

V devětačtyřiceti diagnostikovali Billovi Alzheimrovu nemoc. Musel opustit své učitelské povolání. Pečovala jsem o svého milovaného manžela sama. Jednou se mě syn zeptal: "Mami, a co budeme dělat, až si nás táta už nebude vůbec pamatovat?" Řekla jsem: "My si ho budeme pamatovat, budeme si pamatovat, že je to náš milovaný tatínek a manžel a nezapomeneme, čemu všemu nás naučil a jak nás měl rád".

Becky Zerbe byla za Billa provdána 29 let.

https://www.pronaladu.cz/seznam-ktery-zachranil-me-manzelstvi/
 


Proč se dnes vztahy tak snadno rozpadají

22. ledna 2018 v 21:15 |  Články
Proč se dnes vztahy tak snadno rozpadají

https://www.pronaladu.cz/wp-content/uploads/2016/05/proc-se-vztahy-rozpadaji.jpg

Proč je v dnešní době tak těžké uchovat vztah? Proč se tak často rozcházíme, i když tolik usilujeme o lásku? Proč se lidé náhle stali neschopnými dlouhodobých vztahů? Copak jsme zapomněli milovat? Anebo ještě hůř, copak jsme už zapomněli, co je to láska?

Nejsme připraveni. Nejsme ochotni k obětem, ke kompromisům, k lásce bez podmínek. Nejsme ochotni vložit do vztahu všechno. Chceme, aby všechno šlo snadno. Jsme pohodlní. Stačí jediná překážka a všechno vzdáme. Nedáme svojí lásce vyrůst, odcházíme předčasně. Nehledáme lásku, ale silné dojmy. Hledáme někoho, s kým můžeme chodit do kina nebo na pizzu, ne někoho, kdo nám porozumí, i když spolu budeme jenom mlčet. Trávíme společně čas, ale nevytváříme společné vzpomínky. Nechceme se v životě nudit. Nechceme partnera na celý život, ale pouze někoho, s kým nám bude dobře tady a teď. S kým se budeme bavit. A to je velmi, velmi dočasné. Když vášně pohasnou, uvědomíme si, že na všední život nás nikdo nepřipravil. Nevěříme v půvab předvídatelného, protože jsme příliš zaslepeni svou touhou po dobrodružství. Po zážitcích.

Noříme se do nesmyslného městského života a lásce nenecháváme žádné místo. Na lásku nemáme čas, nemáme dost trpělivosti na nějaké ujasňování vztahu. Jsme lidé zaměstnaní, jdoucí za svými materiálními sny a do nich se láska nehodí. Vztahy nejsou nic víc než příslušenství.

Hledáme okamžité uspokojení ve všem, co děláme: něco zavěsíme na síť a hned čekáme lajky. Zvolíme si profesi a očekáváme úspěšnou kariéru a uznání, a to hned, teď, včera bylo pozdě. A když si zvolíme nějakého člověka, očekáváme samozřejmě ihned velkou lásku. Chceme od vztahu zralost, která přichází až s časem, citové pouto, které se vytváří po celé roky - a chceme to hned, teď a tady. Jenomže se nám toho nedostane. A my nemáme ani čas, ani trpělivost.

Dáváme přednost strávení jedné hodiny se stovkou lidí přede dnem stráveným s jediným člověkem.
Věříme na "variabilitu". Jsme lidé "sociální". Více věříme setkávání s lidmi, než jejich poznávání. Jsme chamtiví. Chceme mít všechno. A rychle. Snadno s někým při sebemenším záblesku přitažlivosti navážeme vztah a stejně snadno z něj odcházíme, jakmile se objeví někdo "lepší". Nechceme hledat to lepší tady v tom člověku. Chceme, aby byl rovnou ideální. Setkáváme se s mnohými, ale málokomu dáme vůbec nějakou šanci. Všichni nás jen zklamali…

Technologie nás sbližují tak těsně, že ani nemůžeme dýchat. Fyzickou přítomnost nahrazují zprávy, chaty, skypy. Necítíme žádnou nutnost trávit čas společně. I tak se přece máme navzájem v životě docela dost: na sociálních sítích, na skypu, webech … O čem bychom si mohli povídat "naživo"?

Jsme generací cestujících, kteří se nikde nezdrží dlouho. Bojíme se závazků.

Jsme přesvědčeni, že jsme nebyli stvořeni pro vztahy. Nechceme "se usadit". Už pouhá myšlenka na to nás děsí. Nedokážeme si představit, jaké to je, být s jediným člověkem až do konce života. Odcházíme. Stálostí opovrhujeme jako nějakým sociálním zlem. Rádi věříme, že nejsme takoví, jako všichni. Rádi věříme, že neodpovídáme sociálním normám.

Jsme generací, která sama sebe označuje za "sexuálně osvobozenou". Oddělujeme sex od lásky, nebo si to aspoň myslíme. Jsme pokolením sexu a rozchodů. Nejprve sex - teprve pak se rozmýšlíme, zda s tím člověkem chceme či nechceme být. Provozovat sex je pro nás něco jako dojít se napít. Neděláme to proto, že dotyčného milujeme, ale pro chvíli fyzické rozkoše. Alespoň dočasného potěšení.

Sex mimo vztah už také není tabu. Známe pojem volného vztahu, přátel s privilegii, sexu na jednu noc, sexu bez závazků…
Jsme praktické pokolení, řídící se pouze logikou. Už nevíme, jak se miluje bláznivě. Nebudeme putovat přes devatery hory, abychom se setkali s vyvolenou či vyvoleným. Naopak, vzdálenost je pro nás důvodem k rozchodu. Jsme příliš rozumní na lásku.

Jsme pokolení, které se bojí. Bojí se zamilovat, oženit či vdát, utrpět nezdar, cítit bolest, mít zlomené srdce.
Nikoho si nepustíme blízko a sami se také k nikomu příliš nepřibližujeme. Sedíme za vysokými zdmi, které jsme postavili kolem svých srdcí, čekáme na lásku a prcháme a schováváme se pokaždé, jakmile se objeví na obzoru. Nechceme být zranitelní. Nehodláme svlékat vlastní duši před nikým.

Vztahů už si neceníme. Necháme klidně odejít i ty nejlepší lidi.

Není nic, v čem bychom v tomto světě nedokázali zvítězit. Ale pokud jde o lásku, jsme zcela bezmocní. V tom nejdůležitějším lidském citu.

https://www.pronaladu.cz/proc-se-dnes-vztahy-tak-snadno-rozpadaji/

Detektorář - realita

22. ledna 2018 v 21:09 |  Články
Sorry, zase to bude trošku delší. Posledně se mě moc lidí nepovedlo od tohoto koníčku odradit. Zkusím tedy popsat skutečně standardní stav při hledání. Tak tedy. Pár dní zpět mě kamarád Danny Štěpánek navnadil. "Půjdeme na poslední letošní hledačku, bude to super. Vezmu tě na místo kde jsme našli 6 stříbrňáčků." (jak kdybych mohl zapomenout, když jste mě poslali cca 14 dní zpět fotku, tak jsem se v prvotním záchvatu zakousl do mobilu.) Navíc meterologové hlásí polojasno, sucho a teplo. Fajn, ráno vstávání za tmy (lezl jsem jak z hrobu, všechno bolí, a otázka v hlavě - co a proč to vlastně dělám). Rychlá sprcha, vzbudit psa, rychlé venčení. Cože? Hlásili polojasno, proč je venku mokro a další mokro padá z nebe? To bude dobré. Dostavuje se první vlna optimismu. Je to jen mrholení. Dneska to půjde, tak to nemůže bejt snadný. Psa hodit domů. Zkontrolovat ženu že jsem ji nevzbudil a po špičkách úprk do auta. Dan nastoupí a už brblá. Prší, je sníh. Tam kam jedem určitě budou závěje. Ukazuju na meteoradaru že pršení právě přestává, díky tomu se i u něj rozjíždí optimismus. Na odbočce k louce je benzínka. Prej tam dělaj i polévky. Okamžitý nápad. Dáme gulášovku a zatím přestane pršet. Teplé jídlo je to pravé a optimismus je neochvějný. Jdeme. Mno déšť zase sílí ale to je určitě jen poslední vzepětí. Zastavujeme u louky. Optimismus pádí do dáli. Tak to ne, tady jsem hledal před rokem s manželkou při pokusu, zda jí to bude bavit. Tady není nic. Dan se pousměje a říká, ale jo, támhle na tom plácku byly ty stříbrňáky. Třeštím oči. Tenkrát stačilo kolik, třicet, čtyřicet metrů? Svět není fér. Vůbec. Při popisu cesty jsem pořád doufal že to je někde jinde. No co. Oklepal jsem se. Osud. Silou vůle jsem si přivolal zpět optimismus. Za chvilku přestane pršet a najdu si něco za odměnu dnes.

Vyrážíme. Mlha v kombinaci s deštěm vytváří trošku děsivou kulisu. Ale to mě nerozhodí. Ještě poslední povzbuzující slova od Dana "jo a prvních 30 metrů přejdi. To je jen bordel" … jak bych mohl zapomenout, když díky tomu jsme to tenkrát vzdali. Dobrý, jdeme. Nemohli přeci vysbírat vše. První signál. Plomba! Chválím detík, to půjde. Dan první signál. COŽE? Hele ono to vypadá jako stříbro. Asi nějaká část vyznamenání, nebo něco takového. A je na tom rok 1930. Mumlám mezi zuby "totitakpřeju" a hledám v okolí. Drát, plech, alobal, vakcína. Hmmm, koukám významně na detektor. Pochlap se přece. Drát, alobal, alobal, deseťák! Ano mince, 1963 sice ale kde je jedna, bude jich víc. S novou vervou ignoruji zesilující déšť který přechází v regulérní hnus a s dalším signálem rvu rýč do země. Zajel tam se znepokojujícím mlasknutím. NE NE NE … spodní vodu ne! Rychle vyhazuju drn a obava se naplňuje. Díra se okamžitě zalejvá vodou. Peklo právě zařadilo druhej rychlostní stupeň. Kdo to ješte nezažil. Tak to znamená následující. Modlíte se, aby signál byl ve vykopnutém drnu, protože je to o 4% menší zlo než když zůstane ve vodě. Nicméně i to znamená že když se snažíte vydolovat cíl z drnu, a nadzvednete ho máte rukavice okamžitě promočené a obalené bahnem. Z drnu crčí voda a vy nemáte nejmenší šanci to nějak lépe separovat. Bahno se navíc dostane a nalepí úplně všude. Rychlost vašeho postupu se sníží na třetinu a každý signál je čistokrevný boj. Tento konkrétní boj vyvrcholil nalezením miniaturního kousku plíšku o velikosti 4x6 milimetrů. Tolik sprostých slov zdejší louky slyšeli naposled někdy za úprku skopčáků. Nadávám i detektoru. Nadávám všem a táhnu se dál. Alobal, plech, drát, vakcína. Bunda a kalhoty durch, přiveďte mě meteorologa a umlátim ho rejčem.

Další signál, dostávám se konečně do sušší oblasti (Po vyhození drnu se vodou díra nezaplní do 5 vteřin, ale až do 10.) Signál silný, trhám drn. Přejíždím nad cívkou a nepotřebnou půlku pouštím do díry. Přímo do obličeje mě chrstne půl litru bahnité břečky, jak jsem ohnutej tak většina jde o očí. Prvotní impulz a utírám si rukou ksicht. Ano tou rukou v rukavici která je obalená bahnem ... nevím jestli to co mám v očích jsou víc slzy, déšť nebo bláto. Asi kombinace obojího. Kapesníky, někde tu mám kapesníky, prohrabávám se a vzpomínám že jsem je spotřeboval na poslední hledačce a slíbil si že je doplním. Jiná možnost. Sníh. Je ho tu kolem dost. Kdo si nedřel ksicht od bláta sněhem, nepochopí. Pro ostatní je to na úrovni peklo level 3. Můj optimismus zbaběle zdrhl a odhodlání zdrhá za ním. Nic. Jdu se podívat kvůli čemu tak trpím. Vztekle dohledávám signál. Srdce se zastavuje. V blátě se zaleskne zlatá barva a zase se zaleje bordelem. Lapám po dechu. Nezdálo se mě to? Opatrně přejíždím prstem v oblasti kde jsem viděl záblesk žlutého kovu. Druhou rukou šmátrám po mobilu. Srdce pořád stojí. Znovu se rozeběhne až v okamžiku kdy mě dojde že se koukám na kousek víčka od zavařovací sklenice. Světlo a bláto si zahrálo a výsledný efekt vytvořil dojem hrany mince. Vztekle dokopávám zbytek drnu do díry až voda vystříkne opět vysoko a ohodí mě až k pasu. Seřvu detík, seřvu počasí, seřvu sebe že jsem sem lezl. Jdu dál. Alobal, drát, víčko od mléka, hilzna, plech.

Z neustálého ohýbání a vypětí se mě začíná vracet gulášová polévka. Co to bylo za debilní nápad. Zoufale hledám cokoli co mě zvedne náladu. Třeba neustávající déšť, zima od nohou, bláto za ušima. Cokoli. Padne knoflík. Padne další socialistickej desetník. Proč já? Zaslechnu své jméno, Dan na mě volá z dálky. Stojí u díry a mává. Pomalu jdu k němu. Po cestě jsou signály které jsou jisté a stoprocentní, takže je kopu. Drát a plech. Když znova zvednu oči vidím že Dan stojí pořád u té stejné díry a kope + hledá dohledávačkou. Aby tak depot. Zrychlím a dokonce přejdu jeden signál. Tak co, ptám se s nadějí že to nebude tak slavné. "Ále, dvě přezky s větrníkem, jedna klasika, druhá od mládeže." Koukám na něj jak tele na nový vrata. A to jen tak v jedné díře. "Jooo jasný hele jak jsou pěkný." Jediný co mě běží hlavou je představa jak mu najednou zmizí bota a hned dalším krokem šlápne na kostičku lega. Drtím mezi zuby "totitomocpřejuazlomsinohu" a zkouším rychle projet okolí. Drát, alobal, půlmetrová lišta z traktora. Řvu zase na detektor, poukazuju třeba na to že kolegův je nižší řada, tak ať začne konečně makat. Odpovědí je drát, jesenka, alobal, vakcína. Hlasitě filosofuju o modelařině. Například když modelář chce stříbro, tak si objedná stříbrnou barvu a podobné výhody. Dále třeba že je v teple a suchu.

Lehce se zvedá vítr. Jistě, to tu chybělo. Nedoléčená rýma se hlásí o slovo. Za chvilku mám nudle jak lana na remorkéru. Kapesníky. Fakt si je příště musím vzít. Jak jsem to jen dělal dřív, když jsem jezdil na kole. Jo ucpat jednu dirku, do druhé vší silou fouknout…. Hmmm promiň detíku. Ale trochu si to zasloužíš a navíc si vodotěsnej. Stojim jak zmoklá slepice uprostřed louky. Koukám na dana jak poskakuje tu a tam tahá mincičku, knoflíček a libuje si jak je ta loučka super. Navrhuju ústup do připravených pozic. Aneb nepůjdeme k autu. Dan souhlasí, takže otočím hlavu k nebi a hlasitě opakuju. "Takže my už jdeme k autu joooo!" to proto že prý nejlepší nálezy jsou při tomto úkonu. Plazím se a kopu už jen jasné a čisté signály. Alobal, drát, jesenka, vakcína, další zavařovačka, dvoumetrový plotový sloupek. Je mě do pláče. Dan už postává u auta a já se zastavuju nad posledním signálem. On na mě pořvává takové to nenaštvávací … "Hele taky jsem našel nějakej lísteček … asi to bude odznáček, tipl bych si taky z války … ale neboj, není to stříbrný, to bude asi jen postříbřený." V jedné ruce má inkriminovanou věc a druhou doluje z kapsy kapesníky. Celé balení! Napřahuju ruku s rejčem pro vrhnutí po balistické křivce… vzdávám to. Ani na tohle už nemám sílu. Dolezu k autu a provádíme alespoň pokus o elementární debordelizaci. Po cestě do Liberce zapracuje na lidské psychice teplo které se zdá být doslova životodárné. V půlce již rozebíráme zda na protější louce něco může ještě bejt, a kam se ještě musíme podívat. Dana vyložím u baráku a při vystupování poznamená. "jé hele, všiml si si že přestalo pršet?" Hystericky křečovitě se směju a s tím odjíždím domů. V kapse dva socíky, ožvejkanej knofl a půl kila bláta. Takhle přátelé vypadá standardní hledačka. Pouze sny o stříbrnejch nebo archeo nálezech. Zničení a špína. Duševní porucha není podmínkou, nicméně je velkou výhodou. Takže ještě jednou, opravdu se rozmyslete zda do tohoto chcete nastoupit. Pokud ano, doporučuji nejprve výlet do Kosmonos u Mladé Boleslavy. Je tam takovej malej, ale hezkej blázinec. Stavte se, okoukněte a zhodnoťte jestli se vám líbí okolí. Protože dřív nebo později se tam všichni sejdeme : ) Zdar a sílu v novém roce.


Staženo z FB

Z abnormality se dělá normalita - M Kašparů

22. ledna 2018 v 21:02 |  Články
Z abnormality se dělá normalita a nepřirozené věci se vydávají za přirozené

Výsledek obrázku pro Maxmiliánem Kašparů

Stále více lidí hovoří o tom, že se svět rychle mění. A lze těžko najít pro tyto změny lepší vyjádření, než jak to popsal před 80 lety Tolkien slovy paní Galadriel ve slavné trilogii Pán prstenů: "Svět se změnil, cítím to ve vodě, cítím to v půdě, cítím to ve vzduchu. Mnohé co kdysi bylo, je ztraceno".
Změny můžeme sledovat ve společenské atmosféře, ve vztazích mezi lidmi i v politice. A jen málokdo ještě žije v domnění, že tyto změny jsou pouze dočasné a svět bude vypadat stejně slunečně, spokojeně a bezpečně jako dříve. Nebude. Na toto téma diskutují odborníci a mnoho dalších vnímavých lidí.
Jaké jsou příznaky a příčiny dnešní situace a jaká by mohla být případná východiska? O tom hovoří Martina Kociánová s profesorem Maxmiliánem Kašparů, psychiatrem, soudním znalcem v tomto oboru, řecko-katolickým knězem, pedagogem a esperantistou.

Martina: Pane profesore, co vás nejvíce zaujalo na minulém roce? Co pokládáte za nejdůležitější události a jevy roku se kterým jsme se právě rozloučili? Z vašeho osobního úhlu pohledu, případně z pohledu psychologa a teologa…

Maxmilián Kašparů: Kdybych byl politik, ekonom nebo právník, tak bych koukal po nějakých velkých rybách, které se objevily v tom našem rybníce života. Ale už jsem si zvykl, že místo abych hledal velké události, ať pozitivní nebo negativní, tak si skládám svoje životní radosti jako puzzle z drobných událostí. Ty velké věci by se týkaly třeba politiky - třeba jak spolu vycházejí světové velmoci nebo ekonomiky. Víte, ale to jsou věci, které my neovlivníme.
Uvedl bych raději několik příkladů z puzzle, které si skládám dohromady. Když jedu po Praze a přede mnou vidím na chodníku dva lidi, kteří se vedou za ruku, tak si říkám: "To je úžasné, to je krásné, to město musí být šťastné, když se tady mají lidi rádi". Nedávno jsem viděl ženu, která vezla dvě děti v kočárku a byla v pokročilém stádiu těhotenství. Měl jsem chuť si ji vyfotografovat jako zázrak dnešní doby. Už dvě děti má a přesto nechá třetí, aby se narodilo. Toto jsou opravdu úžasné maličkosti. Řekl bych, že pokud to takto půjde dál, tak svět není ztracený a ty špatné změny, které asi všichni cítíme, budou láskou proměněny v dobro.
Když se pak vrátím domů s těmi radostmi, které jsem viděl a dočtu se, že u nás ve sledované populaci 11 až 15 let starých dětí je 14 tisíc dětí opilých, že jsou z 11 procent na marihuaně a pervitinu, že roste šikana a agrese mezi školními dětmi, tak najednou vidím, že je tady skutečně něco nezdravého a nedobrého. Bohužel tato negativa narůstají a pozitiv vidím skutečně tak málo, že bych si je mohl fotografovat a psát si k nim datum toho zázraku.

Martina: Když teď obrátíme zrak z minulosti do budoucnosti, tak jsme nyní na prahu nového roku. Vidíte v něm něco, co nás v něm čeká a nemine a co bychom neměli přehlédnout, protože to pro nás bude třeba hodně důležité?

Maxmilián Kašparů: Očekávám, že se setkám s jednou velkou neznámou a to bude činnost nové vlády, protože my nevíme, co se děje v zákulisí. Byli jsme v loňském roce pozváni k volbám a v letošním roce se ukáže, jestli jsme měli nebo neměli šťastnou ruku. Jestli byla šťastná, bude to dobré. Jestli ne, tak si za to můžeme sami.
Další věcí je, kolik přijde negativních zpráv z okolního světa. Žijeme totiž ve světě, který je jako pavučina propojen různými vlákny. Celý kontinent a celá planeta je v globalizaci. Proti tomu jedinci mnoho nezmůžou.

Martina: Začala jsem citátem od Tolkiena. Máte rád tyto knihy a filmové dílo?

Maxmilián Kašparů: Jednou jsem vlakem a jedna známá četla Tolkienovu knihu. Poprosil jsem , aby mi ji půjčila a asi hodinu jsem četl. Nestačím číst všechno, ale naučil jsem se číst mezi řádky. Tolkien je člověk, který toho často mezi řádky vtěsnal víc než na řádky. I když jsem toho za cestu vlakem moc nestihl přečíst, tak mi ta kniha trošku připomínala knihy Julese Verna, který fantazíroval a ono se to pak událo. Tolkien také fantazíroval a nechtěl bych, aby se to událo.

Martina: Ptala jsem se proto, jestli stejně jako paní Galadriel cítíte změnu v půdě, ve vodě a ve vzduchu, mnohé co bylo, je ztraceno. Jestli máte stejné pocity, že se změnil svět.

Maxmilián Kašparů: Ano a já využiji té vody, půdy a vzduchu, o kterých se ona zmiňuje. Musím říct, že mám trošičku těžké srdce z těch, kteří stále hovoří o ekologii. Chtějí ekologii vody, půdy i vzduchu, ale ještě jsem od nich nikdy neslyšel o ekologii čistého lidského srdce, čistých mezilidských vztahů. Stále se řeší jen ekologie kolem nás, to co dýcháme, to co pijeme a po čem chodíme, ale to co nosíme v sobě, tak o to už není velký zájem, aby bylo tak čisté. Myslím si, že pro chod tohoto světa je daleko důležitější, abychom měli čisté myšlenky, čisté srdce, čisté úmysly a čisté vztahy víc, než jestli je čistá voda.

Martina: Vy jste mi odpověděl i neodpověděl na otázku, jestli se svět změnil. Samozřejmě se svět stále mění, protože se vyvíjí, ale když hovoříme o změně, tak nemusí být vždy pozitivní, ale může. Přeci jen bych chtěla vědět, jestli se z Vašeho úhlu pohledu, za Váš život, za Vaši praxi psychiatra a duchovního, zdali se svět skutečně mění nějak zásadně, nebo je to přirozený života běh?

Maxmilián Kašparů: Mění se bohužel zásadně a rychle. Uvědomme si jednu zásadní věc. My jako živí tvorové máme schopnost adaptovat se. Dříve jsme chodili po čtyřech a po tisíce letech chodíme po dvou, ale trvalo to strašně dlouho, než jsme se dostali z jedné pozice chůze do druhé. Svět se mění tak rychle, že jako lidé se nejsme schopni přizpůsobit změnám a prakticky jsme to vzdali. Jsou to změny politické, technické, ekologické a další. Kam se podíváme, všude jsou změny a tam kde ještě nejsou, tam se začínají násilně zavádět.
Vezměte si třeba aktuální situaci v Newyorském metru, místo dámy a páni cestující zavedli bezpohlavní přivítání, oslovení. Je to také změna a je otázka, jestli ta změna je k dobrému nebo k špatnému a pro koho je k dobrému nebo špatnému. Stejně tak je to s otázkou přirozené sexuality ve společnosti. Za celý můj život, kdy se přes 40 let věnuji psychiatrii, se toho změnilo strašně moc a něco samozřejmě také k dobrému. Dnes už dokážeme vyléčit deprese, které se dříve vyléčit nedaly. Můžeme ovlivnit schizofrenii jako jednu z nejtěžších psychických chorob. Máme i různé nové terapeutické techniky u neurotiků, o kterých se po generace lékařům vůbec nesnilo. Toto jsou změny k dobrému.
Ale na druhé straně když porovnám chování lidí například vůči lékařům, tak mě to děsí. Jsem rád, že už jsem ve svém oboru ukončil činnost, protože za poslední roky jsem se častokrát setkal se sprostotami a hulvátstvím ze strany zdravých lidí. Kdyby se takto choval nemocný člověk, tak to beru jako součást diagnózy, ale jak dovednou být lidé čím dál více zlí na prodavačky, zdravotní sestry, lékaře, na úředníky, tak to abychom za chvíli začali chodit ozbrojeni. Tohle to nikdy nebývalo, více než nyní jsme se mohli setkat s noblesou a slušností a to je dnes pryč. Dnes člověk, který má nulové vzdělání z medicíny, diktuje lékaři jak má léčit a pokud to tak není, tak to jde k soudu. Mohl bych uvést spoust příkladů. Takže po stránce technické jsou změny pozitivní, ale na vztahy lidí nejsou léky a žádný mobil nebo tablet je nevyřeší.

Martina: Přemýšlím, jestli si minulé vztahy trochu neidealizujete, protože vztahy například za první republiky byly mezi lidmi slušné, to ano, nicméně to množství subordinace která tam byla, členění lidí podle profese, nebo podle toho, na jaké vzdělání dosáhli, to nebylo o moc lepší než dnes.

Maxmilián Kašparů: Jistě, negativa byly vždy. Vždy byly potraty, nevěry, alkoholismus, gamblerství, ale vědělo se, že jsou to negativa. Bohužel dnes se hranice mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží natolik odbouraly, že lidé v tom chaosu už nevědí, co je správné a co není. Jsou psychologové, kteří řeknou: "Ale vždyť nevěra ozdravuje manželský vztah, proti tomu přeci nemůžeme nic mít". ale druhý Vám zase řekne: "Víte, ona může vztah ještě více nabourat, než to nabourané je". A oba mají pravdu. Čili dnes je vážným problémem, že už nemáme hranici mezi šesti pojmy: dobro a zlo, pravda a lež, krása a ošklivost.
Dříve také existovaly třeba nemanželské děti, ale byly to jen výjimky. Dnes se u nás nemanželských dětí rodí snad 50 procent. V neúplných rodinách nevidím žádné pozitivum a statisticky tyto věci rostou. Není normální, aby bylo 14 tisíc dětí denně opilých, ale podobné věci se dnes už stávají normou. Jako psychiatrovi mi vadí, když se z abnormality dělá normalita a když se z nepřirozených věcí dělají věci přirozené. To je v současné době špatně a přichází to rychle.

Martina: Je možné vysledovat, kdy jsme ztratili schopnost rozeznávat těch šest pojmů, o kterých jste hovořil?

Maxmilián Kašparů: Čím je člověk mladší, tím hůře je rozliší, protože nemá zkušenosti. Nejde totiž o výuku, protože výuka jde přes ucho. Jde o zkušenost, která jde přes duši. Jestliže se nesetkám jako mladý muž mezi 15 a 20 rokem s něčím negativním, tak mohou ve školách dělat různé prevence, ale až teprve skutečně zažiji, že můj kamarád zemřel jako feťák, tak tato zkušenost má sílu. Zkušenosti přicházejí s věkem, ne se vzděláním. Dobro a zlo v tomto případě způsobily, že spolužáci mrtvého chlapce byli daleko více otřeseni jeho smrtí, než nějakou přednáškou. Až teprve hodně dospělý nebo starý člověk dokáže dobro a zlo rozlišit. Mladý člověk něco takového nedokáže, protože nevěří všemu, co se mu řekne.

Martina: Pane profesore, když jste hovořil o pozitivních změnách, tak jste řekl, že umíme stále lépe léčit depresi. To mne přivedlo na další otázku: radujeme se, že umíme léčit depresi a zapomínáme se strachovat nad tím, proč je depresí stále více. Proč dříve bylo mnohem méně lidí, kteří pociťovali depresi nebo ji skutečně měli a potřebovali být léčeni, aby nespáchali sebevraždu? Dnes jsme nadšeni, že pro ně máme báječné pilulky, ale uniká nám, že bychom měli hledat kořen problému.

Maxmilián Kašparů: Ano, už jsme se jako studenti na lékařské fakultě učili, že prevence nám pomůže víc, než pak dělat nějakou terapii. Žijeme však ve světě, který je strašně rychlý a my nejsme schopni tak rychlé adaptace jaká by byla potřeba. To je jednou z příčin civilizačních chorob. Nemůžeme mluvit jen o depresi, jedná se o civilizační choroby vůbec. S těmi bohužel nemůžeme nějak preventivně bojovat, s výjimkou třeba stravování a životního stylu, protože vliv prostředí a stres je dnes všude obrovský. Těžko odstraníme stresy, které člověk zažívá v práci, v manželství, protože je osamělý, nebo proto, že jich je v rodině naopak příliš mnoho v jednom bytě. Všechno je stresové. Stresory a stresy můžeme odstranit pouze minimálně a prevence je velmi omezená. Takže bohužel…

Martina: Naše psychika se tedy bouří, protože nestačíme změnám. V každodenním spěchu navíc zaměňujeme pozitivní a negativní vjemy. Myslím to tak, že ke změnám dochází stále a jsou velmi rychlé. Ale společnost něco vnímá jako velmi pozitivní změnu, protože nedokážeme domýšlet důsledky. Užíváme si nějakou změnu, která se aktuálně jeví jako pozitivní, ale už nedomýšlíme, že se z ní může vyvinout něco, co bude mít katastrofální dopad. Stejně to funguje i obráceně, zažíváme něco, co nám není příjemné a nedochází nám, že je to ve výsledku investice do budoucnosti. Vnímáte to také tak? Možná někdy často zaměňujeme to, co je momentálně dobré s tím, co bude dobré za 10 nebo 50 let?

Maxmilián Kašparů: Ano. Vy jste mi připomněla jednu situaci z medicíny. Farmakologové a chemici v době první světové války, kdy byla rozšířena tuberkulóza, vytvořili kodein jako účinný lék proti kašli. Kodein se podával lidem, pro které to bylo velké požehnání, ale až po několika letech se zjistilo, že je to velice návyková látka. O kodeinu jeden lékař řekl: "Domnívali jsme se, že jsme vyrobili včelu bez žihadla." A tak to je. Mysleli jsme, že včela bude nosit jenom med a nikdy nám nedá žihadlo. Pak jsme však přišli na to, že dává víc žihadel, než kolik přináší medu. Podobně to bylo i v případě heroinu. Avšak je zde i opak. Vyráběl se lék na kardiologická onemocnění, pak se zjistilo, že není nijak moc dobrý na srdce. Ale je z toho úžasná Viagra. Čili vyrábělo se úplně něco jiného, než se nakonec ukázalo.
Takže v prvním případě s kodeinem se hledal dobrý preparát, ale ukázalo se, že je tam něco negativního. V druhém byl dobrý úmysl a našel se vhodný preparát. A nyní pojďme k třetí variantě, kdy člověku něco nesedí, ale je to v jeho prospěch. Když jsem byl malý chlapec a měl jsem užívat rybí tuk, tak jsem vždy říkal babičce: "to je hrozně ošklivé". Ona mi na to odpověděla: "ošklivé zahání ošklivé".
Všechny tři varianty vždy byly, jsou i budou, ale chce to určitý čas, aby se ukázalo, zda to či ono skutečně dobré je nebo není. Apoštol Pavel říká v jednom listě: "Všechno poznejte a dobrého se držte", čili poznávejme, hledejme, experimentujme. Když se to ukáže jako dobré, tak pokračujme, když jako špatné, tak to nedělejme. Je to otázka moudrosti.

Martina: Jsou věci, které už dnes Vy sám vnímáte jako vysoce nebezpečné pro budoucnost, ale společnost je jimi opojena?

Maxmilián Kašparů: Ano. Oheň, voda a svoboda. Oheň i voda jsou dobří sluhové, ale když odstraníte krb a zapálíte si doma oheň, tak asi nemusím pokračovat v líčení, jak to dopadne. Když dáme vodě koryta a břehy, tak nám bude vyrábět elektřinu, když břehy dáme pryč, zaplaví pole, města a vesnice. Pokud je to v mezích, tak je to k užitku a stejně tak je to se svobodou. Absolutní svoboda vede ke všemu, co je proti člověku. I svoboda by měla mít svoje mantinely ve smyslu zlatého biblického pravidla "co nemáš rád, nedělej druhému", nebo "moje svoboda začíná tam, kde končí svoboda toho druhého". To jsou ty břehy, které uznávám, ale bohužel jsem svědkem toho, že dnes snad všichni mohou všechno.
Kdybychom žili v teokratické společnosti, tak by nám ty hranice určoval nějaký náboženský guru. Kdybychom žili v socialistické republice, hranice svobody by nám určoval okresní komunistický tajemník. Ale my žijeme v občanské společnosti, kde si hranice určuje každý sám. Někdo si je určit neumí, zbourá břehy a z toho pak vznikají problémy. Vidím to tak, že i dobro by mělo mít svá pravidla. Jak už se říkalo ve starověku "Zachovej řád a řád zachová tebe." To jsou ty břehy.

Martina: Pane profesore, jestli máte pocit, že žijeme v občanské společnosti, kde si určujeme pravidla pro svůj život, můžeme si sami určovat množství svobody a cítit ji, tak jste šťastný člověk. Protože já se naopak stále více cítím svázána a každý den, když jdu na poštu, tak jsem v napětí, jestli ta zásilka není zase nějaká pokuta. Jsem nekuřák, ale nemám nic proti tomu, aby si někdo zapálil v restauraci. Vše se začíná regulovat. Máte vážně pocit, že žijeme ve svobodné občanské společnosti bez břehů?

Maxmilián Kašparů: Žijeme v občanské společnosti, která se však nikdy nesmíří s tím, aby byla svoboda všeobecná. Svobodu nám dávají mocenské síly, ať jsou jakékoliv. Ty také utvářejí normy. Formu si však určí každý občan sám. Když přijde na pohotovost pacient a napadne slovně sestřičku, nebo lékaře, tak se pak hájí tím, že má právo říct svůj názor.
Měl jsem jeden případ, když jsem působil jako soudní znalec. Chlapec z osmé třídy napadl učitelku, vyšetřovalo se to a otec ho hájil tím, že učitelka sdělila svůj názor, se kterým chlapec nesouhlasil a hájil se svým právem na vlastní názor. Zeptal jsem se otce: "A to ji musel praštit židlí"? Otec na to odpověděl: "Syn má právo zvolit sdělovací prostředek."

Martina: Kde jsou příčiny těchto změn? Je to ve svobodě? Všichni politici na celém světě přesvědčují své občany, že vše dělají pro své občany, aby se jim žilo lépe a lépe. Někteří si to asi myslí i upřímně. Kde jsou ale příčiny toho, že se lidé cítí tím více ohroženi a v nebezpečí? Pocit klidu se vytrácí a v každém narůstá agresivita, mezilidské vztahy se zhoršují. Lze najít nějakého exemplárního viníka?

Maxmilián Kašparů: Víte, žádný politik nemůže dát do svého programu něco ošklivého a něco negativního. Musí slibovat: "Nikdo Vám nemůže dát to, co já vám mohu slíbit". Druhou věcí je, že když se podíváme na českou politickou scénu, tak tam máme ekonomy, právníky, lékaře. To je sice hezké, ale kladu si otázku, zda by nebylo lepší, aby tam byli moudří lidé. Vzdělání totiž s moudrostí nemusí vůbec souviset a často vůbec nesouvisí. Člověk může vystudovat cokoliv, ale nemusí být vůbec moudrým člověkem. A moudrost je základem toho, aby se konaly dobré věci, nikoliv vzdělání. Domnívám se, že v naší politice někteří lidé snad i mohou být moudří, ale jsou v menšině, protože je to v podstatě obraz a odraz společnosti, která je volila.
Vezměme si jednu věc. Dříve rodiče měli zásadní snahu - vychovat slušné děti. Dnes je však tendence vychovat úspěšné děti. A slušností a úspěšnost nemusí jít pokaždé dohromady. Být úspěšný někdy vyžaduje být neslušný. Potřebovali bychom slušné a moudré politiky. Těžko si ale můžeme na toto nechat udělat nějaký důkladný průzkum, abychom opravdu věděli, koho volíme. Takže volíme obličej, titul a sliby. To je základ, podle kterého se volí.

Martina: Jak se pozná přes obrazovku moudrost?

Maxmilián Kašparů: Nepozná. Moudrost se pozná až po určité době strávené s daným člověkem. Moudrost je pokora. V dnešní době se někdo se ukáže na obrazovce, přejde po pódiu a už je z něj osobnost. Z těchto lidí jsme si udělali ikony, což je něco jiného než skutečná osobnost. Je v tom rozdíl jako mezi moudrostí a vychytralostí, moudrostí a mazaností. Nemůžeme ztotožňovat ikonu a celebritu s osobností. Čili přesněji řečeno - často volíme celebrity na posty našich politiků. Roli hrají také jejich vizážisté a různé efekty, které dokáže psycholog dekódovat. Například styl oblékání, gestikulace a podobně. Za vizáží je však mnohdy něco úplně jiného, je to něco jako rozdíl mezi divadlem a blázincem.

Martina: Když se na to takto podíváme, tak by asi jediná cesta mohla být nespoléhat se stále na politiky a na to, že nás někdo povede a bude rozhodovat za nás. To by znamenalo, aby se každý raději podíval sám do sebe. Možná, že pokud bychom pracovali na tom, že i my budeme moudří, tak se moudří lidé lépe navzájem poznají, je to možné?

Maxmilián Kašparů: Ano, vrána k vráně sedá, moudrý moudrého si hledá. To co jste nyní zmínila, ta snaha aby nás někdo vedl, se již zavádí do praxe, to jsou ty elity. Jedná se o členy spolků, kteří chtějí dávat rady svému okolí. Například politické, mezilidské, umělecké, a podobně. Jeden tam obdivuje druhého. Avšak je velká spousta samozvaných filozofů, pozérů, umělců a myslitelů.
Moudří by asi neměli dělat takovéto kluby, protože to bude moudrost jenom pro ně samotné a když z toho něco vypadne, tak to zrovna moudré být nemusí. Místo různých teorií, které vycházejí z těchto elitních klubů, bych spíše dával důraz na řízení se selským rozumem a svědomité jednání. Nechat myšlenky uzrát a řídit se vlastním srdcem.

Martina: Vážený a milý pane profesore, velmi Vám děkuji za dnešní rozhovor.

https://www.kupredudominulosti.cz/kasparu-jaroslav-maxmilian-1d-abnormality-se-dela-normalita-neprirozene-veci-se-vydavaji-za-prirozene/

Čornej - Husité se proti islámu vymezovali.

22. ledna 2018 v 20:54 |  Články
Čornej: Husité se proti islámu vymezovali. Za boj s Turky zasloužili uznání


Je to už šest století, přesto husité stále budí nevídané vášně. Stateční i krutí, demokratičtí i fanatičtí - všechny tyhle přívlastky se jim dávají. Když si s nimi Zikmund Lucemburský nevěděl rady, nasadil je bránit uherské hranice proti Turkům, říká profesor historie Petr Čornej, jeden z největších znalců pozdního středověku a husitství.
Profesor historie Petr Čornej


Co vás na husitství mrzí?

Nemám rád kulturní revoluce. Proto nejsem pyšný na husitské obrazoborectví. Jedna věc je odstraňovat relikvie svatých a něco jiného ničit obrazy a knihy, rozmlátit varhany a zapalovat kostelní krovy. To bylo trauma i pro husitské intelektuály, kteří si uvědomovali obrovskou hodnotu zničených věcí. Svatovítskou katedrálu se podařilo zachránit na poslední chvíli. V roce 1421, když se Zikmundova posádka vzdala, ji chtěli husitští radikálové zničit. Nakonec to skončilo jen rozbitím několika soch a shozením plastiky Krista sedícího na oslíku z věže. Pak přišli konšelé i šlechtici a řekli, že takhle tedy ne. Prostí lidé ničili zkrátka i proto, že jim beztrestná destrukce dělala radost. To platí vždycky.

Kvůli krutosti, fanatismu či ničení památek se dnes husité srovnávají třeba s islamisty...

Husité se proti islámu ostře vymezovali. Dokonce svým katolickým protivníkům nadávali, že jsou machometáni. Když se Zikmund Lucemburský roku 1436 ujal vlády i v husitských Čechách, nevěděl, co si počít s táborským polním vojskem.
Nakonec ho nasadil k ochraně jižní uherské hranice proti osmanským Turkům. Po prvním vítězství někdejších radikálních husitů nad Turky se rozezněly zvony katolických uherských kostelů, protože i husité byli křesťané. Část Evropy v nich sice pořád viděla heretiky, ale za boj proti Turkům zasloužili uznání. Ostatně slavný projekt "husitského krále" Jiřího z Poděbrad byl zdůvodňován společným zájmem evropských panovníků vytlačit Turky z Evropy.

Dají se srovnávat myšlenky husitství a radikálního islámu?

Tuhle otázku dostávám při besedách velice často a považuji ji spíš za pozůstatek ultrakatolického nazírání na husitství. Podstata husitství a islámu je nesrovnatelná.

Když si ale položíme otázku, zda má husitství něco společného se současnými politickými eskapádami, tak odpovídám ano. Jádro husitství tkví v přesvědčení, že právě jeho přívrženci pochopili správný a závazný výklad Božího zákona, tedy absolutní pravdu, která dovede lidstvo ke spasení. Z tohoto reformačního kořene se napájí i současná politika Spojených států včetně té mezinárodní. Povinnost zvěstovat a prosazovat univerzálně platné dobro je pro dědice radikálně reformačních směrů a obecně pro náboženské chápání světa typická.

Jak se husité dívali na největšího Čecha Karla IV.?

Jediná éra, na jejíž velikosti se u nás dodnes všichni shodnou, je právě období vlády Karla IV. Dřív tomu nebylo jinak. Karla se s úctou dovolával i Hus a jeho přívrženci s tím, že za jeho panování bylo v Čechách dobře. Husitství se vlastně rodí i z vědomí kontrastu mezi rozkvětem Českého království Karlovy vlády a průšvihu, do něhož sklouzlo po císařově smrti a který bylo třeba překonat (Českým zemím vládl jeho syn Václav IV., pozn. red.). Karel byl asi i pro většinu husitů typem spravedlivého panovníka, který se stará o zákony, dobro svých poddaných a o prospěch země. Hlava státu se těšila úctě, která v současnosti chybí. Václav IV. ovšem podpořil husovské reformisty, takže to od protistrany schytal.

Autor: Lukáš Kašpar

Zdroj: https://kultura.zpravy.idnes.cz/petr-cornej-rozhovor-husite-islam-d55-/literatura.aspx?c=A160512_120328_literatura_ts

S poškozenou míchou kolem světa

22. ledna 2018 v 20:46 |  Články
https://cestazasnem.cz/images/news/308.jpg

Michaela Krunclová se v jednadvaceti vracela s partou kamarádů z festivalu ve Varech. Řidič jejich auta usnul. Následovala těžká nehoda. Míšin kamarád zemřel, ona těžce ochrnula. Tím, ale její neuvěřitelný příběh "nového života" teprve začíná. Míša během jednoho víkendu v rehabilitačním ústavu "utekla" se svým nynějším manželem na chatu. O pět měsíců později musela na vyšetření ledvin, kde jí lékařka oznámila, že nosí pětiměsíční dítě. "Bylo to ohromné překvapení. Vůbec jsem to netušila. Mám míchu poškozenou vysoko a bylo normální, že nefungující svaly povolí a břicho se zvětší." Nevědomost byla vlastě darem. "Lékaři by mi v mém stavu dítě určitě vymluvili." Už se to ale nedalo vzít zpátky a Míše se přes všechny strašidelné prognózy narodila zdravá holčička. "Uvědomila jsem si, že jsem tu pro ni a musím žít naplno. Nastartovalo mě to a já si řekla, že zvládnu cokoli." Později Míša vyrazila na Nový Zéland, kde pět týdnů dobrodružně cestovala. "Koupili jsme si letenku a zajistili první noc, ostatní už jsme řešili až na místě." Míša zjistila, že i s těžkou kvadruplegií je možné objevovat a cestovat a chtěla ještě něco víc. "U sklenky vína jsem řekla, pojedu na Sibiř!" A opravdu vyrazila. Opět jen s kontaktem na místního člověka, kterému po třech dnech ve vlaku po Transsibiřské magistrále zaklepala na dveře. Míša dnes s manželem vychovává dvanáctiletou dceru, na vozíku vystudovala vysokou školu a pracuje jako lektorka lyžování pro handicapované. Její energie, odhodlání a vnitřní síla, by pro nás všechny mohla být tou správnou inspirací do nového roku. Až nastane chvíle, kdy si budeme říkat, že to nejde, a nebo to určitě nezvládnu, vzpomeňme si na Míšu. Mrkněte určitě na nádherné a vtipné povídání o novém začátku, narození holčičky a samozřejmě o tom, jaké to je vyrazit do světa s těžkým postižením, do pralesů na Novém Zélandu nebo po tajze sibiřské Altaje.

https://cestazasnem.cz/cs/news/jedeme-v-tom-spolu:-misa-krunclova-14

Obludárium politiků - Jan Hnízdil

22. ledna 2018 v 20:41

Obludárium politiků, Babišovy kotce a prezident Pokrývač


https://1gr.cz/fotky/lidovky/13/022/lnorg/MC492f5e__tom1877_36_70062.jpg

Na Facebooku zmiňujete, že se na sklonku loňského roku dostalo významného ocenění vaší nejnovější knize Příběhy obyčejného uzdravení, protože jeden výtisk zakoupila knihovna Kanceláře prezidenta republiky ČR, takže o zdraví pana prezidenta už není třeba se obávat. Když pominu tu lehkou ironii, našel byste něco konkrétního, co byste Miloši Zemanovi a jeho nejbližšímu okolí na Hradě doporučil si z vaší knihy přečíst a vzít k srdci?

To, že knížku koupil Hrad je to pro mne obrovské povzbuzení. Možná i naděje, že si některé pasáže pan prezident vezme k srdci. Jeho zdravotní stav považuji za vážný. Nemám tím vůbec na mysli potíže tělesné, ostatně prezident Roosevelt zvládal funkci na invalidním vozíku, ale především rozpad osobnosti, ztrátu sebereflexe. Nepředpokládám, že by zvládl další volební období. Neohrožuje ho Drahoš, Horáček ani jiný protikandidát. Největším soupeřem Miloše Zemana je Miloš Zeman. Ten boj nemůže vyhrát. Věřím, že k němu budou voliči ohleduplní a umožní mu odchod na zasloužený odpočinek.

Co tedy brání panu prezidentovi v odchodu?

Zdravotní stav pana prezidenta je bohužel takového charakteru, že sám odejít nedokáže, odvolatelný není. Jemu by bylo nejlépe na Vysočině, s lahví mutěnické slivovice. To ale jeho rádci, nejbližší spolupracovníci ani pan Babiš nemohou připustit. Budou ho ve funkci udržovat za každou cenu, podpírat, zachytávat nebo i nosit. Naléhavě potřebují, aby pokryl jejich podnikatelské aktivity. Z Hradu a státu si udělali zlatý důl. Oni už neslouží jemu, nýbrž on jim. Jestliže Masarykovi se říká prezident Osvoboditel, Miloš Zeman se zapíše do historie jako prezident Pokrývač.

Miloš Zeman se rozhodl před druhou přímou volbou nechodit do diskusí s dalšími kandidáty, za což ho komentátor Reflexu Bohumil Pečinka nazval srá..m. Mirek Topolánek zase zmínil že Miloš Zeman je v zásadě zlý a nemá rád lidi. Jak z tohoto pohledu vnímáte prezidenta vy a jak je to s harmonií těla a duše, podepisují se zdravotní problémy těla vždy negativně na povaze a chování dotyčného?

Rozebírat osobnost a stav pana prezidenta považuji za bezpředmětné. Pohybuje se v jiné realitě. Problémem je jeho okolí. Bojuje o zdroje zisku, teplá místa, možná dokonce o policejní vyšetřování. Pokud by na Hrad nastoupil někdo poctivý a nezávislý, rozkryl jejich aktivity, byl by to pro ně obrovský problém. Podobně jako teď OLAF klepl přes prsty pana Babiše. Miloše Zemana proto chrání před jakoukoliv přímou konfrontací s ostatními kandidáty, vystaví ho jen v ochranné atmosféře TV Barrandov, Radia Frekvence 1 nebo na setkání s vybranými občany, kteří mu pokládají předem připravené nekonfliktní otázky. Běda tomu, kdo si dovolí narušit scénář a pustí Modlitbu pro Martu.

Zatímco Tomáš Halík nepokrytě označuje Zemanovy voliče za hloupé a nevzdělané, tak zpěvák Tomáš Klus se pokusil zjistit, o koho jde, protože ve svém okolí "nemá nikoho, kdo by pana Zemana volil." Když nepřevezmeme pohled, že nynějšího prezidenta volí jen "hloupí a staří," co říkáte úvaze, že ho volí lidé, kteří mají dost toho, že jsou léta masírováni hlavně jediným, správným, slušným a 'západním' názorem?

Urážení voličů Miloše Zemana ničemu neprospívá. Zobecnění, že jde o hloupé a staré lidi odmítám. Podle mého názoru jde především o lidi vystrašené, vnitřně nejisté. Lidi, které znepokojuje ekonomická krize, korupce, příliv imigrantů, změna klimatu… Nerozumějí tomu, neznají řešení a hledají někoho silného, ke komu by se mohli přimknout, kdo by je ochránil. To je ideální příležitost pro sebejisté, bezcitné, dravé a sebestředné psychopaty. Vítězství Miloše Zemana v přímé volbě, ale i úspěch A. Babiše ve volbách sněmovních, vidím především v tom, že ostatní politici jejich voličům nedokázali srozumitelně interpretovat problémy současného světa. Nechali je napospas manipulaci psychopatů. Mám s tím osobní zkušenost. Podobně jako T. Klus jsem pátral, kdo v mém okolí volí Zemana nebo Babiše. Po parlamentních volbách jsem, zjistil, že sousedka ve vsi, kde máme chalupu, volila ANO. Je slušná, pracovitá, citlivá a hluboce věřící. Každou neděli v kostele. Když jsem se jí zeptal "Proč Babiš?" odpověděla "Byl u nás na besedě a mluvil moc hezky, slíbil že bude makat, zajistí vyšší důchody, zdravotní péči, pak ještě rozdal koblihy." A je to. Ona celý život věří v Boha, nikdy ho neviděla, nic jí neslíbil, nic jí nedal. Teď se jí zjevil Babiš. Uklidnil, slíbil, obdaroval. Tak se mu odevzdala.

Miloš Zeman bývá obviňován, že rozděluje společnost. Jeho největší odpůrci pohrdají těmi, kdo ho volí, a označují je za lůzu. Na sociálních sítích se objevila mimo jiné výzva "Voláme českou inteligenci. Zastavte Zemana a jeho lůzu!" Jak vidíte vy to dělení na vyvolené a lůzu?

Miloš Zeman jistě není vzorem mravnosti a ctnosti. Jestliže rozděluje on, pak ale rozdělují i ti, kteří se označují za povolanou inteligenci, ostatní označují za lůzu. Jakmile se nějaký člověk sám označí za výlučného, inteligentního a povolaného, ostatní začne známkovat a odsuzovat, s největší pravděpodobností on sám je nebezpečný manipulátor a psychopat. Dokonale to reprezentuje Donald Trump, který o sobě nedávno prohlásil: "Jsem nejen chytrý, jsem génius, velmi vyrovnaný génius."

Jak z pozice lékaře hodnotíte současnou politickou reprezentaci?

Jako malý kluk jsem miloval pouťové atrakce, nejvíc dům hrůzy - obludárium. Na jedné straně jsem se ho bál, na straně druhé mne magicky přitahovalo. Při pozorování politické reprezentace mám pocit, jako bych projížděl obludáriem. Z temnoty tady pěstí hrozí rozpadlý alkoholik, hned vedle na koblihu vábí prolhaný miliardář, za další zatáčkou se kření Japonec s plyšákem, pak vybafne příslušník pohotovostního pluku s obuškem… Návštěva obludária může být občasným rozptýlením, problém ale je, pokud v něm člověk pobývá delší dobu, nebo dokonce žije. Sám se pak stává součástí psychopatologie obludária. Návštěvníkům proto doporučuji atrakci co nejrychleji opustit, exponátům nevěnovat pozornost, zaměřit se řešení zásadních problémů našeho života: udržování dobrých mezilidských vztahů, snížení spotřeby energie, ochranu životního prostředí.

Po sametové revoluci nám politici slibovali, že během pár let dostihneme vyspělé státy západní Evropy - Německo, Francii… Proč jsem je ještě nedostihli?

Po pádu železné opony jsme byli jako vypuštění z kotců zoologické zahrady socialistického tábora. Nezkušení, naivní. Víc než svoboda a demokracie nám ale imponoval západní životní styl, nabídka zboží, možnost cestovat. Počáteční nadšení vystřídalo vystřízlivění. Zjistili jsme, že druhou stanou mince svobody je zodpovědnost za sebe, za ostatní, ze tento svět. Chceme se mít dobře jako Němci, ale nechceme pomáhat imigrantům, chceme dotace z EU, ale sami nikoho dotovat nebudeme. Zjistili jsme, že okolní svět je plný nebezpečí a predátorů, vyžaduje odvahu a zodpovědnost. Toho se obáváme. Odevzdaně se proto vracíme do kotců farmy zvířat, které nám otevírá hospodář Babiš. Uniká nám, že se tím zbavujeme toho nejcennějšího - osobní svobody. Hlavně aby tam bylo teplo, klid a dostatek šrotu.

Jak z kotců ven?

Hlavně bychom se do nich neměli tak snadno nechat nahnat. Problém nemá řešení jen ve volbě prezidenta. Ten má být především symbolem, mravním vzorem. Podstatná je změna přístupu každého z nás. Obávám se, že většinově ji může vyvolat jen omezení konzumu, volného pohybu osob. Pak by mohlo dojít i na projevy občanské neposlušnosti. To už by bylo pozdě. Jde o to, abychom místo boje s psychopaty investovali svoji energii do podpory pozitivního. Podpory odvážných, nezávislých a slušných politiků, policistů, soudců, žurnalistů…Trvali na dodržování morálky a zákonnosti, sami se tak chovali.

Zlatá horečka v Klondiku

22. ledna 2018 v 20:39 |  Články

Zlatá horečka v Klondiku: Cesta k bohatství i záhubě!


Zlatá horečka na aljašské řece Klondike se považuje za jednu z největších masových migrací za nalezišti zlata v dějinách lidstva. Koncem 19. století přivedla do pusté oblasti na Yukonu na 100 000 lidí.
Ačkoli trvala pouhé 2 roky, jména Klondike a Dawson City se díky ní stala navždy nesmrtelným synonymem dobrodružství a bohatství.

Zlatá horečka na Klondiku (1896 - 1899)

Čtyři roky před koncem 19. století se do mrazivých pustin kanadské divočiny vydalo neuvěřitelných 100 000 lidí. Zhruba 40 000 z nich skutečně dosáhlo Dawsonu, metropole zlaté horečky. Jen polovina z nich skutečně hledala zlato, pouhých 4000 hledačů mělo úspěch. Pouhých několik stovek lidí našlo tolik zlata, že zbohatli, a jen hrstka si bohatství udržela. Nejvíc na zlaté horečce vydělali různí podnikavci a obchodníci, gangsteři, prostitutky, barmani a majitelé hotelů, tančíren, obchodů, bordelů a barů.
Mnoho lidí ve hledání zlata neuspělo.
Co způsobilo celonárodní šílenství

Zlato na Aljašce se našlo 16. srpna 1896 v místě, kde ústí Rabbit Creek (Králičí potok) do Klondiku. Žlutý kov se zde nacházel v ohromném množství, a tak Králičí potok okamžitě získal nové jméno Bonanza, tedy Zlatý důl. Dodnes celý Yukon slaví svátek Discovery Day neboli Den objevu zlata. Uplynul téměř celý rok, než se tuto novinku dozvěděl okolní svět. Tak vzdálený byl Yukon od civilizace. První úspěšní zlatokopové dorazili do přístavu v San Franciscu až v červenci roku 1897. Na další parník, který připlul o dva dny později do Seattlu, už čekaly tisíce zvědavců. Rozneslo se, že veze 3 tuny zlata a posledlost žlutým kovem nabyla celonárodního šílenství.

Kudy vedly cesty ke zlatým nalezištím?

Bombastické zprávy, které se okamžitě začaly objevovat ve všech novinách, přiměly desítky tisíc lidí ze všech koutů světa opustit práci i rodinu a vydat se na sever. Všichni byli odhodlaní najít zlato a zbohatnout. Netušili, že v těch místech nejsou ani lidé, ani zásoby - jen divočina. K místu nálezu navíc neexistovala "jediná správná" stezka. Byly jich tucty. A žádná z nich nebyla snadná. Na všech lidé i zvířata houfně umírali. Dostat se do Dawson City nebylo vůbec lehké a nezáleželo na tom, zda vedla cesta po souši nebo po řece. Všechny byly nesmírně dlouhé, plné utrpení a nesnesitelné dřiny.
Kdo zvládl obtíže Chilkootského průsmyku, dostal se až do města Dawsonu.
Bez 1 tuny potravin nikdo neprošel

Valná většina zoufalých lidí se proto při první příležitosti otočila a vrátila zpátky domů. Jen ti nejvytrvalejší a nejsilnější se nevzdali. Nejslavnější stezka přes Chilkootský průsmyk začínala v městě Dyea. Brzy bylo jasné, že většina zlatokopů, kteří tudy proudili dál na sever, nemůže přežít kruté podmínky Yukonu. Proto kanadská jízdní policie na hranicích mezi Aljaškou a Kanadou od každého příchozího požadovala, aby si s sebou přivážel jednu tunu potravin, tedy dost zásob na jeden rok. Bez přísně vyžadované tuny dále neprošli.

7000 vorů míří do Dawsonu

Závěrečný úsek Chilkootského průsmyku, Zlaté schody, je kilometr dlouhé vysilující stoupání v úhlu 45 stupňů. Aby přenesli všechny zásoby, museli je plně naložení zlatokopové absolvovat i čtyřicetkrát. Kdo dokázal zdolat tento vražedný úsek cesty, došel k Bennettovu jezeru, kde musel přečkat zimu ve stanovém táboře. Na jaře 1898 pak vyjela flotila více než 7000 vorů, které si museli v zimě zlatokopové sami vyrobit. Čekalo je ještě 700 kilometrů divoké vody do Dawsonu, za zlatým snem.
Vory si museli zlatokopové vyrobit sami.
Marné naděje na zbohatnutí

Bylo by hezké v tuto chvíli říct, že po tak nelidském strádání a námaze všichni tito dobrodruzi našli zlato, po kterém tak dychtivě toužili. Opak je ale pravdou. Zbohatla jich pouze hrstka. Od objevu naleziště na potoce Bonanza uplynuly už dva roky a většina plochy tak byla dávno zabrána prvními příchozími. Téměř nic už nezbylo pro ty, kteří opustili rodiny a dobře placená zaměstnání a vyrazili do mrazivých pustin s ohromnými nadějemi na zbohatnutí.

2 kolo prezidentských voleb - Jan Sokol

22. ledna 2018 v 20:34 |  Články

Máme za sebou první kolo prezidentské volby, co symbolizují kandidáti Zeman a Drahoš?

Myslíte, že něco symbolizují? Mně se zdá, že vystupují jako figury, lidé, osoby. Zemana znám dlouhá léta, hraje roli lidového strejce - ačkoliv to není jeho pravá přirozenost. Drahoš je člověk z úplně jiného prostředí, není součástí politické hry. Pokud vím, žádné kmotry za sebou nemá. Jestli něco symbolizuje, tak normálního člověka, který do hry vstupuje bez velkých předsudků. Výsledek prvního kola není až tak překvapivý, představuje lepší variantu. Mezi oběma kandidáty je rozdíl a to je důležité. Být tam dva sobě podobní lidé, volba by postrádala smysl.

Na druhou stranu "lidový strejc" má jasně definovanou skupinu občanů, ve kterých může vzbuzovat dojem, že reprezentuje jejich zájmy.

Je to těžké, Zeman oslovuje i vzdělané, i ti mají vztek a čekají bouchnutí do stolu. Je bystrý, inteligentní, poměrně velmi sečtělý. Prvně jsem se s ním setkal ještě za starého režimu a jednali jsme spolu velmi často na půdě parlamentu. To byl ještě upřímný masarykovec. Za tu dobu v politice ale zcyničtěl. Jako premiér musel asi skousnout ledacos, i to, co nechtěl. Nemyslím si, že dnes fakticky vede. Dělá jen to, co vidí lidem na nose. Když se lidé bojí, že přijdou Turci, začne jimi strašit. To není žádné vedení.

Kandidátu Drahošovi je zase vyčítána přílišná nevýraznost, je to největší nedostatek?

Česká politika má charakter takového až hrubého nepřátelství mezi stranami. Společnost rozhodně nepotřebuje konfliktní lidi, těch je tu víc než dost.

Předvolební debaty uchazečů o Hrad byly plné odvolávání na Tomáše Garrigue Masaryka. Není jeho odkaz devalvován, když ho vzývají i politici zastávající zcela odlišné hodnoty a postoje?

V praktické politice máme k Masarykovi daleko. Často se přehlíží, že převzal velmi dobře fungující stát. Administrativa, kterou Československo převzalo, byla kvalitně postavena a nemuselo se na ni sahat. Naopak zahraniční situace byla velmi prekérní a nebezpečná. To je dnes obráceně. Máme špatně fungující státní aparát, nemáme úřednickou třídu, kterou kdysi vybudovalo Rakousko, a naopak v mezinárodní politice jsou poměry velmi příznivé. Žádné konflikty bezprostředně nehrozí a to je značně odlišné.
Problémy dneška se v historii nikdy neobjevily. Za starého Rakouska nikoho ani nenapadlo, co všechno by měl stát zařizovat - že by se měl starat o nezaměstnané nebo staré. To všechno vzniklo až sto let potom. S čím si lámal hlavu Masaryk, z velké části nejsou naše problémy. Jediná podobná potíž je náš vztah k Rusku. Když čtete Světovou revoluci, zjistíte, že když devatenáctým stoletím odchovaný Masaryk vstupoval do odboje na začátku války, kladl velké naděje do Ruska.

Jedním z Masarykových ideálů byla pravda. Jak si se zápasem pravd, nepravd a lží poradil prezident Zeman?

Dnes je situace úplně jiná. Zeman si z pravdy dělá legraci. O Peroutkovi řekne nesmysl a trvá si na něm: "No a co." To se nedá vůbec srovnávat.

O čem to vypovídá?

Že se máme dobře. Necítíme nebezpečí například ve velké lži v politice. Mám rád jeden Čapkův citát. V osmatřicátém roce napsal fejeton: Bože, vrať světu pravdu. Říká, že politická jednání stojí na předpokladu, že se rozlišuje mezi pravdou a lží. Dnes nám nic moc nehrozí a lidé si s pravdou hlavu nelámou. "Co pravda, no. Chyť si ji".

Nedochází v důsledku vyjadřování "liberálních elit" o dvou národech v jednom státě k umělému rozdělení společnosti? A je vize sjednoceného národa nedosažitelnou iluzí?

Jedno velké rozdělení, které vyplyne na povrch při každých volbách, spočívá v rozdílu mezi městem a venkovem. Rozdíl mezi bohatou Prahou a pár městy a chudým zbytkem. To je důležitý rozdíl. Rozdíl je mezi lidmi, kteří pochopili, v čem to vlastně žijeme, a těmi, co dnešek soudí stále ještě očima komunismu - ať jsou pro, či proti němu. Mnoho z opozičníků vám řekne: "Vždyť je to stejný". Ještě nepochopili, v čem se věci změnily. Nikdo nás k ničemu nenutí, máme volné hranice, přístup k informacím, můžeme podnikat či cestovat. Žijeme o deset let déle a máme se nesrovnatelně lépe.
Ale musíme se o sebe starat, dávat si pozor. Dá se říci, že tu jsou dvě skupiny lidí, respektive je jich spousta. Když pak dojde na lámání chleba, jako třeba při prezidentské volbě, tak se lidé přirozeně oddělí. Když se hádají, nechápou, že cílem hádky je její konec. Pokud o nic nejde, můžeme říct "Anything goes, nám je dobře, vlezte nám se vším na záda. Všechno je jedno." Pokud všechno jedno není, cílem hádání je, aby se lidé přestali hádat a zjistili, co je rozumný způsob, jak s věcmi nakládat. Masaryk si ještě dával pozor, ale jeho následovníci upadali do představy, že pojem pravda vítězí znamená, že už zvítězila. A to je safra podezřelá pozice.
Pravda je něco, co se pořád hledá. Společnost nemusí být sjednocená, musí ale najít způsob spolupráce. Není to otázka ideologického zestejnění. Politika se netýká našich hlubokých přesvědčení, ale toho, co teď budeme dělat. A v tom se lidé musejí dohodnout. Vidíte to na konkrétních příkladech - občanští demokraté prosadili důchodovou reformu hlava nehlava. Opozice ji po svém nástupu hned zrušila. To je strašná chyba, která nás poškozuje. Reforma penzí přitom potřebná je. Lidé se nechtějí domluvit, chtějí se porazit.

Vyplývá tedy sílící potřeba volit protestně právě z nespokojenosti těchto lidí?

Je to v módě a média to možná až příliš zdůrazňují. Vede se nám dobře a je poměrně těžké najít téma, které by voliče zvedlo ze židle. Nejen v evropských zemích navíc panuje pocit, že je parlamentní demokracie bezzubá. Že si neumí poradit se složitějšími problémy, kde by bylo potřeba zasáhnout.

Zvýhodňuje to strany blízké extrémním postojům?

Záleží na voličstvu. Skoro to vypadá, že toho vzdělaného ubývá. To je voda na mlýn protestních stran, které si nemusejí lámat hlavu s programem a jen křičí, jak je to špatně. To umí každý.

Sáhne si volič v dnešních předvolebních kampaních alespoň na kus pravdy, jakého charakteru kandidáti či strany skutečně jsou, nebo si vybírá mezi iluzemi?

Volič se nerozhoduje zdaleka jen racionálně. Ve společnosti, kde nám toho moc nechybí, hrají racionální důvody čím dál menší roli. Všimněte si maličkosti: před třiceti lety obsahovala reklama na auta všechny jejich báječné vlastnosti. Dnes tam není nic. Jen jejich krásné obrázky.

Vidíte paralelu s politikou?

Podobu. Všichni úspěšní politici toho dokážou využít. Najdou se ale i opaky. Třeba takový Bohuslav Sobotka. Člověk neemotivní, říká se, že nemá žádné charizma. Přitom vládl docela úspěšně. Je mi záhadou, že po čtyřech letech jedna ze stran tak strašně pohoří a její partner vyhraje na celé čáře. Vidíte, že na tom není racionálního nic. Stále panuje všeobecná naštvanost.

Odkud pramení, když žijeme v tak pohodlné době?

Říká se, že nová doba hodně lidí zklamala. Ve skutečnosti mohla ale zklamat jen ty, kteří od ní očekávali něco, co jim dát nemohla. Dnešek klade na člověka mnohem větší nároky v rozhodování. Dotyční se musejí starat.

Cítíte větší společenskou poptávku po více direktivním státu, který by dělal rozhodnutí za občany?

Ano. Chceme se zbavit odpovědnosti. Hodit to na stát. Člověk vždy, a v moderní době zejména, předává svou zodpovědnost na někoho jiného. Když jdete do zaměstnání, tak říkáte: Já si nebudu vymýšlet, co chci dělat. Ty mi to řekneš a zaplatíš mi za to. To je charakteristický rys dnešní společnosti. Pravděpodobně to není špatně, obrat je ale dost hluboký, vidíme to na mladých lidech. Neumějí si vybrat. Možností je příliš mnoho a všichni by chtěli všechno. Nakonec nemají nic, protože u ničeho nevydrží. Nabijí si čumák.

Může tohle nějak ovlivnit prezident?

Na rozdíl od minulého režimu náš běžný život daleko méně závisí na státu. Ať se děje co se děje, nemusíme se ve spoustě věcí státu ptát. Důležitý je váš šéf a tím to končí. Je možné žít a nevšímat si veřejného života. Mediální i veřejný prostor je velmi roztříštěný. Člověk, který říká radikální slova, tomu nepomáhá. Daleko důležitější je, že skutečné potíže současných společností jsou nadnárodní. Když si vezmete terorismus, životní prostředí, organizovaný zločin a koneckonců i migraci, tak tyto problémy se nedají řešit na úrovni národních států. Jsou to globální problémy. Tohle je prostor pro kreativitu prezidenta.

Má přímá volba v našem ústavním systému smysl?

Nevede k vytváření až příliš silných politických vůdců, kteří mohou trpět dojmem všemohoucnosti? Na tom něco je. Do ústavy byla zakomponována velmi nedbale a není něčím, co bychom nutně potřebovali. Prezident by neměl mít vyšší pravomoci, na spoustě jiných detailů je ale vidět, jak to nefunguje. Hlava státu například není dle ústavy nikomu zodpovědná. To ale také znamená, že nic nerozhoduje. Dnes si tak myslí, že může cokoliv. Zrovna tak je problém, když řekne, že jmenuje vládu v nejpozdějším možném termínu. To přece není normální. Prezident by měl držet s vládou, kterou jmenoval. Vůdce, o kterém mluvíte, je trochu iluze. Nikdo nestojí o žádné vůdcovství v oblastech, kde prezident něco zmůže.

Přímo si občané vybírají hlavu státu od roku 2013, jakou změnu tato forma volby přinesla?

Hodně toho změnila. Já jsem odpůrce přímé volby, dál totiž polarizuje společnost. A ta česká je přitom rozdělená už tak dost. A teď ještě tohle. I kvůli kampani se lidé seskupují do dvou táborů. Přímá volba navíc oslabuje vládu. Prezident je sice pořád součástí výkonné moci, chová se ale jako opozice. Může na sebe upozorňovat tím, že vládě dělá problémy. Když Zeman jmenoval Sobotkovu vládu, hned zkusil udělat jakýsi malý puč v sociální demokracii. Takové kousky později opakoval. Pozitivní možnosti hlavy státu jsou podle ústavy velmi omezené. Hlavní význam má v zahraniční politice. Tuto roli může fušovat, packat, nebo dokonce ignorovat, vždy tam ale bude.

Čeká nás druhé kolo voleb, na jaká témata se mají kandidáti zaměřit?

Důležitá je zahraničněpolitická stránka, o které by spolu měli mluvit. Zemanův příklon k Putinovu Rusku je veřejným tajemstvím, nahlas se o tom ale nemluví. Pokud se pak debata zvrhne v zápas ve volném stylu, důsledkem bude polarizace společnosti. Pozitivní roli může prezident sehrát v dlouhodobých otázkách, jako je například penzijní či daňová reforma.

----------

Prof. Jan Sokol (81), Ph.D., CSc

Vyučil se a pracoval jako zlatník, později jako mechanik či programátor. Od ledna do července 1998 byl ministrem školství, o pět let později koaličním kandidátem na prezidenta republiky. Od roku 1991 přednášel filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je signatářem Charty 77, publikoval též v samizdatu a později v mnoha časopisech. Zabývá se hlavně filozofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Získal mnoho ocenění, mimo jiné v roce 2008 Řád čestné legie. Je ženatý, má tři děti.

http://zpravy.e15.cz/volby/prezidentske-volby-2018/sokol-zeman-hraje-roli-lidoveho-strejce-drahos-je-normalni-clovek-1342339





Brabenáři na Šumavě

22. ledna 2018 v 18:49 |  Články
BRABENÁŘI NA ŠUMAVĚ....



"…po všech jeho končetinách… chvatně pobíhají nahoru a dolů, sem a tam, nespočetní mravenci."
Pracovní sezóna nastala šumavským brabenářům zjara. Brabenáře si představte jako muže v roztrhaných šatech. Poznávacím znamením byly silné punčochy, a to i v letním období. Pokaždé s sebou nosil velký pytel. Tento na první pohled vandrák měl však žádanou práci. Brabenář se vypravoval do lesa, kde sbíral mravenčí kukly. Bohatým obyvatelům měst je prodával jako krmení pro ptáky. V 15. století chovali měšťané v klecích zpěvné ptáky. V mnoha oknech tehdy visely pěkné klece se slavíky, kanárky, hýly, kosy či skřivany. Mravenčí kukly prý byly ta nejlepší strava pro spolehlivé ptačí výkony, a kdo chtěl, aby jeho ptáček trylkoval, krmil ho právě touto stravou. Z mravenců získávali kyselinu mravenčí, která se používala na činění jemných kožek a na výrobu lihu. Z mravenců se taky připravovaly mastičky na bolesti kloubů, opuchliny a omrzliny.
Při sběru mravenčích kukel musel nejprve brabenář otevřít horní vrstvy mraveniště. V těch se obvykle nacházela vajíčka. Tuto vrstvu pak prosíval přes sítko, pod které rozprostřel šátek. Na něj při tom propadávaly kukly i s mravenci. Cípy šátku poté nahoře svázal, aby mravenci neunikli ven a mohli pod přidané chrastí naklást další vajíčka. a někteří sbírali navíc jepice, které chytali tak, že zapalovali ohně, kolem nich rozložili plachty a pak tento hmyz, který si plameny popálil křídla, sypali do připravené nádoby. Lenivější brabenáři vymýšleli nejrůznější zlepšováky. Když například proseli jednu várku mraveniště, vytvořili kruhový příkop a naplnili ho vodou. Na ostrůvku vzniklém uprostřed vyhrabali díru. Tu naplnili roštím. Mravenci automaticky nosili své kukly tam. Poté stačilo roští vyprázdnit do pytle. Za jeden den nasbíral brabenář i pět kilogramů vajíček. Vydělával tak víc než zedník, tak to byl výnosný obchod. Do sedmdesátých let 20. století si v Rakousku braly rodiny v létě volno a sběrem kuklí si vydělali na televizor. Na něj by normálně museli spořit jeden rok! Brabenáři často trpěli na mravenčí kousance a měli ruce "živé maso", proto se pro ochranu natírali například bezinkovou šťávou. Lesní úřady nakonec zakázaly povolání brabenáře kvůli úbytku mravenců, aby nebyla narušena lesní rovnováha. První zmínka o ochraně mravenců je známa již z Pruska. Podle zákona ze dne 1.
dubna 1880, hrozí pokuta 100 marek nebo 4 týdny vězení za sběr mravenců, jejich kukel nebo poškozování jejich hnízd na lesních pozemcích.


Zdroj Světem jdoucí Bedřich Moravec.

Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé

22. ledna 2018 v 18:45 |  Články
Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé
...a která výchova je konečně naučí slušnosti?



Sedím s mladší holčičkou (2), zabalenou do županu, v bufetu plavecké haly. Starší (11) jde pro nás koupit občerstvení. Náš stolek je za rohem, a tak na něj není od pultu vidět. Rozhovor, který zaslechnu, mě mírně řečeno udiví. A donutí zamyslet se nad výchovou.
Otravujou: "Musíš počkat, nejsi tu sama"

"Prosím vás, třikrát ten jablečný džus," objednává dcerka.
Odpověď žádná. Jen dva štěbetající hlasy. Paní za pultem si povídají.
Asi po třech minutách:
"Prosím vás, já bych si chtěla koupit pití."
"No tak počkej."
Čeká mlčky dalších pár minut.
"Prosím vás…"
"Musíš počkat, nejsi tu sama," utne ji odměřená odpověď.
Vykouknu zpoza rohu. U pultu nikdo kromě mé dcery není. Prodavačka mě zahlédne.
"Jo, ty jsi chtěla ten džusík, hned to bude," může se přetrhnout.
"Mami, dospělý jsou fakt hrozný,"

hlásí dcera, když přijde s džusem ke stolu.

Přemýšlím, co na to říct. A vybavuje se mi další situace.
Jsou drzé: "Seďte na prdeli!"

"Mami, paní učitelka nám řekla, že máme sedět na prdeli, když tam hned se zvoněním není, a ne vyčumovat ze třídy, jestli už jde. Taky dneska řekla Pepovi, když něco vepředu vyprávěl, že tam vzadu je hovno slyšet."
"Takhle doslova?"
"Jo. A když jí někdo řekne svůj názor, zlobí se, že je drzej a že tohle si k ní nemůžeme dovolovat. Myslíš, že učitelé nemusí dodržovat školní řád? Je tam přece napsáno, že se k sobě máme chovat slušně."

No, má pravdu. Sahám si do svědomí. Jak často jsem po ní chtěla něco, co sama nedodržuju, a přišlo mi to normální?
A ještě ke všemu zdržujou: "No co je, dej to sem!"

"Už mě neposílej zvážit zeleninu, mami."
"Proč, vždyť jsi říkala, že to zařídíš, že tě to baví?"
"Jo, ale ten pán u váhy je na mě zlej."
"Jak zlej?"
"Říkal: 'No co je, dej to sem, nezdržuj.' A já se bojím, co zas řekne příště. Já tam přece nezdržuju, normálně stojím ve frontě jako všichni. Dospělým jenom zváží zeleninu a nekomentuje. Jedna paní tam minule pěkně zdržovala, neměla zavázanej sáček a rozsypaly se jí rajčata. Nic jí neřek. A když jsem já na řadě, má kecy. Už tam nepůjdu. Mirka taky říkala, že už nechodí sama pro rohlíky u nich do stánku. Že ten pán má vždycky divný řeči a je neochotnej. Jenom když je tam s tátou, nic si nedovolí, najednou dělá svatouška."
Kde se to v těch dětech vzalo?

Málem už začnu kritizovat pána u váhy se zeleninou, pak mi ale blikne a začnu dál zpytovat vlastní svědomí.

Kolik laskavosti bylo v tom, když jsem na ni tenkrát křikla, utahaná jak mula:
"Řekla jsem dost, nelítej tady, tady snad nikdy nebude klid!"
"Tancuju, mami, víš, pro tebe. Abys už nebyla unavená. Naučím tě to, chceš?" řekla mi na to. A pevně semkla rty.

Nebylo v tom ode mě ani za mák slušnosti, to musím uznat. Jen jsem ji chtěla utnout. Nejlíp okamžitě.
Přestala lítat. Jenže něco v ní ztvrdlo.

Přemýšlím, proč jsem to samé neřekla sousedce z domu, kde jsme před lety bydleli, když pravidelně v půl šesté ráno lítala po bytě a bušila do zdi?
Tohle by si dovolovat neměly(i)

"Víš, mami, jak jsi na mě byla zlá, já chtěla být taky. Nejradši bych tě plácla, abys cítila, jak to bolí, když řveš. Ale nedovolila jsem si to k tobě. Lidi by si k sobě tohle dovolovat neměli," řekla mi pak dcerka za pár let.

"Ach jo," honí se mi hlavou, "kolik respektu a slušnosti jsme vlastně do dětí vložili, když ji pak vyžadujeme od nich… Kolik vstřícnosti a mezilidské úcty zažívají od nás velkých, když jdou poprvé s důvěrou koupit rohlíky... a kolik vlídnosti je v tom, když na ně každou chvíli houkneme: Dej už pokoj! Přestaň!"
...a jak se s námi cítí, když jsou tak hrozný...

"To je fakt strašný dneska, v těch školách co se děje," vypráví maminka kamarádce před vchodem do školy. "Ty děti jsou dneska hrozný."
Pětiletá holčička se jí drží za ruku a vypadá, že se jí to netýká. Do školy půjde až za rok, dneska byly jen vyprovodit staršího bráchu.
"Náš Péťa je taky hroznej, mami?" tahá mamku za rukáv.
"Počkej, teď mluvím s tetou."
Zmlkne.
Počká.
Za rok bude taky hrozná, tak mamce ukáže.
Nemají tu neochotu po mně?

Pěkně to se mnou zamávalo, těchhle pár historek, co vypluly z paměti, když dcerka řekla, že dospělý jsou hrozný. Snad příště, až moje velká (nebo ta malá) bude zas drzá nebo otravná, už na to nenaskočím. Zkusím se radši podívat, odkud to má. A jestli v tom náhodou tak trochu nejedu s ní.

Mám teď jeden odvážný návrh: Zkuste to taky, jestli jste dočetli až sem.
Je to první krok, jak udělat z drzých dětí vstřícné lidi.

Ale chce kus statečnosti, uznávám. Protože někdy se mi vůbec nechce věřit, že by něco tak "příšerného" jako třeba neochotu mělo moje dítě okoukané ode mě. Ne, tohle doma rozhodně nemohla vidět. Chováme se k sobě přece slušně a fakt se snažíme si vyhovět. Jenomže jak to tenkrát u nás bylo s tou žížalou?
Nejde jim vlastně jen o žížaly

"Mami, vezmem s sebou k rybníku ještě jednu plavací žížalu, jo?"
"Je zahrabaná někde ve sklepě, nechce se mi pro ni."
"Mamiiii, prosím, tak ji vyhrabem, to půjde. Já ti pomůžu, skočím do sklepa s tebou. Se dvěma žížalama je u rybníka větší zábava."
"Tak jedem už, ať se vykoupeme, prdíme na žížalu, jednu máme," přidá se táta. Vypadá to smířlivě. Chce vlastně jen podpořit mamku a holčičce říct, že si to užijou i tak.
Mámě se to ale mezitím rozleží v hlavě. Vlastně proč ne. Proč odmítla, když jí dcerka nabízí pomoc?
"Tak ji teda vezmem?" přemýšlí nahlas.
A táta už nic neříká, jde do sklepa, vyhrabe žížalu a vrací se s ní k autu. Chtěl to jen urychlit. Rád už by byl u vody, je fakt vedro.

"Mami, vidíš? Když já něco řeknu, tak to nejde. Nevyhovíte mi. Ani to nezkusíte. A když ty řekneš, že dvě žížaly berem, tak táta pro ni hned jde. To není fér, že ti nadržuje. Táta je vždycky s tebou."

Tak tohle si z té situace odnáší? To jsem nechtěla.
A vždycky mi dají šanci. I když jsem protivná

Ještě jeden případ s mojí dcerou stojí myslím za zmínku:

"Mami, tohle se mi nelíbí, co děláš, nadáváš a vůbec si neuvědomuješ, jak jsi protivná."
Nadechuju se. Ne, nakonec neřeknu nic. Nechám ji odejít naštvanou do pokoje.
"Byla drzá, křičela na tebe, musíš okamžitě zasáhnout," mudruje hlava. Chce to mít hezky v lajně.
"Chvíli počkej, uvidíš do toho líp. Věci nejsou, jak se zdají," přimlouvá se tu vlídně mámovské srdce.

Po pár minutách vyšumím a koukám, měla pravdu. Vždyť jsem tu vyváděla jako pominutá, bodejť by nekřičela. Jdu za ní.

"Víš, promiň, měla jsi pravdu, není mi dobře a byla jsem na tebe strašně protivná. Omlouvám se."
"Mám tě ráda, mami, to se může stát každýmu. Příště se ti to povede líp. Chceš se podívat na moje nový obrázky?"

Takhle laskavé dokážou moje děti být? A já mockrát nebyla… No nic. Příště se mi to povede líp.
Věta, která léčí (tak tohle je přijetí?)

To se může stát každýmu? Úplně jsi mě dostala.

Ani nevíš, kolik jsi mi tou větou dala pochopení, moje milá. Cítila jsem se s tebou v bezpečí. A najednou jsem cítila i to, že máš pravdu, že nic není ztracené, že už to příště dám. A že to víš.

Děkuju, že dokážeš být tak velkorysá, i když s tou žížalou jsi měla pravdu a párkrát jsme k tobě nebyli vůbec fér.

Děkuju, že mě neodsoudíš, když se mi něco nepovede. Že mi nepřipneš nálepku "špatně!" a nedáš mi zaracha ani dvojku z chování (párkrát to bylo i na trojku, viď). Že nade mnou nekroutíš očima a neříkáš přede mnou kamarádce: "No ona naše máma je taková divoká, fakt hrozná poslední dobou. Vůbec nevím, co s ní."
Že ve mě věříš.

Naučila jsi mě nejdůležitější věci, víš to? Že slušnost se dá jenom odkoukat od nás velkých, ne nařídit. A že řešení všech nedorozumění a sporů, které spolu máme, je vlastně jednoduché. Vejde se do pěti slov. Ty bys ho asi řekla jednou větou. A byla by to trefa.

A naučila jsi mě nakonec i tančit :), i když se u toho dupe. Konečně, viď. Rozhodla jsem se o tom pak napsat článek. Teď ho tu čte jiná mamka nebo táta. A já jsem fakt pyšná, žes mi s tím pomohla (a dík, že ho smím zveřejnit).

Víš, jak ses mě ptala, co dělám. Vymysleli jsme v Nevýchově takový kurz, aby i další mámy a tátové na tohle přišli. Jak jsi mi říkala, že dospělí jsou hrozný, dost mě to mrzelo. Mockrát jsem na to myslela. A moc jsem si přála ti ukázat, že nejsou, a udělat pro tebe lepší svět.

Všechny mámy a tátové to pro svoje děti chtějí, víš. Aspoň myslím. Nejsou hrozný. Jenom někdy nevědí, jak jinak. Stejně jako děti, když zlobí nebo jsou drzé. Jenom nevědí, jak jinak nám velkým říct:
STOP, mámo, táto, pojď se domluvit, ne hádat.

Tak tady je ta stopka i pro ostatní rodiče, jo? Ať už nemusí křičet. A ať tu už nikdo není hroznej. Máš pravdu, jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat :) I když jsem byla minule naštvaná. Kytka.

Máma
P.S.

V článku jsem změnila jména dětí a posloupnost jednotlivých situací. Situace jsou skutečné. A "kytka" je naše tajné heslo :) Nemůžu prozradit, co znamená. Zato mám ale ještě jeden návrh:

Tenhle článek původně vznikl jako poděkování mé dceři. Nebyla jsem si jistá, jestli ho zveřejníme. Ale když už je to venku… zkuste svým dětem dneska taky poděkovat, prosím.

Určitě najdete spoustu důvodů. I když třeba zrovna zlobí a nemáte to s nimi lehké. Prostě jim poděkujte. A sledujte, co se jim zablýskne v očích ;)

A jestli chcete, zkuste i náš kurz. Najdete tam řešení na každé zlobení - ať je vašim dětem rok, pět nebo náct - vejde se do 5 slov a do 5 týdnů (podrobně o nich na stránce kurzu). Ono to zní trochu jako pohádka. Jenže...

Milovala jsem své děti, ale prostě se nám vůůůůbec spolu nedařilo vycházet. Nevýchova se mi zdála dost drahá a dlouho jsem zvažovala, jestli do toho jít či ne. Po jednom dalším šíleném dni jsem se rozhodla - řekla jsem si, že bych byla ochotna zaplatit cokoli, jen aby to bylo lepší.

Dnes téměř vůbec nekřičím, každé ráno se těším na každou chvíli, kterou strávím se svými dětmi, kluci mě poslouchají, já se jim taky snažím vycházet vstříc a je nám spolu moooc krásně!

- Lili, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

Znám dobře to rodičovské hledání. Všichni chceme mít s dětmi krásný vztah. Jenomže pak se zamotáme do všech těch "přestaň, musíš, nesmíš", nezvládneme první scénu, pak druhou, zařveme na něj, jednu mu plácneme a už přestáváme věřit. Ale naše děti v nás věří dál.


https://www.nevychova.cz/blog/proc-jsou-dnesni-deti-otravne/

Islám řízený tajnými službami

22. ledna 2018 v 18:04 |  Články

Jsem muslim a v těchto časech bych volil Zemana

20. 01. 2018 16:11:58
Nikdy jsem si nemyslel, že napíšu takový blog, ale ta myšlenka mi nedá spát. Havel byl pro mě vždy modelem, ale byly to jiné časy.
Nebyly to časy, kdy se provádí systematická destabilizace celé země a celých regionů.
Nebyly to časy, kdy se provádí umělý a systemický přesun nekvalifikovaných ekonomických migrantů a skuteční uprchlíci mezi nimi představují jen kapku.
Nebyly to časy, kdy se islám stal ideologií a hrou v rukou tajných služeb a různých spolků, a místo duchovního učení jen anti civilizační, anti kulturní, segregační a destabilizační nástroj. Je pravda, že je spousta muslimů zmanipulovaná, a hlavně mladíci mezi nimi, ale existence zbraní ještě není důvod pro jejich použití. Vždy ten, který je používá, ať je pod jakýmikoliv vlivy, jedná koneckonců z vlastní vůle, že započal cestu, která ho dovedla až k extrémům, páchání atentátů na evropské půdě nebo zúčastnění se válek v cizích zemích.
Nebyly to časy, kdy se vyskytovala tak velká politická korektnost, že už se vlády bojí pojmenovat problémy pravými jmény, natož aby je vůbec řešily. Byl jsem párkrát pozván na odborné konference ohledně bezpečnosti a soužití v Evropě. Několik odborníků se k tomu snažilo přiblížit, ale co mě šokovalo, byla ta přílišná opatrnost a reakce politiků žijících spíše ve virtuálním světě. Jestli mne tato setkání o něčem přesvědčila, tak ve mně zbořila i ty mé občasné sklony ke konspiračním teoriím, a místo toho jsem viděl jen totální neschopnost a bezradnost.
Lhal bych sám sobě, kdybych řekl, že se ti příchozí budou integrovat, nebudou, a to ze dvou důvodů. Pokud to jsou Afričané bez vzdělání, nemají šanci, jelikož ta civilizační propast je tak velká, že většina z nich skončí v kriminálu. A pokud to jsou muslimové, kteří budou dodržovat základní principy šáríi a výroky sunny, tak je tam bezpočet výroků, které jim doslova zakazují jakoukoliv integraci do neislámského prostředí. Jelikož vlády neví, co s nimi v terénu, v nejlepším případě budou dlouho trčet v detenčních centrech, kde budou frustrovaní, anebo se přestěhují do dalších zemích, kde je čeká stejný osud. Jejich dlouhodobá frustrace povede k větší radikalizaci a jejich integrace bude čím dál tím těžší. Mluvím o všeobecném trendu příchozích a ne o výjimkách. I ty integrované, kteří proti tomu ani nemluví, čeká stejný osud. Když dojde na lámání chleba, lidé nebudou rozlišovat, kdo je kdo.
Navštívil jsem evropské státy, které podporují tuto nezdravou formu multikulturalismu, naposledy jsem byl s rodinou ve Štrasburku a nemusím vám lhát, první dojem, který jsem měl, byl, že už nejsme v Evropě a hodně mi to připomínalo naše africké prostředí. Viděl jsem Francouze, kteří to takto nevnímají a berou to jako součást svých životů, a to také z historických důvodů, kdy jsme bývaly jejich kolonie a zvykli si na nás. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem se cítil svůj. Když jsme se vrátili do Čech, svěřil jsem se své ženě, že teprve tady se cítím jako v Evropě.
Nepochopte to špatně, není to rasový problém, sám pocházím z Afriky, ale celá ta kultura není homogenní, není integrovaná, jsou to jen odlišné entity, které žijí vedle sebe a nic je nespojuje.
Vyčítám prezidentu Zemanovi, že svým způsobem rozdělil českou společnost, vyčítám mu přehlížení demokratického systému, jeho spojení s podnikatelem v právním státě a střet zájmů, ale nemůžu jako muslim říci, že jeho názory ohledně dnešního islámu, jsou naprosté lži. Opak je pravdou a v mnoha věcech má pravdu, jenom má odvahu to říct nevybraně a způsobem, na který sám nejsem zvyklý, jelikož skoro celý život žiji v Praze a pohybuji se v kulturních kruzích s vybranějším chováním. Bohužel začínám být svědkem toho, že kultura začíná znamenat, že jen debil a buran volí Zemana, což není pravda. Navíc možná, že pana prezidenta zlobí zdraví, ale za prvé, to je cesta všech a za druhé, neznamená to, že mu zlobí rozum, politická soudnost a hlavně zkušenost mezi žraloky.

Stačí, aby začal promlouvat do duší všech.

Přál bych si, aby tato volba nebyla tak těžká, ale Praha mě naučila, že není všechno zlato, co se třpytí.
Myslím si, že by lidé občas měli naslouchat své intuici, ať tak či onak a rozhodně nedémonizovali druhou stranu za svou volbu. Kvóty jsou pro mě Pandořina skříňka. Lepší neotvírat, ale kdyby se otevřela, tak to řešte společně a ne odděleně.

https://berrezouga.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=644824

Osamělá stařena na Sibiři

26. ledna 2016 v 12:04 |  Články
Sibiřská stařenka žije dva týdny chůze od lidí, vystačí si zcela sama


Uprostřed divočiny na ruské Sibiři žije už 70 let Agafja Lykovová. Její rodina tam kdysi prchla před stalinskými čistkami. Stařenka nemá auto ani kolo, do nejbližšího města to má dva týdny chůze. Sama si pěstuje mrkev nebo tuřín, odmítá používat cokoli s čárovým kódem. Britští filmaři teď o ní točí dokument.

Rodina Lykovové patřila podle deníku The Guardian k takzvaným Starověrcům, ortodoxnímu hnutí, které se v 17. století oddělilo od ruské pravoslavné církve. Před stalinskými represemi se uchýlila na Sajany, pohoří na Sibiři poblíž hranice s Mongolskem. S sebou tehdy měli jen to, co unesli, a semena.

Lykovová a její bratr Dmitrij už se na Sibiři narodili a vyrostli bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem. Jediní lidé, které potkávali, byli členové jejich vlastní rodiny. Ta žila v úplné izolaci až do roku 1978, kdy do oblasti přiletěli na průzkum sovětští geologové. Až od nich se Lykovovi dozvěděli, že Stalin je mrtvý, represe skončily a Sovětský svaz je nyní průmyslovou mocností, která se zúčastnila války, o níž rodina v životě neslyšela.
Žádné zboží s čárovým kódem, velí stařence víra

Během následujících let ale všichni členové rodiny zemřeli, jako poslední před 30 lety otec Karp Lykov. Lykovová se spřátelila se členem geologické expedice Jerofejem Sedovem, který se poté, co v mrazu přišel o nohu, usídlil před 18 lety v chatě asi 100 metrů od jejího domu. I Sedov ale letos zemřel.

Britským filmařům Lykovová řekla, že její život se točí kolem náboženství a denních liturgických rituálů. Její vyznání jí zakazuje používat věci s čárovým kódem, a to ani léky nebo zápalky. "Křesťan nemůže být nikdy sám. Každý křesťan má anděla strážného a také Krista a apoštoly. Mám ikonu, která byla požehnána. Nikdy nejsem sama, je se mnou Kristus," odpověděla drobná snědá žena filmařům na otázku, zda se necítí být sama.

Lykovová je zcela soběstačná. Pěstuje brambory, mrkev, cibuli, tuřín a další zeleninu. Na dotaz, zda se má lépe teď, nebo předtím, když rodina žila v izolaci, odpověděla jednoduše. "Tenkrát jsme neměli sůl." V její řeči se mísí zastaralá slova a náboženské termíny, takže i Rusové mají problém jí porozumět. Oblast leží na trase raket vystřelovaných z kazachstánského kosmodromu Bajkonur a je posetá kosmickým odpadem.

"Dva roky jsem nemohla přestat myslet na to, jak tato neuvěřitelná žena přežívá sama uprostřed divočiny. Působilo to na mne zároveň jako ráj daleko od našeho světa masové komunikace a jako noční můra samoty," řekla britská režisérka Rebecca Marshallová, autorka dokumentu Forest in Me - Les ve mně. Když na Sibiř za Lykovovou přijela, měla prý pocit, že se dostala do budoucnosti, do světa bez technologií. "Je to neuvěřitelné a nádherné místo".
Autoři: ČTK, iDNES.cz

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/starenka-zije-70-let-na-sibiri-dgw-/zahranicni.aspx?c=A151118_102340_zahranicni_mlb

Náčelníkův projev před americkým kongresem (1854)

23. listopadu 2015 v 7:50 |  Články

Roku 1854, kdy americká vláda chtěla skoupit půdu jeho kmene na západním pobřeží, pronesl indiánský náčelník Seattle poselství k americkému prezidentovi a ke Kongresu. Tato prorocká vize velkého náčelníka bývá považována za první vážný ekologický projev světa.

Velký náčelník nám také posílá přátelská slova, plná dobré vůle. To je od něj laskavé, protože my dobře víme, jak málo potřebuje naše přátelství na oplátku. My tedy vaši nabídku uvážíme. Víme, že když neprodáme, bílý muž přijde s puškou a naši půdu si prostě vezme. Co náčelník Seattle řekne, na to se může Velký náčelník ve Washingtonu spolehnout tak, jako se naši bílí bratři mohou spoléhat na příchod ročních období. Moje slova jsou jako hvězdy - nikdy nezajdou.

Jak můžete kupovat a prodávat oblohu, jak můžete obchodovat s teplem země? To je myšlenka, která je nám cizí.

My přece nevlastníme svěžest vzduchu a třpyt vody, tak jak je chcete od nás kupovat?

Každý kousíček téhle země je mému lidu drahý. Každá zářící jehlička borovic, každý písečný břeh, každý závan mlhy v temných lesích, každá mýtina a každá bzučící muška je v paměti a zkušenostech mého lidu něčím posvátným.

Míza, jež proudí pod kůrou stromů, je prosycena vzpomínkami rudého muže. Mrtví bílých zapomínají na zemi svého zrození, když odcházejí na svou pouť po hvězdách. My, my jsme součástí země, a země je součástí nás. Vonící květiny jsou naše sestry. Jelen, kůň, velký orel jsou naši bratři. Skalnaté útesy, šťávy lučin, teplé boky našeho koně, člověk sám - to vše patří k jedné rodině.

A tak když Velký náčelník ve Washingtonu říká, že by chtěl koupit naši půdu, žádá od nás moc. Slibuje nám také, že nám zajistí místo, kde si budeme moci žít v klidu po svém. Bude nám prý otcem, a my budeme jeho dětmi. My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme.

Zářící voda, jež proudí v řekách a bystřinách, není obyčejnou vodou, je to krev našich předků. Pokud vám prodáme naši půdu, musíte si pamatovat, že je posvátná, a musíte to naučit i své děti. Musíte jim říct, že každé tajemné zrcadlení v průzračné vodě jezer vypráví o dějinách a vzpomínkách ze života našho lidu.

Mumlání vod je hlasem otce mého otce. Řeky jsou naši bratři, ony v nás hasí žízeň, nosí naše kánoe a živí naše děti. Pokud vám prodáme půdu, musíte si pamatovat, že řeky jsou i vaši bratři, a musíte naučit své děti, aby se k nim chovaly se stejnou laskavostí jako ke svým bratřím.

Rudý muž vždycky ustupoval před bílými lidmi, tak jako horská mlha ustupuje před ranním sluncem. Ale popel našich otců je nám svatý. I jejich hroby jsou v posvátné půdě, stejně jako tyhle kopce a stromy. Tento kout země je zasvěcen nám.

Víme, že bílý člověk našim zvykům nerozumí. Pro něj je jedna část země stejná jako každá druhá, protože je cizincem, jenž přicház za noci a bere si ze země, cokoliv potřebuje. Země mu není bratrem, ale nepřítelem, a když si ji podrobí, jde o kus dál. Za sebou nechává otcův hrob, a nic mu to nevadí. Uloupí zemi svým dětem, a nic mu to nevadí. Zapomíná na hroby svých předků a na dědická práva svých dětí.

Jedná se zemí, svou matkou, a s oblohou, svým bratrem, jako s věcmi, jež je možno kupovat, plundrovat a prodávat jako ovce či blýskavé korálky. Jeho nenasytná hltavost pozře celou zemi a nezanechá po sobě nic než poušť.

Nevím. My děláme věci jinak než vy. Vím jen, že pohled na vaše města bolí oči rudého muže. Ale možná že jsme jen divoši a ničemu nerozumíme.

Ve městech bledých tváří není tichého místečka, kde bys mohl zaslechnout, jak se rozvíjejí lístky na jaře, jak sviští hmyzí křidélka. Možná že jsem jen divoch a ničemu nerozumím. Jak ale ten rachot zraňuje mé uši! A co je do života, když člověk nemůže poslouchat teskné volání lelka anebo spory žab na nočním jezeře? Jsem rudý muž a ničemu nerozumím. Indián má raději měkké šumění větru, když hladí tvář rybníka, a jeho vůni, vymytou poledním deštěm a nasáklou smolným dechem borovic.

Vzduch je pro rudého muže drahocenný, protože všechny věci sdílejí společný dech - zvířata, stromy, člověk - všichni dýcháme stejný vzduch. Zdá se, že bílý člověk je lhostejný ke vzduchu, který dýchá. Jako nemocný, který umírá po mnoho dní, i on už otrnul vůči mrtvolnému puchu.

Prodáme-li vám svou půdu, musíte si pamatovat, že vzduch je nám drahý, protože sdílí svého ducha s veškerým životem, jejž napájí. Vítr, který dal první doušek vzduchu mému dědovi, přijal také jeho poslední vzdech. A vítr musí předat dech života i našim dětem. Prodáme-li vám svou půdu, musíte ji opatrovat jako zvláštní posvátné místo, kam si i bílý člověk bude moci zajít, aby vychutnal vítr oslazený lučními květy.

My tedy vaši nabídku, že koupíte naši půdu, uvážíme. Rozhodneme-li se ji přijmout, dám si jednu podmínku. Bílý člověk se musí chovat ke zvířatům naší země jako k vlastním bratřím.

Jsem jen divoch a jinou cestu neznám. Viděl jsem tisíce hnijících bizonů na prérii, kde je nechal ležet bílý muž, když je postřílel z jedoucího vlaku. Jsem jen divoch a nechápu, proč má čmoudící ocelový oř být důležitější než bizon, kterého zabíjíme, jen abychom přežili.

Co je člověk bez ostatních tvorů? Kdyby zanikla všechna zvířata, člověk sám by zahynul na velkou samotu duše. Protože co se stane zvířatům, stane se zakrátko i lidem. Všechny věci jsou spojeny.

Musíte naučit své děti, že půda pod jejich nohama je popel našich praotců. Aby si vážily země, řekněte jim, že oplývá životy našich pokrevních příbuzných. Učte své děti tomu, čemu jsme naše potomky učili my: země je naší matkou, a cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Když lidé plivnou na zemi, plivají sami na sebe.

Tolik víme - země nepatří člověku, člověk patří zemi. To víme. Všechny věci jsou spojeny jako krev, jež pojí jednu rodinu.

Cokoliv potká zemi, zakrátko potká i její děti. Člověk neutkal osnovu života, je jen jedním z jejích pramínků. Cokoliv učiní osnově života, činí sám sobě.

My ale uvážíme vaši nabídku, abychom odešli do rezervace, kterou jste nám přidělili. Budeme žít stranou, v míru. Málo záleží na tom, kde strávíme zbytek našich dnů, už jich stejně moc nezbývá. Ještě několik hodin a několik zim a žádné z dětí velkých národů, které kdysi obývaly pláně anebo v malých skupinách putovaly hvozdy, tu nezůstanou, aby truchlily nad mohylami lidu, jenž byl kdysi stejně mocný a nadějný jako váš.

Proč ale naříkat nad zánikem mého lidu? Kmeny jsou stvořeny z lidí, nic víc a nic míň. Lidé přicházejí a odcházejí jako vlny na moři, a dokonce ani bílý člověk, jehož bůh s ním chodí bok po boku a rozmlouvá s ním jako s přítelem, nemůže být vyňat ze společného osudu. Možná že jsme přece jen bratři, uvidíme.

Jednu věc víme, a možná že ji jednou pochopí i bílý muž. Náš Bůh je stejný Bůh jako váš. Vy si možná myslíte, že ho vlastníte, tak jako chcete vlastnit naši půdu. Ale to nejde, protože on je Bohem všech lidí a má stejný soucit s rudým mužem jako s bílým. Tato země je mu drahá, a ublížit jí znamená vršit opovržení na jejího tvůrce. I bílí lidé pominou, a možná ještě dřív než ostatní kmeny. Pokračujte v kálení do svého lože, a jedné noci se zadusíte ve vlastním neřádu.

Ale ve svém zániku budete jasně zářit, zažehnuti silou Boha, který vás přivedl do této země a z nějakého zvláštního důvodu vám dal právo nad ní a nad rudým mužem. Tato sudba nám zůstane tajemstvím, protože nám nejde na rozum, proč všichni bizoni jsou vybiti, divocí mustangové zkroceni, tajná zákoutí lesů ztěžkla pachem lidského množství a výhled na žírné kopce je zakryt mluvícími dráty. Kde je houština? Pryč. Kde je orel? Pryč. A co to znamená, když musíme dát sbohem rychlému koni a lovu? Konec života a začátek živoření.

Možná že bychom měli naději porozumět, kdybychom věděli, o čem bílý člověk sní, o jakých nadějích vypráví svým dětem za dlouhých zimních nocí, jaké vidiny vpaluje do jejich myslí, po jaké budoucnosti pro ně touží. Jsme ale jen divoši, a sny bílého člověka jsou nám skryty. A protože jsou nám skryty, musíme jít svou cestou.

My tedy uvážíme vaši nabídku, že koupíte naši půdu. Řekneme-li ano, bude to proto, že chceme mít jistotu o rezervaci, kterou nám slibujete. Tam možná dožijeme své dny tak, jak si přejeme. Až poslední rudý muž zmizí z tváře země, zbyde po něm jen památka jako stín obláčku, jež táhne nad prérií, ale tato pobřeží a tyto lesy budou pořád hostit duše mého lidu, který miloval tenhle kus země tak, jako novorozeně miluje tep matčina srdce. Prodáme-li vám svou půdu, milujte ji tak, jako jsme ji milovali my. Starejte se o ni tak, jako jsme se o ni starali my. Podržte si v paměti vzpomínku na naši zem, jaká byla, když jste si ji brali. A ze všech svých sil a z celého srdce svého ji zachovejte svým dětem a milujte ji tak, jako nás všechny miluje Bůh.

Jedno víme - náš Bůh je stejný jako váš. Tato země je mu drahá. Ani bílý člověk se nemůže vyhnout společnému osudu. Možná že jsme přece jen bratři. Uvidíme…

Alternativní život, rady, videa

23. září 2015 v 14:32 |  Alternativní život
http://inner-light.ning.com/forum/topics/nechte-se-inspirovat-napady-vynalezy-a-moderni-technologii-umoznu

Evropa má poslední vteřinu k sebeobraně (Cyril Höschl)

20. září 2015 v 14:55 |  Články
Dobrý den,
před časem jste napsal na nějakém
serveru, že Evropa má poslední vteřinu k sebeobraně. V tom duchu se nesou i rozhovory, které jsem s Vámi nedávno četla. Co si mám pod tím představit? Myslíte si, že je nějaký důvod obávat se, že pár tisíc přistěhovalců může mnohasetmiliónovou Evropu ohrozit jinak než nepatrnou ekonomickou zátěží? Kde to berete?
Jana B., Pardubice


V současných rozpravách se často argumentuje, že nebezpečí islámu je přeceňované, protože mlčící většina, co se nefilmuje při podřezávání hlav jinověrcům, je mírumilovná. To je argument, který ve světle historické zkušenosti se střety kultur a ideologií bledne. Mlčící většina Němců jistě nechtěla posílat masově do plynu nevinné, mírumilovné a pracovité rodiny i s dětmi, ale ukázalo se, že ta většina byla irelevantní. Mlčící většina velkého ruského národa jistě nechtěla vědomě posílat na Sibiř do lágrů své nejlepší lidi a vyhubit desítky miliónů lidí v gulagu, ale ta většina byla irelevantní. Zrovna tak mlčící většina islamistů jistě nechce vraždit, vyhazovat do povětří vlaky, letadla a kulturní dědictví, ale ta většina je irelevantní, protože zlu z vlastních řad nedokáže zabránit (cit. Brigitte Gabrielová; pozn. red.). Omlouvat vraha tím, že má slušnou sestru, která nikomu neublížila, je irelevantní.
A teď k Vaší otázce: člověk je jedním ze živočišných druhů, i když někteří příslušníci lidského rodu si to neradi připouštějí a cítí se být něčím víc, něčím jako "pány tvorstva", polobohy obdařenými "humanismem". Nicméně i oni mohou těžko popřít fakt, že lidstvo vraždí, souloží a cpe se stejně jako kterýkoli jiný živočišný druh. A ten Kantův "mravní zákon ve mně" mají kdejaké opice, neboť i ony mají zábrany vyvraždit se do mrtě. A pokud kradou a podvádějí, jenom nám připomínají některé naše méně upejpavé spoluobčany. Živá příroda, zejména fauna, funguje na několika principech. Je to pud sebezáchovy, pud obživný, pud teritoriální a pud reprodukční.
Tyto pudy zajišťují přežití a v soutěži s konkurencí i pravděpodobnost, s jakou se ti kteří jedinci prosadí do dalších generací. Z tohoto hlediska je Evropa nyní viditelně zdegenerovaná: ztratila pud sebezáchovy (už žádné zastavení machometánů v bitvě u Vídně, žádná evropská armáda, své náboženství vzdává bez boje, místo toho staví mešity), pud obživný (místo péče o půdu a zemědělství staví na polích skladiště a doma má pracky na klávesnicích), teritoriální (ani pořádně neví, kde má hranice a jak je chránit, cizáci se přes ně valí za lepším) i reprodukční (má sotva 1,6 dítěte na rodinu a místo toho zakládá registrovaná partnerství a homosexuální rodičovství). K tomu si přidejme změkčilost, nesnášenlivost bolesti a politickou korektnost, jež znemožňuje nazývat věci pravými jmény. A teď si vezměte islámskou kulturu: má víru, pud sebezáchovy (ten ji momentálně žene do Německa), je teritoriální (zkuste překročit ilegálně hranice do Saúdské Arábie nebo do Íránu!) a má silný reprodukční pud (3,1 dítěte na jednu ženu; homosexualita je většinou krutě trestána). Pozor - záměrně ničemu z toho, co tu uvádím, nedávám hodnotící znaménka. Nechme stranou, co je pro koho špatně a co je dobře: když si prostě v jakémkoli modelu postavíte tyto skutečnosti proti sobě, už nyní víte jasně, jak to celé s Evropou za pár let dopadne, jestliže se nestane něco nečekaného.

zdroj:
http://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/66430/cyril-hoschl-evropa-ma-posledni-vterinu-k-sebeobrane.html

Cílek o Z. Burianovi

18. září 2015 v 20:44 |  Články



autor: Václav Cílek


Burian Zdeněk (1905-2005) - malíř, kterého zná každý, ale jehož význam si uvědomuje málokdo. Prostřednictvím ilustrací ke 470 knihám a školních obrazů neunikl jeho nenápadnému vlivu žádný muž či chlapec dnes starší čtyřiceti let. Nejbližší jeho tvorbě je Mikuláš Aleš. Dílo obou se měnilo jen málo, bylo v podstatě celý život realistické, linie bravurní a duch lidový. Oba se vší vážností a zodpovědností pracovali pro školní dítka. U Alše to je jednodušší, protože jeho lidovost je na první pohled jasně viditelná, a je-li lidová píseň jedním z vrcholů českého umění, pak jím musí být i Alšova ilustrace ke Špalíčku. Aleš byl historiky umění dlouho přehlížen, Burian je dodnes. Oba byli, každý ve své době, národem milováni. Žádný jiný český malíř dnes nemá tolik obdivovatelů a sběratelů jako Burian. Jenže sběratelé Burianova umění jsou lidé z ulice a od táborových ohňů, i není většího důkazu jeho nejskutečnější lidovosti.

Burian se narodil v Kopřivnici na severní Moravě a celý život v sobě nesl nějakou, snad valašskou přímost, nezáludnost a cit pro přírodu a svobodu. Pro svůj nesporný talent byl pány Hynaisem a Švabinským přijat hned do druhého ročníku malířské akademie v Praze, ale ze školy odešel. Probíjel se těžce, ale záhy začal ilustrovat. Další vnější život je zdánlivě monotónní. Trampoval, kreslil, necestoval do ciziny, žil s jednou ženou, kterou poznal na trampinku, spolupracoval s celou řadou profesorů. Jsem velice vděčen prof. Špinarovi, že nás při hodině paleontologie k panu Burianovi vzal na exkurzi. Pamatuji si tichého dělníka kresby, pověšenou kytaru a téměř fauvistický obraz z jižních moří zcela nepodobný zbytku díla.

Trvalo mi to déle jak třicet let, než jsem nahlédl pod povrch Burianových obrazů a kreseb, a s velkým překvapením jsem zahlédl jiný svět. Především, Burian chodil do zoologické zahrady, takže jeho zvířata včetně těch pravěkých mají jednu určitou povahu, mají vnitřek; nabízí se slovo duše. Jeho rekonstrukce, zejména z vrcholného období přelomu 50. a 60. let, v sobě téměř vždy obsahují napětí a nějaký příběh jako od Curwooda či Setona. Nejedná se mu jenom o to, jak lidé či zvířata vypadají, ale jak žijí a cítí. Zakladatel hlubinné ekologie Arne Naess může přemýšlet o tom, že je zapotřebí se vžít třeba do antilopy, ale Burian to sám od sebe umí. Podívejte se na jeho portréty předků člověka, nejsou to antropologické typy, ale skuteční jedinci, jako by se Burian napojoval na strom lidských předků, ale také tušil, jak přemýšlí dinosaurus. Určitě mu v tomto vyciťování pomohli kolegové paleontologové, kteří byli s pravěkým světem sžiti a měli jej promyšlený.

Teprve když se člověk k stáru trochu naučí pohybovat se časem a cítit minulost jako něco hodně živého a některá zvířata jako posvátná, tak začne rozeznávat intuitivní suverenitu, s jakou se Burian, poutník bezčasím (no-time) pohyboval v cizích krajích a jiných časech. Tohle není nic snadného a kromě přirozené vlohy vyžaduje usilovné studium detailů, které jsou procítěny. Možná mu chlapecká návštěva nedaleké jeskyně Šipky otevřela nějakou časoškvíru. Všimněte si, že pokud Burian kreslí z vlastní vůle, a nikoliv na objednávku, častěji kreslí totemová zvířata, jako jsou mamuti nebo medvědi. Je tu vztah mezi druhy zvířat zobrazovaných paleolitickým umělcem i Burianem. Jedná se o nějakou přirozenou míru splynutí obou.

Dalším podstatným vtiskem musel být trampink, a to v podání zhruba roku 1920. Od Boba Hurikána či Rady a Žáka víme, jak trampové cítili a jak žili. Dnes tomu říkáme romantika, ale jedná se o hlubší a složitější pocit - uvolnění se od tíže doby, osvobození se od města, studená voda po ránu, píseň a závan dobrodružství. Odtud je jen krok ke kresbám kouzelníků a šamanů a později celá série obrazů o mužích tvůrcích vyřezávajících mamuta či formujících Věstonickou Venuši. Zde již volně vane indiánský duch, a dokonce jedna z nejkrásnějších českých kreseb 20. století - kresba šílené Viktorky o magické, hvězdné noci má v sobě něco indiánského. Však také Burianem ilustrovaná "Babička" Boženy Němcové je na antikvárním trhu snad ještě nedostupnější než knihy ilustrované Štýrským či Toyen.

Gustav Klimt ve svých podvědomých kresbách "rybí krve" je pokládán za prvního praktika psychoanalýzy ještě před tím, než ji pro svět naformuloval jeho kolega Sigmund Freud. Ale když se soustředíme na Burianovy obrazy, tak nalezneme nějakou na první pohled nenápadnou, ale hluboce prožitou filosofii přírody a jasného, přímočarého, svobodného vztahu k životu. Tady se Burian stává učitelem, který nechce učit, ale sdílet a sloužit velice hlubokému a dlouho trvajícímu světu zvířat, odvahy a věčných tajemství. Lidé to tuší a sbírají jeho knihy, neboť jim dávají prosté a silné věci. Proto si myslím, že jeho srovnání s Mikulášem Alšem není od věci a umělců jeho spontánní pronikavosti se rodí sotva pár za století.

Velká kolekce Burianových obrazů, hlavně těch týkajících se člověka a zvířat doby ledové, je umístěna v Brně v pavilonu Anthropos, zatímco starší rekonstrukce můžete zhlédnout v Zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Kdo má rád Burianovy ilustrace, měl by vidět skutečné obrazy, protože reprodukce špatně zobrazují tu tajemnou záležitost, které Adorno říkal "aura".

zdroj
http://www.antropoweb.cz/cs/cesta-k-navahum